Můj dům, moje pole
Panbůh mě asi má opravdu rád. Taky mu každý den děkuji. Dopřál mi pozemek, ne velký, ani ne na moc úrodné půdě, ale je můj. Konečně, dost jsem se na něj načekal. Někteří dokonce říkají, že jsem Bohem vyvolený…
Nebylo to zpočátku lehké.
Začínali jsme s rodinou z ničeho. Ale makali jsme, zavodňovali úhory, stavěli stodoly a dům, zúrodňovali pole. Dneska máme pole i dům, nejen my, staří, ale i naše děti si tu v okolí postavily svoje domovy.
Ne, nebyla to vždycky idyla. Sousedé jsou různí. Nechtěli nás tu, většinou. Snažili jsme se jim ukázat, že bude lepší žít pospolu, ale ne všichni to chápali.
Dokonce se našli tací, co nám chtěli naše pole a domy ukrást. Ubránili jsme se, šest dní to trvalo a potom ještě mnoho dalších, ale naučilo nás to myslet na svoji obranu. Nikdo nás neochrání, jen Bůh a my sami se
musíme postarat o sebe.
Takhle to šlo roky. Prosperita, spokojenost, občas obrana toho našeho domova.
Sousedé taky žili všelijak, někdy byli dobří, někdy záviděli, že my se máme lépe, někdy dokonce pomáhali, ale…. nevraživost tam někde asi byla skrytá pořád.
Až se našel někdo, kdo řekl nahlas: TAHLE RODINA, TENHLE DŮM NEMÁ PRÁVO TU BÝT, ZNIČÍME JE.
Možná jsme si mohli myslet, že je to blbina, že jen tak tlachá, ale ne, od té chvíle už to nebylo doma bezpečné ani trochu. On chce nejen náš dům, nejen naše pole, chce nás ZABÍT!!!
Naštěstí je nás tu víc, co se bojíme. Máme nejen právo se bránit, máme i klacek, kterým ho přetáhneme přes hlavu dřív, než na nás tu bombu zničení hodí… Takhle jednoduché a složité to je. O dobru a zlu budeme moci mudrovat až pak, když to přežijeme…
Držte nám palce. Panebože, Ty nejvíc, prosím.
Honzo, díky….