Povídka do hrnečku
„Once you realize what a joke everything is, being the Comedian is the only thing that makes sense“. Edward Morgan „Eddie“ Blake
Je příjemný letní večer, slunce nad obzorem brzy pomalu začně zapadat, vzduchem se nese šumění větví v korunách stromů vlivem slabého větru. Ticho, klid, nejbližší civilizace je na míle vzdálená. Uprostřed lesa v údolí stojí srub, obyčejný, skromný, žádná honosná hacienda. Pár metrů od srubu se rozprostírá jezero procházející krajinou až daleko k obzoru kam oko dohlédne.
V tomto skromném, ale odlehlém koutě přírody sedí on ve starém houpacím křesle na terase svého srubu uprostřed lesa na severu Minnesoty. Věk mírně nad padesát, fyzicky celkem zachovalý, ale stopy v obličeji značí, že emočně životem značně opotřebovaný. V ruce hrnek s motivem hnězdných válek a v něm se louhuje pět lístků máty v horké vodě a lžička medu. Přesně tak jak to má rád. Po doušcích upíjí z hrnečku, kochá se panenskou přírodou kolem sebe a vychutnává si to ticho kolem. Je sám, žádná žena jenž by ho přišla obejmout, děti už dávno mají své rodiny a své životy a k němu se neznají. Usrkává z hrnečku a vzpomíná na doby dávno minulé.
Vždycky si připadal trochu odlišný, měl svůj pohled na život, na morálku i vlastní výklad pojmů jako férovost, spravedlnost, pokora. Byl náročný na sebe stejně tak jako na ostatní, ale vždy víc dával než bral.
Jako mladší, mnohem mladší si vysnil svoji budoucnost a celý život na ni dřel. Po nenaplnění první životní lásky ze střední školy, která je jako první ticket ve sportce jenž nikdy nevyhrává, ale navždy si pamatujete jeho čísla, přišlo období různých vztahů a životních peripetií jak to bývá běžné. Pro svoji odlišnost většina jeho vztahů vzala za své dříve než vlastně pořádně začala, což je daní za vymykání se normálu, daní, za odlišnost. Když po letech našel svou druhou životní lásku Zuzanu, která jej evidentně brala takového jaký je prožil s ní mnohá hezká léta. Počal s ní dvě děti, které zodpovědně vychovával, pojal ji za ženu, pracoval, při práci studoval, dům postavil, rodinu zabezpečil po všech stránkách jak nejlépe uměl jak finančně tak jim věnoval dostatek času. Zatímco on zůstal od počátku jejich vztahu konstatní, ona se časem změnila i její pohled na jejich vztah zrovna tak. Čím víc on dával, tím více ona brala a tím méně do vztahu dávala. Roky plynuly a přesto, že ji miloval, chybělo mu, aby někdo miloval jeho, jelikož z její strany už láska vyprchala a stala se pouze nějakým zvykem, kdy žijí spíše vedle sebe než spolu. Co však nepředpokládal a ani neměl původně v plánu, poznal někoho s kým se zase trochu cítil jako člověk, někým chtěný, někým snad trochu milovaný, někým na kom jinému aspoň trochu záleží. Opět najednou po sedmi letech cítil, že může taky zase trochu žít pro sebe a myslet po letech taky jednou na sebe. Párkrát se s Lenkou setkali, povídali si a moc si rozuměli a to překvapivě přesto, že byli oba diametrálně odlišní. Nic však nebylo dokonalé a i tady s touto přítelkyní byly překážky jenž jim bránili být spolu více než občas a i tak pouze částečně.
Paradoxně se dostal do situace, kdy miloval dvě ženy. Každou trochu jiným způsobem, ale stejně intenzivně. Nic takového by se nestalo, kdyby nebyl roky přehlížen a všechny jeho snahy o nápravu neztroskotaly neboť žádný vztah nemůže fungovat, pokud se vždy snaží jen jeden a jewn jeden dává a druhý pouze bere. Roky plynuly a život paralelně šel dál, on se snažil pečovat a věnovat těm které měl rád a současně se také cítit trochu šťastný. Co se dělo dál v nadcházejích letech nikdo neví. Nejspíš jeho žena si našla někoho jiného a odešla, jelikož chtěla někoho normálního, jeho děti dospěly a mají své životy a přítelkyně se vrátila ke svému ex, jelikož chtěla někoho koho může mít celého a stále a navíc biologického otce svého dítěte. Co se stalo s ním? Postavil si srub v lese na konci světa, kde chtěl dožít v klidu sám po zklamání ze života, z žen, z lidí obecně jelikož se celý život potýkal s tím nejhorším co v lidech je.
A nyní jsme tady. Na břehu jezera uprostřed přírody. On dopíjí svůj mátový čaj a slunce již skoro zapadlo. Najednou prudká bolest na hrudi. Hrnek vypadává z ruky a robíjí se o podlahu. On se popadá za hrudník a padá ze židle do jezera. Tma před očima. Hladina se nad ním uzavře a on klesá ke dnu. Najednou hladinou pronikne ruka, která jej chytí za paži a vytáhne ven. Po krátké resucitaci on otevírá oči. Leží na zádech a nad sebou vidí známou tvář. „Tati co blbneš, pojď se osušit, přijeli jsme na návštěvu a ty si tu plaveš zatímco máma vaří a teta šla natrhat nějakou mátu.“ On nechápal co se stalo. Jeho Zuzka se chystala prostírat na stůl a jak jej spatřila, podala mu ručník a políbila jej a vzápětí na to přišla s čerstvýma bylinkama Lenka, dala mu přivonět čerstvě natrhané a rovněž ho políbila. „Táto to jsi celej ty, furt nějaký hovadiny,co?“ smály se potomci co přijeli se svýma rodinama na návětšvu. On chvíli stál jak opařený co se to děje, pak se převléknul a přisedl si k rodině ke stolu. Večer se nesl skvěle, rodina se bavila a pozdě večer odjeli všichni potomci domů. On usínal v klidu v objetí dvou osob, které po svých dětech měl v životě nejraději.
Ráno troubí řidič, který jednou týdně vozí nákup z města. Ze srubu nikdo nevyleze tak řidič vystoupí z auta a je kde dveřím srubu. Srub je odemčený, ale uvnitř ani noha a vše vypadá tak, jako by tu nikdo několik dní nebyl. Řidič obejde srub a na terase srubu kousek nad jezerem najde jen rozlomenou židli a rozbitý hrnek s motivem hvězdných válek.
Skvěle, mám rád tyhle tajemné a přesto uvěřitelné příběhy….