Natálka a žháři – aktuální obraz boje za právo na svou pravdu

Psal se rok 2009, 19. duben, a pár mladých mužů se svobodným většinovým názorem na „černou romskou verbež“ ve Vítkově rozhodlo, že do okna vytipovaného domku vhodí zápalnou lahev. Vypukl požár, a pokud z toho všeho zůstalo společnosti cosi v paměti, je to tehdy asi dvouletá holčička, kterou postihlo popálení vysokého stupně na 80 procentech těla i obličeje. Žhářům byl právě tento týden nepravomocně prominutý trest z jedné jeho třetiny. Kauza ožívá, což je z mnoha i jiných důvodů jen dobře…nejen pro sazbu, která pro poškozené nevyznívá spravedlivě.

…měla by totiž být rozsáhlejším mementem pro všechny bojovníky za práva na názory o jakýchkoli menšinách. Měla by být fatální ukázkou s dopady pro všechny, kteří lobují za právo na dezinformace a jejich publicitu, a za bezbřehou – prý demokratickou, svobodu slova.

Kauza o vítkovském žhářském útoku je k nalezení na Wikipedii, dokonce se dočteme i o pokusech tehdejší obhajoby, kdy mělo jít o budovu zchátralou, a ta by přece měla být prázdná, byť i ti méně duchem nadaní tuší celá léta jedno. Dárek Adolfu Hitlerovi k narozeninám se nedává v podobě  úmyslně založeného požáru opuštěného domku ve stavu chatrném. Poznámkou budiž – i bydlení v chlévě, pokud jeho tašky nezabíjejí kolemjdoucí, je svobodou, jestliže chceme se svobodou hned zpočátku operovat v diskuzích o svobodě slova a našich konáních. Dočteme se v článku Wikipedie dál o počtu zúčastněných – 12 „spravedlivých“, 8 popálených, dočteme se o jistém dobíhání kauzy v podezření zavraždění jednoho ze soudců, také o celkové částce z našeho státního rozpočtu v oblasti zdravotních náprav napadené, tedy plastických operacích (probíhají dodnes mimochodem – Natálce je patnáct). Dál je tu zmínka o názorech politiků těsně po útoku, je tu i zmínka o následném přiznání žhářů.

V současných čerstvých článcích mapujících proces právě možného omilostnění dvou odsouzených se zas dočteme o jejich upřímném zalitování, o své přiznané mladické nerozvážnosti.

Co si tak lze vybavit, je tehdy též, ne už sice vrchol, leč přece jen, dojezd nabušených pravdomluvných populárních textů skupiny Orlík. Její frontmeni David Matásek a Daniel Landa jsou dávno v zalitování taktéž; tohle skinheadské období je „přece“ už dávno za nimi. Následně – když zůstaneme v hudební branži –  za pár let dál pak svedeme bitvu o pískání romského hudebníka Radka Bangy na Slavících, kde jsme dali demokraticky prostor slávy populární skupině Ortel, která svobodně kašle na korektnost – říká přece většinovou a umlčovanou pravdu o černých imigrantech. Tu, kterou se nám třeba „bruselská vrchnost“ a ti první takzvaní „progresivisté“ snaží vehementně vzít: braňme proto svobodu slova, braňme právo na názor, braňme své tradiční správné nahlížení světa…naše křesťanské hodnoty. Jak často tohle dneska čteme? Braňme konzervativní podstatu starého dobrého světa, nejen čteme, ale i posloucháme. Slova političky a senátorky, které nevkus v rámci daného okamžiku, nedovzdělání ducha a mysli, nebrání po vraždě dvou homosexuálů na Slovensku přispěchat a mediálně zavzdychat, jak svoboda projevu má teď zas už o dost trnitější cestu, když se stalo „tohle“. Přispěchají ji v době nejméně vhodné na jakékoli debaty podpořit ti a tihle, přispěchá ji podpořit významný publicista Neff, přispěchají jiní, kteří jdou přece bránit veličinu: svobodu slova. „No tak já mám názor, ty máš názor – proč bys ho nesměl říct?“ … utkví z rozhovoru – jinak moc fajn rozhlasové letní relace Českého rozhlasu Dvojky právě s Astonem, jak pana Neffa známe. V době léta, kdy bylo před kauzou Tepláreň.

