Finále sociální demokracie

Pamětníci vědí. Sociální demokracie byla ve 20. století jednu dobu důležitou součástí politického systému a rovnováhy. Zastupovala levicově smýšlející voliče, kteří nechtěli mít nic společného s „karlínskými kluky“ okolo syfilitika Klementa Gottwalda. Po únorovém puči v roce 1948 byla pod vedením Zdenka Fierlingera „začleněna“ do jediné státostrany, čímž byla fakticky na 40 let zlikvidována. Řada poctivých členů byla komunisty perzekvována či musela emigrovat.

Po skutečné normalizaci poměrů v roce 1989 (nezaměňovat s husákovskou normalizací, která byla všechno jiné než normální) byla fakticky vzkříšena Jiřím Horákem, emigrantem, který ji dovedl až do parlamentu. Ve té době ve straně působili skuteční sociální demokraté, jejichž prototypem byl pan Rudolf Battěk.

Hvězdná hodina strany nastala nástupem tehdy mladého a vtipného Miloše Zemana, který s ní v roce 1996 získal ve volbách vysoké procento hlasů a učinil ji tehdy druhou nejsilnější politickou stranou, aby o dva roky později ve volbách zvítězil. Vládla tehdy díky tzv. „opoziční smlouvě“, což byl faktický kontrakt dvou nejsilnějších politických subjektů, které si rozdělily pašalíky ve vládnoucích pozicích, přesto byla pro velkou část českého elektoriátu natolik přitažlivou, že dostala jejich hlas.

V roce 2003 byl v presidentských volbách nominantem sociální demokracie její bývalý předseda Miloš Zeman. K velkému překvapení všech jej však poslanci vlastní strany při hlasování nepodpořili a on opustil hlasovací sál zadním vchodem s výrazem ve tváři, který nevěstil nic dobrého.

Další období – cca první dekáda 21. století – se v pozici předsedy strany postupně vystřídali Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek a to i premiérském křesle. Po volbách v roce 2010 sice ČSSD zvítězila, avšak s nulovým koaličním potenciálem.

Miloš Zeman, v té době důchodce na Vysočině, dělal po svém zvolení hlavou státu vše proto, aby se pomstil za svůj debakl. Nelze se ani po letech zbavit dojmu, že jeho presidentská kandidatura byla vedena touhou po pomstě za své veřejné ponížení. Jeho zákulisní machinace, různé Lánské puče, dehonestace Bohuslava Sobotky mácháním holí v přímém přenosu atd. atd., znamenaly faktický sešup do nicoty. K tomu samozřejmě přispěly i nevýrazné postavy v čele strany a nejspíše i hyperaktivita Luboše Zaorálka, nepokrytého rusofila.

Současné spojení paběrkující sociální demokracie s komunisty lze považovat za finále existence této strany. Bude asimilována a rozpuštěna a to jak odchodem těch členů, kteří toto spojení prostě nezkousnou, tak i přehnanými ambicemi některých členů, kteří se stanou hlásnými troubami a užitečnými idioty typů K. Konečné nebo Vidláka, tedy jedinci, před kterými si echtovní sociální demokrat musí odplivnout. Rozdíl mezi rokem 1948 a 2025 je v tom, že nyní jde o dobrovolný krok, nevynucený zradou a hrozbou kriminálu pro nepoddajné jedince. Obrazně by se to dalo nazvat sebevraždou.

Miloš Zeman musí být spokojen. Úkol, který si v roce 2013 předsevzal jako raison d´etre své existence, se podařilo splnit.

Jde však v dějinách lidstva nejspíše o prvního bývalého předsedu strany, který ji úmyslně zlikvidoval. Nikdo nepochybuje, že to bylo jeho cílem.

Nezbývá, než mu na dálku pogratulovat k úspěšnému dílu.