40 let v medicíně

Byla to paradoxně státní zkouška z marxismu – leninismu, což – jak všichni musejí uznat – jde o zcela zásadní soubor znalostí při léčbě neduhů těla i duše. Další švejkovinou byl fakt, že vzhledem k omezenému počtu státních zkoušek (byly 4), musela být tato klíčová disciplína přifařena k státnici z hygieny a epidemiologie, protože na ni prostě nezbylo místo v indexu a na vysvědčení. Pro šťouraly uvádím, že jsem ji složil napoprvé, i když jsme s soudruhem docentem marxismu leninismu měli na podstatnou většinu dogmat zcela odlišné názory. Soudruh nejspíše tajně ocenil, že jsem byl – na rozdíl od jiných, kteří se nabiflovali fráze, aby měli pokoj – schopen logicky vyvracet stupidní ideologické mantry.

Výuční list, opravňující páchat ranhojičskou činnost

Léta učednická.

Jelikož jsem miláčkem Ha Šem, potkala mne klika hned na začátku. Mým prvním šéfem v Městské nemocnici byl primář docent Pavel Drábek. Byl skvělým učitelem při prvních krocích sekundářových, naučil mne klinicky myslet. Byl jedinečným anatomem, který – šlo o doby bez CT a NMR – dokázal přesně určit místo poruchy nervového systému. Jeho rozbory po velké vizitě byly představením, kterých jsem se na jedné straně bál (protože jsem sám nic nenašel a byl začasté bezradný, co tomu člověku vlastně je) a současně se na ně těšil, protože mi ukazovaly, kam se podívat, kam klepnout či škrábnout, aby člověk věděl. Naučil mne toho hodně, byl přesně tím učitelem, jehož je žádoucí dle Hippokratovy přísahy ctít.

První platový výměr. Je nutné uvést, že byl druhý nejnižší na oddělení, nižší měla jen uklízečka.

Vzhledem k výši platu jsem musel vedle nemocnice sloužit i na lékařské pohotovosti tzv. první pomoc a posléze i ve vězení v Ostravě Heřmanicích (Václav Havel už tam nebyl…). Místy i 180 hodin měsíčně navíc k základní pracovní době. Což si dnes mladí lékaři – naštěstí – neumějí ani představit. Po 3 letech v nemocnici jsem sám a dobrovolně k velkému překvapení všech šel pracovat na dva roky do ambulance v Hornické poliklinice, kam se chodilo za trest. Byla to skvělá životní škola, protože havíři byli sice jako pacienti drsní, avšak často jsem za tou slupkou našel vnímavé jedince s těžkým osudem a mizernou životní vyhlídkou vzhledem ke zničenému zdraví, na které socialistický systém vzdor proklamacím zvysoka kašlal. Byla to doba té nejtvrdší praxe, fakticky prvního zákopu v zdravotnické linii. Byl jsem tam úplně sám a neměl jsem se k kým radit. Pokud to mohu vyjádřit lapidárně, praktickou medicínu – řemeslo – jsem se naučil právě tam.

Měl jsem štěstí i v tom, že moje začáteční průšvihy v nemocnici naštěstí vždy někdo zpozoroval včas a udělal kroky, které je odvrátili. Těch pár facek, co dostalo moje popromoční ego, bylo nejspíše tím největším darem, který jsem mohl dostat. Stane se to každému lékaři a pokud někdo tvrdí že ne, pak lže. Vždy jsem cítili bezmezný vděk tomu kolegovi, který se mnou zatřásl.

