Jak to bylo za socíku s tím studiem?

Jak pro koho a jak kde. Teď nenarážím na soudružské podpory, ale na obory studia a zájem o ně. K napsání mě inspiroval tento článek kolegy Tomáše Vodvářky.

Všichni tenkrát chtěli studovat medicínu a práva, málokdo něco jiného, natož techniku. Ale jelikož mě matematika bavila od malička, tak Střední průmyslová škola dopravní byla škola mých snů. Přijímací zkoušky jsem udělal na 1 a 1 (matematika a čeština) a byl jsem přijat. Mé zklamání bylo (již dopředu), že to nebylo nic o letecké dopravě, ale obor „Sdělovací a zabezpečovací technika v dopravě“ taky vypadal zajímavě. A jednalo se o mou celoživotní lásku – vláčky.

Po prvních dvou ročnících, kdy jsme se museli prokousat tou omáčkou chemie, přírodovědy, dějepisu … konečně ve třeťáku přišel ten správný předmět – Zabezpečovací technika na železnici – mezi spolužáky zvaný „zabiják“. Asi z důvodu profesora, který to hodně sekal. Ale já se strašně těšil. A hned v prvních hodinách přišlo mé zklamání. Začali jsme se učit o mechanických semaforech ovládaných lankem, kterým točí výpravčí kladkou v nádražní budově. Nevěřícně jsem na něco takového zíral ke konci 20. století, protože to je technika, která u nás přetrvala z doby Rakouska-Uherska. Podotýkám, že se někde používá do dnes!

A s mou hubou nevymáchanou jsem se ozval a onoho profesora se zeptal jestli to jako vážně se tady a dnes máme učit o tomto skanzenu. Docela zíral, nikdy nic takového zjevně nezažil a dali jsme na to téma před celou třídou několikaminutový hovor.

Nakonec to skončilo tak, že mi řekl abych tedy navrhl sám vlastní řešení zabezpečení průměrné stanice na bázi současné techniky. To mě nadchlo, tvůrčí činnost, a s obrovským elánem jsem se pustil do práce. Na papíru létala různá relé, zálohované zdroje, světelné semafory … a po několika týdnech jsem profesorovi předložil své obsáhlé výkresy. Ani se na to pořádně nepodíval a zeptal se: „A splňuje to požadavky normy ČSN ….?“ Samozřejmě jsem netušil o čem mluví. Tak mi vysvětlil, že tato norma předepisuje, že pokud dojde v zařízení ke dvěma na sobě nezávislým poruchám (nesepnutí relé, odpadnutí drátku …) tak to nesmí vést k nebezpečnému stavu, tedy například k povolení jízdě vlaku na obsazenou kolej. A tím má projekční činnost skončila.

Nicméně jsem od té chvíle měl v odborných předmětech klid od zkoušení a jiných buzerací, byl jsem brán jako něco, co je mimo systém. Průmyslovku jsem absolvoval v podstatě jako premiant třídy a odmaturoval čtyřikrát za jedna. A přišel čas přijímacího řízení na vysokou školu.

Testy, pohovor s komisí, kde jako jediný nikoliv v obleku, ale v kraťasech, seděl zástupce SSM (Socialistický svaz mládeže), který se mě zeptal, jak jsem v tom svazu aktivní. Velmi, velmi, odsouhlasil jsem mu. Pak už jen doma čekání na dopis ze školy, jak to dopadlo.

Dopis otvírám: „PŘIJAT!“. Ale má euforie netrvala dlouho. Přihlásil jsem se na obor „Technická kybernetika“, který se později větvil na leteckou přístrojovou techniku, zdravotní přístrojovou techniku a další. Ve svém romantismu jsem si představoval jak jednou v noci bdím v nemocnici nad přístroji na kterých závisí život. Nebo testuji v letadlech nové vysílačky a radary. Ale dopis byl neúprosný – obor ENERGETIKA. Absolutně jsem nechápal. To je něco jako auta a vlaky. Oboje jezdí. A tady se jednalo o oboje, co má něco společného s elektřinou. Více asi těžko.

