Telepatický rozhovor s obřím pavoukem z vesmíru

Tento text věnuju všem lidem dobré vůle. A vlastně i všem ostatním. Mějte se krásně.

Obraz první

Osoby:
DAVID, srdcem mladý muž
Pavouk BOB, inteligentní arachnid ze souhvězdí Siria

Dějiště:
Pole u lesa za kopcem, skryté zrakům obyvatel kilometr vzdálené vesnice

Scéna: Letní den. Po lehce zarostlé polní cestě poblíž lesa se šourá DAVID a nad čímsi medituje. Za téměř neslyšného bzukotu se z oblohy začne snášet asi patnáct kosmických lodí převážně talířkovitého, výjimečně i trojúhelníkového tvaru. DAVID se zaráží, ale nikterak zděšen vyčkává. Lodě přistanou na pole poblíž, většina z nich po jakémsi záblesku zmizí a tři zůstanou viditelné. U té nejbližší se otevírá průchod. DAVID čeká. Ven vylézá pavouk o velikosti ponyho. DAVID se otřásá, ale neutíká.

DAVID: (v myšlenkách) Halucinace to není, tohle se fakt děje. Sežerou mě?
Pavouk BOB: (vyšle myšlenku) Nesežereme, není se čeho bát.
DAVID: (šokovaně, nahlas) To byla telepatie?
BOB: (odteď už oba v myšlenkách) Ano, jsme velmi vyspělé formy života, ale jak asi chápeš, naše a vaše komunikační ústrojí je vzájemně natolik odlišné, že telepatie je jediné logické řešení. My ji využíváme už dávno; vy jí také jste schopni, akorát o tom nevíte.
DAVID: To je neuvěřitelné. No a… proč tu jste? Co jste zač? Jak ti mám říkat? Uvědomuješ si, že váš tvar je pro člověka… jaksi…
BOB: Popořadě. Prohlédl jsem ti trochu hlavu a říkej mi klidně Bob, jestli chceš.
DAVID: Bob? To je vtip.
BOB: Proč ne, když ti to pomůže.
DAVID: Tak jo. Odkud jste přilétli?
BOB: Z jedné planety ze souhvězdí Siria. Vaši vědci mají za to, že v těch místech nic není. Mimo jiné vaši předchůdci z místa, které nazýváte Egypt, nás znali, ale dohodli jsme se, že se o nás nebudou zmiňovat.
DAVID: Proč?
BOB: Váš svět na to nebyl připraven. Byli jsme tu jen na pozorování. Občas to tak děláme, ostatně dnešek není výjimkou. Sem tam navážeme kontakt, čistě ze studijních důvodů, ale nic oficiálního, nic velkého. I kdyby s tím někdo takový vystoupil na veřejnosti, nikdo by mu neuvěřil. A ty vaše nahrávací přístroje dokážeme odrušit.
DAVID: Páni, takže pozorování. Jak jste stvořili tyhle koráby, když máte jenom pavoučí nohy?
BOB: Nejsme na naší planetě jediným druhem, každopádně většina podobných věcí se nechá vyrobit pomocí technologií, na které příliš manuální práce nepotřebujeme. Paprsky, antigravitace a tak. Do technických detailů bych teď příliš nezacházel.
DAVID: Jak dlouho jste sem letěli?
BOB: (chvíli propočítává) Vlastně můžu říct chvilku, naše pohony dokáží využívat všelijakých zábavných vlastností času a prostoru. Vy byste asi řekli, že je ohýbáme.
DAVID: Ježíšikriste.
BOB: Ano, tohle je taky zábavná postavička. Respektive co z toho lidé udělali.
DAVID: Vy jste ho viděli? Počkejte, jak jste tu vlastně dlouho? A jak dlouho váš druh žije? Proč jste pavouci? Mám tisíc otázek!
