Začarovaný kruh lidského počínání

Říká se, že těžké časy produkují silné osobnosti. Silné osobnosti pak vedou k nastolení dobrých časů. Dobré časy ale produkují slabé osobnosti. A slabé osobnosti vedou k příchodu těžkých časů. Možná to neplatí bez výjimek, ale něco na tom bude. Začarovaný kruh lidského počínání už je jednou takový.

Generace mých prarodičů zažila 1. světovou válku. Tehdy se tomu říkalo Velká válka. Přinesla nevídané a neslýchané hrůzy. Můj děda bojoval na Piavě a měl štěstí: odnesl to „jenom“ s průstřelem plic. Počet obětí byl na tehdejší poměry astronomický. A tak experti tvrdili, že se z toho konečně člověk poučí. Že je to válka, která ukončí všechny války.

Ta vize vypadala tváří v tvář důsledkům rozumně. Ale nenaplnila se. Takže generace mých rodičů zažila pro změnu 2. světovou válku. Otec byl totálně nasazen, ale měl taky „štěstí“: byl až poslední ročník, který to postihlo. Hrůzy toho konfliktu zcela zastínily útrapy prarodičů, a po Hirošimě se začalo říkat, že další světová válka nemůže být, neboť i největší idiot snad chápe, jak by to celé skončilo.

Obávám se, že nechápe.

Zažili jsme ale i jednu zázračně dobrou věc. Za bolševika koloval vtip: Otázka – proč nemůže být třetí světová válka? Odpověď – protože ten komunistický boj za mír nikdo nepřežije. Vtip se mýlil. Studená válka skončila bez boje. Měli jsme neuvěřitelné štěstí: všichni jsme přežili. Žádný průstřel plic, žádné totální nasazení. Jak se to mohlo stát?

Můj oblíbený prezident Ronald Reagan odpověděl kdysi na otázku, jakou má strategii ve studené válce. Řekl, že jeho strategie je jednoduchá: My vyhrajeme a oni (komunisté) prohrají. Věřil, že bolševikovi se musí říci „nět“ (to slovo se naučil hezky v ruštině). Věděl, že Moskva používá lež jako zcela běžný nástroj politiky, a tak si osvojil ještě jedno ruské pořekadlo: důvěřuj, ale prověřuj. Prověřoval důsledně.

Navázal na Jimmyho Cartera, který důvěřoval, ale moc neprověřoval. Přesto podle mě nebyl jeho přínos nikdy doceněn. Carterův důraz na lidská práva měl u disidentů v komunistickém bloku ohromný ohlas. Připravil půdu pro Reagana a Thatcherovou, kteří řekli: tak moment. A protože v Kremlu nastoupil Michail Gorbačov, který sice pořád věřil komunistickým žvástům, ale byl to na ruské poměry čestný člověk, nezůstaly věci bez velkého dějinného dopadu.

Na Vánoce jsem se konečně podíval na film o Reaganovi, který vloni natočil režisér McNamara. Hezky tam vypíchl klíčový okamžik, kdy u berlínské zdi, kousek od Braniborské brány, Ronald Reagan zvolal: Pane Gorbačove, zbořte tuhle zeď. A ona skutečně padla. Kousek té zdi mám doma, dostal jsem ji jako dárek. Leží na polici, hned vedle kousku železné opony.

Moje generace má dosud veliké štěstí. Žijeme z odkazu silných osobností. Jen je tady ten začarovaný kruh lidského počínání: Dobré časy produkují slabé osobnosti. Takže na prahu roku 2025 není od věci malé zamyšlení.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články