Dostane V.V. Putin Nobelovu cenu míru?

Zdánlivě nesmyslný dotaz dostává při hlubším zamyšlení logickou dimensi ve světle dnešního zmateného světa

Zdá se, že válka na Ukrajině má jistou šanci přinejmenším na zklidnění horké fáze a z ruské strany – snad – i ukončení likvidace ukrajinské infrastruktury a vraždění civilního obyvatelstva. Nabízené setkání obou presidentů nepřátelských stran v Instanbulu je na stole a čeká se, jak se zachová ruský car.

Lze jen spekulovat, co by případné setkání – pakliže k němu vůbec dojde – mohlo přinést. Jisté je, že Rusko bude považovat dobytá území za poslední tři roky jako „fait accompli“ (abych tak připomněl jednoho naštěstí již pensionovaného prognostika) a nebude chtít vrátit ani centimetr. O Krymu se jednat nejspíše taky vůbec nebude. Otázka válečných reparací, návratu unesených ukrajinských dětí asi na stole taky nebude vznesena.

Lze však očekávat, že svět si radostně oddechne. Agresor přestane s válečnými operacemi, možná se sníží počet hybridních útoků na evropské spojence a přestanou hořet obchodní komplexy v Polsku a u nás třeba zůstanou stát muniční sklady. No, neberte to.

Donald Trump přijme V. Putina v Bílém domě jakožto rovnocenného kolegu, neopomene zdůraznit svou roli na ukončení konfliktu. Šéf OSN pan Gutterés se opět již tradičně skloní před ruským presidentem a potvrdí zbytečnost svého úřadu jakož i celé organizace, které velí. A řada občanů Evropy, Českou republiku nevyjímaje, bude na náměstích skandovat jeho jméno jako kohosi, kdo ukončil šílenou apokalypsu. Protestující Volodymyr Zelenskij se stane otravným elementem, komplikujícím slastné mírové úsilí.

Pokud by si někdo myslel, že tomu tak nemůže být, nabízím dvojí vhled do minulosti. Bývalý president tzv.“Palestinské autonomie“ Jásir Arafat dostal Nobelovu cenu za mír v roce 1994 spolu s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem. Důvodem bylo jakési smíření obou znepřátelených stran a pokus o nastolení klidu na Předním východě. Zatímco israelská strana to myslela vážně, Arafat se svou historií teroristy si z celé dohody udělal trhací kalendář a za pár let začala tzv. druhá intifáda. Arafat odmítl velkorysý návrh tehdejšího israelského premiéra Ehuda Baraka, který nabídl palestinským Arabům prakticky všechno, co požadovali. Tedy ve skutečnosti žádný mír, byť stvrzený pompézním divadlem před Bílým domem, ale věčný boj s cílem zničit Israel.

Ještě dříve – v roce 1938 byl ve stejné pozici jistý Adolf Hitler. Po anšlusu Rakouska (žádná cizí země, ale de facto německá gubernie), kde osvobodil trpící německé občany, kteří tak dychtili patřit k Třetí říši, posléze obsazení Sudet (opět stejná argumentace). Pokud by tehdy zastavil válečné operace předtím, než se pustil na východ, stáhl by se z rozbitých evropských zemí, byl by ve světle dnešních dní jednoznačným adeptem na uvedenou cenu. Že tomu tak nemohlo být? Tehdy jistě ne, ale stačilo 80 let a dnes na uvedené jedince, kteří konají stejně, máme zcela odlišný náhled.

Vždyť přeci – jak pravil jistý politik – „já chci mír“. A řada občanů si jeho slogan dalo na svůj vývěsní štít. Jakoby historická paměť v tomto ohledu jevila tendenci vyprchat jako pára nad hrncem.

Nobelova cena za mír díky některým absurdním nositelům ztratila svůj původní význam. Takže nadpis blogu nemusí být až tak úplná fantasmagorie.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články