Léta přísně profesionální

Po deseti letech ( a dvou složených atestacích ) jsem z nemocnice odešel. V té době jsem dospěl k názoru, že se nechci stále podřizovat zvůli nějakých parazitních náměstků, kteří mi určovali výši mé odměny za práci a odsloužené hodiny. Poslední konflikt s mlaďoučkým úředníčkem, který mi drze sděloval, že mi nemohl dát odměnu navrženou primářem, protože jsem v nemocnici jen krátkou dobu a nejsou peníze, vyústil z mé strany téměř k fysickému napadení a vědomí, že takhle tedy ne, že se nechci patlat s podobnými jedinci, na které vydělávám a kteří jsou absolutně k ničemu. V roce 1995 jsem si pronajal ambulanci a začal pracovat jako soukromý lékař. Jako vše v životě, všechno mělo svá světla a stíny. To pozitivní bylo, že jsem byl náhle závislý jen na tom, co si udělám, jak dlouhá bude moje pracovní doba, kdy si vezmu volno a kolik atd. Svoboda byla opojná, žádní náměstci, ředitelé atd. a samozřejmě pozitjvní byl i podstatně vyšší příjem, než bych měl na svém původním místě v nemocnici. Negací byla ztráta denní komunikace s kolegy a absence těžkých případů, které jsem nemohl na JIP a ARO už vídávat.

Doba následných 20 let byla provázena sledováním somatických neduhů mých nemocných s opomíjením toho podstatného. Až nastala

Léta kvantového doktora

Posledních cca 10 let jsem se stal kvantovým doktorem. Je třeba krátkého vysvětlení pojmu. Všichni vědí, že existuje klasická fyzika Isaaca Newtona. To je to, co umíme všichni změřit zvážit, spočítat (naklonená rovina, páka, volný pád atd.). Všechno je jasné a přehledné. Nicméně existuje i fyzika kvantová, objevená Maxem Planckem počátkem dvacátého století. Po její definici se objevila řada těch, kteří ji znevažovali a měli pocit, že jde o fantasmagorii. Pro ně byla zcela neakceptovatelná, protože klasickou fyzikou neuchopitelná. Uplynulo pár let a dnes víme, že obě mají svou platnost a žijí v poklidné symbiose.

Dodnes řada i vážených kolegů přísahá na medicínu založenou na důkazech a vše ostatní je pro ně brak. Nejsou schopni připustit, že existuje řada lidí, kteří se vymykají oněm rámcům, schématům, že jsou prostě jiní. Ti z „ultras“ to popírají zcela, protože je nelze nacpat do žádné jim známé tabulky, v nichž se cítí bezpečně. Nicméně čím dál více se ujišťuji, že pokud chci pomoci jedinci, musím nejprve vstoupit do jeho psychiky, duševního rozpoložení, tedy do zcela neměřitelné roviny. Mým velkým učitelem na dálku byl a je skvělý MUDr. Radkin Honzák a jeho knihy, kde velmi hutně popisuje to, co by měl znát každý lékař. Se smutkem si uvědomuji, že jsem se o tyto aspekty měl zajímat mnohem dříve. Respektovat, že existují i jiné metody než přísně alopatické. Dospěl jsem k přesvědčení, že když pacientovi kupříkladu uleví ranní běh po orosené louce v oděvu čaroděje Gandalfa, jde o příznivou metodu jak zmírnit jeho potíže. Že jsem se v očích některých svých kolegů poněkud znehodnotil, netřeba asi dodávat. Možná jen doplnění, že je mi to jedno.

Poslední léta

Je skvělé být v pensi. Vědět, že nemusím, ale že chci. Stále více a více kvituji s povděkem, že jsem se ve zdraví dožil rentiérských let a jsem z tohoto pohledu svobodný jako nikdy doposud. Zabývám se jen tím, co mne baví. Nemocný, který chce jen léky a dál nic, je samozřejmě dostane. Je to rychlé a pro něj nejspíše uspokojivé. Mne mnohem více těší ti, kteří po rozhovoru začnou na sobě pracovat. Ti, kteří pochopí, že vyléčit se mohou jen oni sami, když chtějí a já jsem jenom takový trouchnivějící ukazatel směru, kam se mají vydat. Největší odměnou je pro mne ten, který se objeví třeba po letech s tím, že jsem ho v určitém životním bodu nakopl a on se nyní cítí díky mému impulsu skvěle. Tohle je více než kopa peněz. A rovněž s potěšením kvituji, že těch přemýšlivých sice pomalu ale jistě přibývá.

Poslední léta začínám ráno svou práci prosbou Ha Šem, aby byl celý den se mnou a pomáhal mi.

A mám pocit či spíše jistotu, že On mé prosby slyší…..