BOB: Dobrá, dobrá. Takto jsme se zkrátka vyvinuli, podmínky na naší planetě a vůbec v celé soustavě nebyly vždy ideální, s tím už nic nenaděláme. Víme, jak jsou pavouci na vaší planetě (dost nespravedlivě) vnímáni. Možná naše vzájemná komunikace bude nejprve na dálku, uvidíme, ale nakonec se to nějak vyřeší. Čas na otevřený kontakt stejně ještě nenastal. Co se týče jednotlivých životů, není to příliš odlišné od vás, ale s tím rozdílem, že my kromě individuality máme i jakési vyšší, kolektivní vědomí, na které jsme napojeni. Vy ostatně taky, ale zapomněli jste na to. Těžko se to vysvětluje, ale v podstatě nic jako smrt u nás neexistuje. Nebo alespoň nejsme tolik zaměřeni na tu fyzickou stránku. A ano, jsme tu dlouho, podle našeho přepočtu sem létáme už pár tisíc pozemských let. Chtěli bychom časem navázat kontakt a taky máte něco, co my ne. Máte dvě věci, které vzbuzují náš zájem, a jednu, které bychom se chtěli vyvarovat. Pak jsou ještě další, ale rizika z nich plynoucí jsme my už dávno překonali.
DAVID: A co to teda je?
BOB: Začněme přízemně: máte zejména komáry a vůbec spoustu hmyzu, kterého se nám už nedostává. Je to pro nás zdroj živin a vitamínů. Ale zadruhé a především: velmi nás zajímají fenomény, které nazýváte láska, soucit, empatie, emoce, pak taky umění a další věci. Podle našich propočtů jsou to záležitosti zcela se vymykající jakýmkoli propočtům a zdá se, že na energetické stupnici všehomíra je tahleta „láska“ mimo měřitelné hodnoty. Vlastně je to totéž co život sám. Máme v tom ještě mezery, to musím uznat.
DAVID: Jde mi hlava kolem. A čeho že se to chcete vyvarovat?
BOB: Zde je jaksi třeba hledět z vyšší perspektivy. Jakožto civilizace jste se ocitli na rozhodující křižovatce. Skrz různá nedopatření a často skrytý vývoj typu pokus a omyl jste došli do situace, kdy váš technologický vývoj začíná překračovat ten vnitřní, říkejme mu duševní, nebo možná duchovní. Pokud to takhle půjde dál, z cesty, kterou jste si zvolili, už nebude návratu – nakonec zahubíte sami sebe, otrávíte okolní prostředí a všechno přijde vniveč. My jsme tenhle bod taky překročili, i když v jiné verzi, a dneska proto vymíráme. To je vlastně důvod, proč jsme tady. Ale čas u nás nehraje takovou roli, my si můžeme – nebo jsme si dříve mohli – dovolit tisíce let někoho jen pozorovat. Je to příliš složité na stručné vysvětlování.
DAVID: Poslyš, jak vlastně vzniknul člověk? Jaký má život a vesmír smysl? Co bůh?
BOB: Ha, zadrž. I kdybych přesné odpovědi znal, nebylo by dobré je vaší formě sdělovat. Asi se shodneme na tom, že život je mimo jiné evoluce a ta zahrnuje učení se, bádání, rozvoj – nejprve osobní a v důsledku i kolektivní. Druh, který se nepoučí, vyhyne. Ale rovnou se mě takhle ptát – proč bys chtěl tak zkratkovitě přijít k hotovému?
DAVID: Dobře. Takže hmyz, komáři.
BOB: Ano, máte je tu přemnožené a podle našich propočtů vám určitá redukční čísla ekosystém nenabourají. Není to ostatně na dlouho, je to jako stavit se pro zásoby. Natankovat.
DAVID: (přemýšlí) A ta láska?
BOB: Je to vlastně trochu paradox. Vy máte k dispozici ohromný potenciál – jak z hlediska onoho fenoménu lásky a souvisejících věcí, tak z hlediska téhle planety, ke které jste přišli jako slepí k houslím, jak vy byste řekli –, a přesto je vaše chování podle veškeré logiky naprosto nepochopitelné. Ovšem nepřišel jsem vás sem kritizovat.
DAVID: Ale tohle by mě opravdu zajímalo, můžeš to rozvést?