Nicméně jsem nastoupil a podobně jako na škole střední i zde začal absolvovat první matematické předměty, které sloužily v prvním ročníku jako síto. Prostě matematickou analýzu na ČVUT FEL nedala asi třetina studentů. Já měl v prvním semestru za dvě. A hned jsem napochodoval za proděkanem se žádostí o přeložení na můj vysněný obor.

Má argumentace byla jasná. Mí spolužáci ze střední, přímo z mé třídy, kteří prolézali s trojkami i čtyřkami, podobným způsobem maturovali, na tom oboru byli. Já jako jedničkář a premiant třídy nikoliv. Bral jsem to jako obrovskou nespravedlnost a chtěl jsem nápravu. Proděkan mi tenkrát nevyhověl a řekl větu, na kterou do dnes nevím, co jsem mu měl odpovědět: „Chápejte mě, že já musím každý obor obsadit stejnou kvalitou.“ A bylo vymalováno.

Nicméně já jsem se zabejčil a od tohoto okamžiku byla má filosofie jasná. Když mi stát chce platit studium, tak dobře, ale já to v budoucnu stejně nikdy dělat nebudu. A začalo nádherných pět let studentského života.

Princip byl totiž jasný. Jak jsem napsal výše, medicínu a podobně, chtěl studovat každý. Techniku, jako například mou energetiku, skoro nikdo. Jenže tenkrát měla škola od státu tak zvaná směrná čísla, tedy kolik musí za rok vychrlit inženýrů toho a toho oboru, a dělala vše pro to, aby plán splnila. A studenti se ani moc snažit nemuseli. No není to nádhera?

V zimním zkouškovém období jsme najeli na systém pátek-pondělí. Prostě s kamarády jsme si nechali napsat termín zkoušky na pondělí. Udělali jsem zkoušku (bylo v zájmu školy, abychom ji udělali), sedli do auta, odjeli k nám na chalupu a v úterý až pátek lyžovali. Prázdné hory, prázdné vleky, večerní hospody, nádhera. V pátek večer jsme se sebrali, jeli do Prahy proti tomu hadu všech víkendových turistů, kteří ty hory na víkend zaplácali, v sobotu a neděli se něco naučili, aby se neřeklo, v pondělí udělali zkoušku a hup do auta … Co nám tenkrát chybělo? Nic. Ani peníze ne, typický problém studentů. Přivýdělkyuž mi nesly víc než dost, ale o tom zase někdy jindy.

Léta ubíhala, státnice se blížily. Zvolil jsem si na poslední dva roky studia užší specializaci, kterou opravdu tenkrát nechtěl dělat vůbec nikdo, ale mě to lákalo za zvědavosti – jaderné elektrárny. Zajímavé a do dnes jsem schopen o tom zasvěceně vyprávět. To je ale asi tak vše. Tady už si škola dával setsakra pozor aby někdo nevypadl.

Traduje se, že si někdo chtěl o rok prodloužit mládí a studium a tak úmyslně neudělal zkoušku z jednoho předmětu, aby musel opakovat ročník. Na podzim přišel na poslední možný opakovaný termín zkoušky, tak zvaný rektorát. Byl vyzván, aby index nechal na studijním oddělení, že mu tam zapíšou termín zkoušky a zítra ať si pro něj přijde. Druhý den si pro index přišel a byl tam zapsán nejen termín oné zkoušky, ale i její úspěšné absolvování. Takže k jeho smutku se opakování ročníku nekonalo.

A přišly státnice. Nezapomenu, jak jsem se potil, netušil jsem kudy kam, tak mi jeden z profesorů položil doplňující dotaz. Asi velmi lehký. Nicméně já nic. A když to profesor viděl, tak se mi omluvil: „Promiňte, já vám chtěl pomoci.“ A byl jsem inženýrem.

O státních zkouškách se tradovalo: Půl hodiny hanby a pak celý život inženýrem. Tak to je. A tím také skončilo mé profesní působení na poli elektřiny a energetiky. Zůstalo mi to pouze jako hobby a přivydělávám si tím do dnes. Ale jen spíše jako koníček.

V duchu svého původního předsevzetí jsem na státem vnucený obor studia zanevřel a celý život se živil něčím jiným. Ale to je zase jiný příběh.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články