Poslední koncert (povídka)

Na chvíli uvažoval, jestli to všichni vědí. I když to řekl jen rodině a při poslední zkoušce prvnímu houslistovi. Nebyl schopen z jejich očí vyčíst nic konkrétního.

„Exaudi orationem meam, ad te omnis caro veniet“ (Vyslyš modlitbu mou, k Tobě přijde všechno tělo) mu stále rezonovalo v hlavě, když seděl sám v malé místnosti za hledištěm, kde nebylo nic jiného, než prosté křeslo a stůl s partem Mozartova Requiem. Nepotřeboval ho, znal každý tón, každé zachvění i toho nejslabšího, vpravdě božského vnuknutí, které kdysi oslovilo génia krátce před jeho smrtí. Filharmonie, již měl záhy dirigovat, byla složena z vnímavých hudebníků, kterých zas tolik na světě není. Byli schopni už na první zkoušce pochopit jeho pojetí a potlačit své ego ve prospěch celku. Jeho myšlenky a vize všichni do jednoho velmi rychle vzali za své a při dalším hraní věděli, že se chystá cosi mimořádného.

„Kyrie eleison, Christe eleison“ (Pane, smiluj se nad námi, Kriste, smiluj se nad námi). Vyšel z ordinace a usedl na lavičku před nemocnicí. I když tušil, že se něco děje, byl zaskočen sdělenou prognosou zbývajícího času. Lékař sice volil opatrná slova a povídal cosi o naději a výjimečných případech, kdy nemoc není tolik zlá, že se může přibrzdit, ale bylo jasné, že i on svým slovům až tak nevěří a že dělá vše proto, aby tuhle návštěvu měli rychle za sebou. Oba věděli, že je poslední, že už žádné další testy, zákroky a léčba nemá smysl. Vůbec si nepamatoval, jak dlouho tam seděl. Čas pro něj dostal náhle zcela jinou dimensi.

„Dies irae, dies illa, solvet saeclum in favilla, teste David cum Sibylla“ (Den hněvu, ten den rozpustí zemi v popelu, jak svědčí David a Sibyla). Co zůstane? Dělal jsem vždy všechno dobře? Nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych kohokoliv ponížil, přeskočil v kariéře? A co víc, všechny své hřivny mi dané jsem zúročil? Ano, jsem slavný, perou se o mně, přeplácejí mne, abych přijel a dirigoval mnohdy slabé těleso, jehož výsledkem bude sice hodně peněz, ale hudba mizerná. Vím, že lidé přijdou „na ksicht“, dělalo mi to dobře, ale je to správné?

„Liber scriptus proferetur, in quo totum continetur, unde mundus judicetur“ ( Kniha, zapsaná , bude vynesena, v níž je obsaženo vše, co je, z čehož bude souzen svět.). Nic neutajím, i kdybych se snažil. Pomalu otevřel oči a pohlédl z okna na zapadající zářivé slunce. Je to jako se mnou, napadlo ho. Ještě chvíli bude svítit, ale pak se postupně setmí, aby nebylo vidět nic, jen tma, bez možnosti určit další směr. Kam půjdu? Znovu pohlédl z okna a všiml si, že zapadající slunce dává náhle zcela jiný odstín všemu, co osvětlují poslední paprsky. Ta barva byla jedinečná, jen málokterý malíř by ji zachytil na plátno a tak mu dodal to, co činí z tuctové malby unikát. Ten okamžik mu náhle dodal jakési vnuknutí, zatím ještě nenarozené, schoulené v embryu, ale už žijící vlastním životem, které se záhy rozvine do čehosi originálního, úžasného. Je to ten okamžik, kdy máme zpozornět, protože něco jde kolem nás a pokud to nezachytíme, vícekrát se to nemusí opakovat.

„Qui Mariam absolvisti, et latronem exaudisti, mihi quoque spem dedisti“. ( (Ty, který jsi dal rozhřešení Marii Magdaleně a poslouchal jsi zloděje, i mně jsi dal naději). Vzpomněl si na dobu, kdy nemohl zpočátku vůbec prorazit. Nebyl s to pochopit různé machinace v tak složitém oboru, jako je hudební kumšt. Chodíval na produkce jiných dirigentů a často trpěl diletanstvím, nedotažením základních myšlenek autora a mnohdy i odfláknutým koncertem, jakoby tomu s hůlkou a potažmo muzikantům bylo úplně jedno, jaké bude celkové vyznění. Nechápal závěrečný potlesk, měl chuť spíše pískat a někdy odešel o přestávce domů, protože se to prostě nedalo poslouchat. Až jednou se na něj obrátil ředitel významné filharmonie, kterému z finančních důvodů odřekl špičkový dirigent těsně před sezónou.

„Inter oves locurn praesta, et ab haedis me sequestra, statuens in parle dextra“ ( Postav mě mezi své ovce, a odděl mě od kozlů, postav mě po své pravici.). Začal pracovat s tělesem, tvořené skvělými hráči, kteří však nebyli schopni přinést svůj um celku. Jakoby si každý hrál na svém vlastním písečku. Jeho příchod do čela znamenal skutečný předěl, celé hodiny jim vysvětloval skladatelův záměr, byl schopen jim otevřít oči a uši, aby slyšeli to, co je běžným smrtelníkům skryto. Začali se těšit na každou zkoušku a první koncert – Mahlerova 2 symfonie – byla uměleckým počinem roku. Další koncerty filharmonie pod jeho vedením byly na rozdíl od těch dřívějších beznadějně vyprodány. I když si to nechtěl připustit, věděl, že je na vrcholu.

„Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis, cum sanetis tuis in aeternum, quia plus es“. ( Dej mrtvým věčné odpočinutí, Pane, a ať jim svítí věčné světlo se svými svatými na věky, protože jsi milosrdný). Takže dnes naposledy. Od lékaře věděl, že má před sebou jen pár týdnů, které nebudou zrovna přívětivé. Bolesti, které byly den ze dne silnější a které musel tlumit stále silnějšími léky, mu znemožňovaly jeho zvyklé absolutní soustředění.

Bude to Mozartovo Requiem, rozhodl se. Jeho poslední koncert, kterým chtěl domalovat poslední tah štětcem na obrazu svého života a poděkovat Tomu nahoře za dar, který obdržel a samozřejmě všem okolo. Nebyl si jistý, jestli to muzikanti vědí, řekl to jen prvnímu houslistovi a to ryze z praktických důvodů, kdyby nebyl schopen koncert dokončit. Zkoušek bylo jen pár, za ta léta všichni věděli, co po nich chce a oni byli schopni se na něj spolehnout.

Velebné tóny zněly koncertním sálem se zcela zaplněným publikem, které za ta léta naučil poslouchat a poznat, že hudba může mít mnoho rozměrů a podob, ale jen některá je ta opravdová, naplňující posluchače tím, co měl skladatel na mysli.

Když skončil, v sále bylo ticho. Stál nehnutě, oči zavřené. Věděl, že to bylo jeho poslední máchnutí dirigentskou hůlkou, že už nic nepřijde. Vše, co v sobě měl, odevzdal dle Mistrova odkazu zanechat svěřené hřivny co nejvíce násobené z počtu těch, co dostal. Poté se ozval potlesk, zprvu nesmělý, aby pomalu mohutněl do toho nejvyššího fortissima. Nebyl to potlesk po úspěšném koncertu. Bylo to poděkování těch, kterým celý život přinášel radost.

Tento blog byl sepsán jako výraz úcty ke geniálnímu dirigentovi Claudiu Abbadovi.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články