O tom, jak otec bojoval za císaře pána, hlídal slovensko-maďarské hranice a

Vyrostl v chudobě bez elektřiny ve věřící rodině, ale od víry ho odvedla válečná zkušenost, když rakousko-uherský polní kurát žehnal dělům a ve jménu toho samého náboženství, žehnal kurát dělům nepřítele. Kostel jsme měli na pantofle, ale i tak je nikdo z nás nenazul.

Válka skončila, otec se oženil a nastoupil k Finanční stráži na maďarsko-slovenské hranice. Postupně vyfasoval, psa Arguse, šavli a dotáhnul to až na inspektora II. třídy, což by jistě nebylo konečné slovo kdyby…

Vyhlášení Slovenského štátu mělo svoje specifiká. Vyfasoval půlku ložného prostoru dobytčího vagonu na věci a 24 hodin na odjezd.

Po cestě vlakem a strastiplné štrapáci na žebřiňáku, se už jako vdovec objevil s malou dcerou a pár kusy nábytku v malém městečku u hranic Protektorátu a Sudet. Cestou poznal druhou manželku a moji mámu. Na místní radnici byl přijat, do finanční kanceláře, kam taky jinam.

Zde se za války narodili dva starší bratři. Moje narození roku 1955, se už neslo na obláčku světlých zítřků, což jsem v internaci teplého inkubátoru ještě tak úplně nevnímal. Jak vidno, izolace měla blahodárný vliv na růst kudrnatých vlasů.

Hned po válce vyřešili rodiče neúnosnou bytovou situaci odchodem do Svitav, po odsunu Němců vylidněných. Mnozí měli sakra důvod zmizet.

Po nastěhování se otec projevil jako hrdina. U domu zastavilo ruský vojenský auto a osádka směle kráčela k domu. Otec se jim postavil do cesty s tím, že v domě už bydlí jen přestěhovalci. Nebyla to úplně pravda. Nutno ale dodat, že na to Rusové kupodivu slyšeli. Asi povinně, takže žádné drama, prý si půjčí jen malatók, který po mlácení do kola kupodivu i vrátili. Dvě postarší slečny, dožívající před odsunem v patře, možná zachránil od hodně nepříjemných zážitků. Dle vyprávění se klepaly jako osiky, ale už příští rok poslaly pohled z Zell am See, že se jim daří dobře.

Než se naši rozkoukali, vyhrál pracující lid. Rodiče byli národní socialisté, nikoliv však odbojáři. Ke klidnému životu jim bohatě stačila kovaná komunistka v sousedství, která průběžně přes plot pokřikovala, že všechny národní socialisty pověsíme.

Při obhajování postu finančního úředníka na rudě kované diletanty bezděky vyzrál, což zase nebylo tak těžký. Na otázku, jakou čte literaturu odpověděl, že červenou. Rudé srdce kádrováka zaplesalo a táta byl přijat dokonce na kontrolní oddělení. Soudruh asi nemohl dlouho pochopit, proč tak uvědoměle sečtělý člověk nikdy nevstoupil do KSČ a vystačil si jako pokladník Svazu včelařů a řadový zahrádkář. Ve funkci finančního dozoru se prokontroloval až do důchodu. Byl totiž jeden z mála, kdo na úřadu uměl počítat a jediný kdo nebral úplatky, a tak mu odpustili i buržoazní manýr, kdy nadřízeného odboru zdravil s mírným úklonem…dobrý den pane přednosto. Už se nikdy nedozvím, jestli si z nich dělal srandu nebo to byl prostě zvyk.

Otec choval včely a rodiče se plahočili na pozemku. Mně tak navždy zprotivěli jednocení máku a trhání rybízu, ale příjmy z Výkupu pro nás nebyly zanedbatelné. Včel se dodnes bojím, jen zahradničení mi zůstalo.

Když si členové zahrádkářské kolonie ušetřili na frézu, tak si táta přivydělával sousedským oráním za svačiny. Při práci hladověl, aby je mohl nosit domů. Pokud občas donesl chleba s máslem a šunkovým salámem, naplnily se moje chuťové pohárky vrchovatě.

Když mi bylo přesně 13 let, vzbudil mě slovy, vstávej, obsadili nás Rusáci. Rodiče to děsně štvalo a bojovali proti okupaci posloucháním štvavých vysílaček, nevyvěšováním vlajek a nulovou angažovaností. K tomu táta stáčel med, oral, jezdil s mámou na výlety velorexem, na který dostala jako invalidní důchodkyně dotaci a nosil trvale rádiovku s anténou.

A pak mu v roce 1979 selhaly ledviny, v té době limitující diagnóza, a tak nám lékař krajské nemocnice nenápadně oznámil, že dialýza je pouze pro mladší…Jako kostel ji dnes máme naproti..