BOB: No, načetli jsme si toho ve vašem energetickém planetárním poli hodně. V první řadě nás zaráží ta vaše antropocentričnost. Žijete v systému, který oficiálně stále ještě horko těžko uznává vůbec tu myšlenku, že by jinde ve vesmíru mohl být byť jenom primitivní život (ačkoli někteří z vás už se skutečnému poznání blíží). Přitom vesmír se životem pochopitelně jenom hemží. Jenomže vy máte ten mylný dojem, že jste pánové nejen vašeho tvorstva (které stvořit neumíte a ani mu příliš nerozumíte, pouze ho využíváte nebo rovnou ničíte), nýbrž sakumprásk celého vesmíru. Opíráte to o nějaké rovnice a neuvědomujete si nejen ten prostý fakt, že vesmír je zkrátka příliš obrovský na to, aby v něm byl život pouze na jakési jedné zastrčené planetě, ale zejména to, že vyspělejší formy si vás dovedou i z dálky krásně načíst. A když chtějí, tak se vašim zrakům dokonale skrýt. No a pokud se podíváme na váš svět, neustále se tu ve velkém vraždíte, žijete v naprosto šílených mocenských strukturách, každou chvíli tu něco bouchá, že je to vidět až do vesmíru, v oceánech vám plavou celé kontinenty odpadu, a odpadky vám létají dokonce už i kolem planety. Proč si někteří z vás myslí, že je na vás každý tak zvědavý? Máte mezi sebou i moudré lidi a jeden takový nedávno uvedl jisté zajímavé přirovnání, zkus si to představit: když půjde dospělý člověk kolem pískoviště, kde se dvě děti přetahují o bábovičku, bude do toho nějak zasahovat? Změní kvůli tomu vůbec trasu?
DAVID: No jo, na tom něco je.
BOB: Tak. A pak tu máte ty vaše systémy. Vlastně jeden systém.
DAVID: Systém?
BOB: Ano. Máte tu pár vyšinutých lidí, od kterých jste si nechali nakukat, že ten systém, ve kterém se pomalu vaříte, je svobodný. Pořád ještě sami sebe balamutíte a odmítáte si připustit, že každá ta vaše takzvaná vláda bez výjimky je vlastně typ organizovaného zločinu. Jak byste mohli žít v opravdové svobodě, když každý tenhle systém má strukturu velké firmy, čili pyramidy? Tam nejsou jenom manažeři, tam jsou dozorčí rady, akcionáři a majitelé. A na taková místa se bezúhonní a čestní lidé obvykle neženou.
DAVID: Je zvláštní slyšet slova jako „akcionáři“ od stvoření z jiné sluneční soustavy.
BOB: Ano, on život je vůbec zvláštní. Jak říkám, pozorujeme vás už dlouho, a měli jsme tedy dost času i příležitostí si vás dobře nastudovat. Díky vašim přednostem jsme ještě nehodili flintu do žita, nicméně jsou věci, které vám trvají, a ten porod je vskutku poměrně zbytečně bolestivý. Nemáte už tolik času, jak by sis mohl myslet. Je mezi vámi mnoho svobodných individualit a skutečně krásných duší, ale jakožto společnost žijete v nevědomém otroctví, což je z hlediska otrokáře stav ideální. Přitom je to všechno jenom na vás. Jakmile se tyto věci začínají měnit, vývoj se stává nezastavitelným, ačkoli jisté entity se budou snažit ho brzdit. Tak či onak, tohle všechno už začalo.
DAVID: Uff. A co ten Ježíš? Teda, je mi blbé takhle skákat od jednoho ke druhému, ale jistě chápeš…
BOB: To je v pořádku. Vy Pozemšťané jste posedlí strukturou, ale nevadí vám, když vám nenápadně prorůstá všude a ovládá vaše životy i tam, kde by neměla. Ježíš nebyl sám, bylo jich víc, ale klasicky jste vzali cosi dobrého a zneužili to, tak jak to děláte v obměnách doteď. Navíc u vás byly postavy tohoto typu mnohem dříve, a to nemluvím o prastaré historii před tisíci let. To je příběh zase na jindy.
