Studentské doplnění zážitků ze Sovětského svazu

Pan Petr Žižka zde napsal moc pěkný článek o své studentské praxi v 80. letech v „zemi neomezených možností“, či té, „kde zítra znamená již včera“. Doplním.

My tam byli o trochu dříve, tedy v roce 1984, kdy Gorbačov ještě nekraloval a prohibice také ještě nezačala. My letěli letadlem do Moskvy. Bylo parné léto. A ubytování na studentských kolejích. Bylo nás celkem 6 a měli jsme takovou buňku se dvěma ložnicemi a na chodbě společnou koupelnu. Rozhodnutí bylo jasné. 6 Postelí jsme dali do jedné ložnice a druhou jsme určili jako „společenskou místnost“. To mělo výhodu, že když někdo odpadl, mohl jít spát a ostatní mohli dále pařit.

Pití

A o tom ta praxe vlastně byla. Protože nic jiného se tam dělat nedalo. Dopoledne jsme vždy navštívili nějaký podnik, nebo školu. Program tak na dvě hodiny. A do dalšího dopoledne volno. Jenže co s volnem? Procházel jsem odpoledne Moskvu, vedro strašné, žízeň velká. A po několika hodinách jsem konečně narazil na stánek se SPRITE. Neuvěřitelné! A opravdu mi ji tam prodali. Jenže v teplotě okolního vzduchu. A tak místo zažehnání žízně jsem byl pouze obleptán sladkým nápojem.

Ráno když jsme zase mířili na nějakou prohlídku společně s asistentem, zastavili jsme se na ulici u stánku na pivo. Nebo aspoň něco, co to připomínalo. Jenže jakmile stánek obestoupilo 7 lidí, tak během 3 minut dorazila milice. Přeci jen se mohlo jednat o nepovolené shromáždění, nedej bůh dokonce demonstraci. Náš asistent zavelel k tichému, ale rychlému ústupu.

Fronty

Fronty do restaurací byly vždy a všude. Ale dalo se to vydržet, netrvalo to dlouho. Jenže jejich zvykem bylo po usazení se ke stolu objednat vše naráz včetně moučníku a nápojů. Vše naráz i obsluha přinesla a už se o nás nestarala. My to nevěděli. Když jsme si pak chtěli doobjednat další nápoje, museli jsme se toho dost pracně dožadovat. A měl jsem dojem, že by nás nejradši vynesli v zubech.

Do Leningradu jsme se z Moskvy přesunuli nočním vlakem. To jsme prospali na lehátkách a celkem to šlo. Fronta byla i na projížďku po Leningradských kanálech lodí. Stačilo ale přestat mluvit rusky a šli jste na palubu přednostně. Nezapomenu na ty závistivé, ale především rezignované, pohledy domorodců. Samozřejmě mi bylo až trapně. Lodě měly svůj jízdní řád a přes to nejel vlak. Takže na břehu několik desítek metrů dlouhá fronta lidí chtivých projížďky a u břehu zaparkovaná prázdná loď. Odjezd byl naplánován za půl hodiny a tím je dáno vše. Prostě plánované hospodářství. Poptávka? Zájem? Tržba? Nebuďte naivní.

Kriminalita

Jak v Moskvě, tak v Leningradě to trvalo pár dnů, než se nám do pokojů někdo vloupal. Věděli jsme o tomto nebezpečí, nic cenného jsme tam nenechávali. Že to přijde, bylo jasné hned po příjezdu. Každé dveře byly již od pohledu mnohokrát vypáčeny. Na ulicích to nijak nebezpečně nevypadalo. Ostatně to je asi znakem každé totality. Policejní stát má i své výhody.

Vodka

Ta byla k dostání všude a za na naše poměry směšný peníz. Míchali jsme si jí se vším možným, prostě studentské experimenty. Ale opět jsem těžce litoval místních. U nás, když máte chuť, tak si s přáteli zajdete po práci, nebo o víkendu na skleničku. Ostatně tak to u nás chodilo i za socialismu. V Sovětském svazu to bylo zjevně jinak. A tak jsme z vlaku na předměstích viděli kolem trati postávat v trávě skupinky několika mužů, pracovní aktovky u nohou, stojící v družném hovoru s lahví vodky kolující mezi nimi. Asi nemohli, nebo nesměli, jinak. Mně osobně to připadalo jako pošlapání lidské důstojnosti a bylo mi jich líto.

Mapy

To byl svět sám pro sebe. Mapa Leningradu mi například řekla, že naše kolej, kde bydlíme, je pouhé dvě stanice metra z místa, kde jsem zrovna byl. Byl čas, projdu se, řekl jsem si. Jenže se z toho staly dobré 4 kilometry. Mapa měla totiž jiné měřítko pro centrum, které se plynule měnilo směrem ven z města. A jak jsem později zjistil i různými poměry na různé světové strany. Mapy byly prostě strategický vojenský materiál, který by nepřítel mohl zneužít. A tak ty veřejně dostupné byly naprosto k ničemu.

Šok po návratu

Při cestě z ruzyňského letiště přes Dejvice k metru jsem se divil, jak jsou ty paneláky nádherně vyrovnané a stojí v řadě. Na to jsem po 3 týdnech v té velké zemi už zapomněl. A všude bylo najednou čisto a vše bylo upravené. I tak nám mohl připadat u nás šedý socialismus po návratu ze země, která měla být naším vzorem. A to byla ta největší depka z toho všeho. Bylo nám vtloukáno do hlavy, že to, co jsem právě na vlastní kůži po tři neděle zažíval, je náš vzor a musíme dělat vše pro to, aby to u nás bylo stejné.

Fotky

Fotil jsem na barevné diapozitivy. Jenže samozřejmě hlavně památky. A tak těch fotek z běžného života moc nemám. Tak aspoň pár.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články