Názor je možná kdesi na začátku pouhý názor. Ale právě ti znalí mediálního prostředí, nebo ti s politickou odpovědností mají zvláště v dobách nepříjemných třecích ploch vidět důsledky některých svých názorů, ne – opravdu neplatí – za konání lidí dalších nejsem vůbec zodpovědný. Vím-li o své moci leccos ovlivnit – jako známé hudební skupiny Orlík, Ortel, pánové Klaus, Paroubek, senátorka Kovářová, lékaři Peková a Šmucler a mnozí jiní – a nakonec i paní Kovářovou obhajující novinář a spisovatel Neff…je tohle pak o trochu víc osobní part. Lidi prostě své idoly slyší. A zvlášť něco slyšívají lidi vskutku všelijací rádi. Názor mívává důsledky a do historie našich babiček a šesti let hrůzy s kremačními pecemi, co očišťují svět od jinakostí, se vracet snad nemusíme.  Důsledky dnešní vídáme. Nezablokování věcí nebezpečně šířených, jako je rasismus a xenofobie, důsledky svobodného šíření pseudoinformací, poupravených informací o dávkách a výhodách, Romům, momentálně přibarvené informace o finančních dávkách Ukrajincům, o tom, co homosexuálové nakonec naší blahosklonnou „benevolencí“ způsobí tradiční rodinné politice založené na tradičním Písmu, o tom, kam svět spěje, když budeme naslouchat tranasgender problematice. Důsledky názorů, které na začátku jako svoboda v nekorektnosti v svém producírování znamenají obdiv, za pár měsíců či několik málo let už jsou těm méně vzdělaným legitimizací jejich průvodů s šibenicemi. Za některých příhodných podmínek i nástupem radikálního řešení, kdy nastupuje zápalná lahev nebo střelba v klubech stejnopohlavních. Názory, které jako svobodně „necenzurované“ zanechávají nakonec mrtvé.

Názor, jak vidno, trochu ošemetná záležitost, pokud za ním při jeho mediálním zveřejnění nevidím možný konečný důsledek. Pro někoho v nevratných změnách životních, v problematice nevratných zásahů do životů druhých, tedy skutečně do života jako kategorie nejvyšší – život, nebo smrt.

Natálka je patnáctiletá slečna. Nikdy nebude věřit lidem, nechtějme se nacházet v duši a kůži někoho, kdo se se sebou denně utkává v pohledu do zrcadla a kdo kolem sebe ruku v ruce s tím vidí to jiné, hezké, co je dopřáno každému, jemuž se její osud vyhnul a co nikdy nebude dopřáno jí.  Představme si své děti každý, než se brilantně rozepíšeme o tom, co nám vadí na jinakostech, a vecpěme se do pocitu jejího a jejích rodičů – a tedy: čemu dáváme vršením své pravdy potenciální mohutná křídla.

Natálčini žháři jsou výsledkem doby, která přece viděla věci jasně a správně. A kdy jsme se nadechli už naplno svobody „TO“ hlasitě říct. Všechno. Bez nějaké protivné totalitní cenzury.

Kauza vítkovských žhářů je dodnes špílcem nejen o tom, kam vedou naše protiromské nálady, kterým zdaleka ani dneska není konec. Je varujícím špílcem pro věci další, je o tom, jak to někdy dopadá, když chodí svoboda v promenádě a kdy si ale zapomněla obléct vyšší morálku aspoň jako tričko. Kterému se říká strategická zodpovědnost.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články