DAVID: V obměnách doteď?
BOB: (v mysli vzdychne) Jakákoli ušlechtilejší myšlenka se buď zneužije nebo od začátku použije pouze na podporu stávajícího gangsterského systému. Například už včera bylo pozdě, abyste začali přemýšlet trochu ekologicky. A podívejte se, jak to dosud „zvládáte“. Zase paskvil, jeden žasne. Nebo tahleta vaše demokracie, či jak tomu říkáte. Máte ji na papíře, doopravdy v ní nežijete, ovšem zuby nehty na této iluzi trváte. Jedná se o vývojovou lenost a to nikdy nedělá dobrotu, zvlášť ne, když vám zatím ťukají na dveře ty vaše technologické vymoženosti, které vám už teď přerůstají přes hlavu.
DAVID: Ale co teda máme dělat? Co můžu dělat já? Jak já ovlivním nějaké oligarchy a všechny tyhle šílence?
BOB: Ty sám sice nezměníš celou planetu, ale na své okolí přece nějak působíš. A někdy jeden příklad může spustit lavinu. Nemusíš nikam chodit a nic hlásat, a už vůbec nikoho o ničem přesvědčovat; prostě jenom buď, kdo jsi, poslouchej srdce a měj otevřenou mysl. Nenásilně, laskavě a nenápadně jdi příkladem. Nejsi ani lepší, ani horší než jiní, ale každý máte svou cestu, každý se na ní pohybujete vlastním tempem a jste tu všichni spolu, ačkoli ten váš systém se vás neustále snaží rozdělovat a izolovat, protože se vaší společné síly přirozeně bojí. Aby mohl systém zla přežívat, musí se logicky snažit udržovat svůj status quo. Pamatuj si ale, že i stvoření z jiných částí vesmíru jsou fascinována minimálně tou vaší láskou. S tou, jak byste řekli, lze dělat zázraky.
DAVID: Myslíš vztahy a tak?
BOB: Myslím všeobecnou, všeobjímající, univerzální nekonečnou lásku, která se vlastně rovná životu, pojetí dobra, stvoření samotnému. U nás už to pokulhává na všechny nohy, protože jsme udělali spoustu chyb, ale vy to ještě máte – a je to obrovská, neopakovatelná šance, kterou by nebylo dobré zahodit. Až na tom budete trochu líp, spojíme se oficiálně. Stále máte možnost se posunout a propojit se s nekonečnými možnostmi, které univerzum kypící životem nabízí. Je to jenom na vás.
DAVID: A co –
BOB: Poslyš, budu už muset jít, a ty bys možná měl taky. Neboj, ještě se uvidíme.
DAVID: Aha. Protože já mám ještě asi tisíc otázek. A kdy teda?
BOB: V pravý čas. Tak zatím.

BOB se sune zpět do lodi, všechny viditelné lodě zábleskem mizí, ozve se sotva znatelný bzukot a je klid. DAVID se sesune do tureckého sedu.

Obraz druhý

Osoby:
DAVID, srdcem mladý muž

Dějiště:
Stejné pole z prvního obrazu

Scéna: Padá soumrak. DAVID stále sedí v prachu polní cesty a hledí před sebe. Z myšlení se pomalu přesouvá ke skutečnému uvažování.

Obraz třetí

Osoby:
DAVID, srdcem mladý muž
HLAS, podle všeho žena

Dějiště:
Blíže neurčená postel

HLAS: Zlato, vstávej.
DAVID: (mumlá) Co?
HLAS: Mluvil jsi ze spaní.
DAVID: Jo? A co jsem říkal?
HLAS: Vlastně jsi řekl jenom „To byla telepatie?“ a pak už nic.
DAVID: (naplno otevírá oči)
HLAS: A vstávej, musíme do krámu, došlo kafe.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články