
Titulek
Dnes ráno mi telefon nabídl článek s názvem, JAK PŘEŽÍT ZIMU. Zřejmě se jednalo o jedno z mnoha zdravotních doporučení. Neotevřela jsem, ani nečetla dál. Každopádně to ve mně rozvířilo spoustu myšlenek. Nejdříve mě napadlo, jak moc jsme odpojení sami od sebe a od koloběhu kolem nás. Stále ustrašení a vyděšení.
Vím, tohle téma je omílané neustále dokola. Měli bychom se zocelovat a navracet sami k sobě, jak říkají psychologická a terapeutická doporučení. Můžeme se vůbec ještě uslyšet? Od rána nám cinkají upozornění na mobilu, když na chvíli nic neděláme, býváme často nervózní a podráždění.
Pořád se potřebujeme sytit něčím zvenčí. Naše oči, uši a ústa, neustále zaměstnáváme buď jídlem, anebo mluvením, či prací. Je opravdu těžké zůstat v klidu. Samozřejmě máme právo volby, jak si to nastavíme ve svém životě. Můžeme se otužovat, zdravě jíst, nepoužívat Wi-Fi, přestat číst zprávy a vyhodit z okna televizi. A když to všechno uděláme, přečteme si jednoho dne titulek, jak přežít zimu?!
Chápete tu absurditu? Jak přežít zimu?! V téhle době, kdy jsme vybaveni absolutně vším, co ke svému životu potřebujeme? Navlečení v termo prádle, mnohovrstevnatém oblečení, boty s kožichem, i když je pouhých mínus dva, abychom náhodou neprochladli. Doma topení, lednice plné jídla a horká voda nám teče lusknutím prstu. Můžeme se ohřát během vteřiny. Často nás chrání tukové vrstvy, které jsme si sami pro svou ochranu na sobě vytvořili. Uvědomujeme si vůbec naši současnou zranitelnost? Jsme si vědomi toho, jak moc jsme závislí na okolním světě a pomoci všech těch vymožeností, které jsme vyvinuli pro naše pohodlí?
Právě prodlévám pár dní doma se stření virózou, která mi umožnila konečně odpočívat. Zrovna jsem se dívala z okna a uviděla na parkovišti mladého muže, který nemohl vyjet z břečky sněhu. Byl sám. Kolem chodili lidé, přijížděli jiní řidiči a on se stále pokoušel zvládnout to sám. Přitom by stačilo oslovit kolemjdoucí a požádat o mírné šťouchnutí. Z nějakého důvodu to nedokázal. Pozorovala jsem ho docela dlouhý čas. Opravdu mě zajímalo, jak tu situaci vyřeší. Trochu překážel ostatním řidičům ve výjezdu a jedno auto vyloženě blokoval. Přistihla jsem samu sebe, jak mu fandím a pobízím ho, aby někoho oslovil. Kousek od něj zastavilo auto s nápisem autoškola. Teď! Říkala jsem si. Projelo a nic. Pak kousek od něj zastavila dodávka a dva muži se ohlíželi a pozorovali při chůzi jeho marné, osamocené snažení, ale zase je neoslovil. Po dlouhé chvíli na to, kráčel k jeho autu nějaký, zřejmě jemu známý muž, se kterým si podali ruce a on mu poté pomohl odjet. Byla to jen chvilka a stal se opět volným. Nezávislým. Samozřejmě, zřejmě jen do chvíle, než dojede k další závěji, která ho na chvíli opět uvězní. Aby to pochopil. Jako jsem to dnes, při pohledu z okna pochopila já.
Nejjistějším způsobem, jak přežít zimu a vůbec všechna roční období, je opětovné přiblížení jednoho k druhému. Ne izolace! Vzájemná pomoc, komunikace, společenství a nikoliv odcizování a strach, který nás ochromuje kohokoliv požádat na ulici o pomoc. Člověk totiž vždycky přežíval nejlépe v komunitě a je jedno, jak veliká byla. Myslím, že tohle by nám naše moderní a uspěchaná, stále se vyvíjející doba neměla nikdy vzít. Umět být spolu a pomáhat si.
Děkuji. Máte pravdu a hezky jste to napsala, Brigito.