Svatý Jiří na obrázku píchá draka do ocásku

…píchá ho velikým kopím, proč to dělá, nepochopím…Je kouzelnou dětskou říkankou Pavla Šruta, autora milé knížky o šneku Čilišnekovi. My dospělí to píchání do ocásku chápeme a také víme, že Jiří se v oslavách spojuje se zemí

Den Země dvaadvacátého dubna máme za sebou, ale co do svátku jednoho dne, byť významného a rokem 1969 počínaje, tedy celkem mladého. Právě v tomto období se toho se zemí vskutku spojuje víc. Vždyť jenom ten dnešní Jiří se i jinde na světě slaví o den dřív, tedy těsně za Dnem Země. A když vzpomeneme na místy trudomyslného Nerudu, ne nadarmo nechává Bratru Palečkovi vymámit si na bohyni jara Vesně návrat mezi živé právě v tento čas. Balada jarní a Paleček ví zcela přesně, že chce každoročně sedm… ach jen sedm dní, kdy v přírodě je nejkrásněji, nejradostněji. Snad měl Neruda na mysli právě týden mezi Jiřím a magickou nocí Máje. Dny, kdy zeleň je ukřičeně narozená a bez únavy, kdy všechny pupeny vezmou proměnu do hodin a strom v proměně druhý den nepoznáte. Kdy ty květy mají plnost chumlení a zvuky včel. A mají chvilku…Než začnete u obrubníků rozhrnovat to bílé panenství nohama, než ty lístky spláchne déšť do kanálů. A je tu doba patrona Země, skautů, prince, který skolil na dlouhý čas draka. Čas svatého Jiří.

Jiří – jméno původu řeckého – v přepisu geórgos, je složeninou slova země a práce, a jméno tak má ekvivalent v rolnictví, tedy ke vztahu člověka k zemi, k půdě. Jenže nesmíme zapomenout na označení našich babiček či prababiček, že je někdo jura. Dost možná se ve jméně Jiří oba tyto významy prolínají. Tedy rolník s někým, kdo je hbitý, mrštný, anebo slovy našich babiček už zase zdráv.

Dostane-li se kdosi mezi svaté, cítíme v kostech, že naopak dotyčnému komusi, aby mezi svatými byl, byly jeho kosti na mučidlech lámány. Svatý Jiří, původně římský voják, není výjimkou. Popravili ho někdy roku 303 v Nikomédii, za to, že se vzepřel vykonávat na příkaz Diokleciánův exekuce na těch, kteří vyznávali jediného boha, naopak sám on v něj uvěřil. Pocházel z Kappadokie, z Turecka, a pokud chceme slyšet pohádku, musíme trochu cestovat do Libye, kde drakovi na prameni měla být za oběť dána královská dcera. Chceme-li podobnosti, vzpomeneme si na  Persea a Andromedu a také na Melvilleovu Bílou velrybu. Svatý Jiří v drakovi zabíjí pohanství, utká se v těžkém boji za cosi nového, příchozího v tom lepším.

Jméno Jiří je frekventované a v jazycích má samozřejmě jiné podoby. Dnes tohle jméno u nás v Čechách dávno ustoupilo jménům jaksi víc světovým, ale jmenovci v tom mém následném nespravedlivém výběru jsou vždy těmi, kteří nové věci přinesli, či přinášejí a je dobré je vzpomínat.

Určitě je jím multikumštýř Jiří Trnka, jehož figurky oživlé i ty neoživlé na papíře mají v sobě charakter zobrazeného natolik přesvědčivý, že těžko hledat kumštýře o délku lepší. Jeho muži mají v sobě všechnu rytířskost a srdce rváčů, vychytralost i zlobu i českou měkkosrdcatou náturu. Jeho loutky žen mají v sobě něhu měkkých ramen a křehkých paží a pohledy, v nichž je smutek i erotika, i velká láska a pravda čisté lidské radosti, vepsané i ublížení. Nedám dopustit na jeho loutkový celovečerní film Staré pověsti české, dnes ve zlatém fondu českého filmu, zdigitalizovaný. Flm, který máloco v loutkovém světě překoná. Scéna čížečku čížečku je pro mě pocit rockové opery. Dále Jiří Sozanský, malíř, který tolik doplňuje Jiřího Orwella. Král Jiří VI.,oslovovaný Bertie, který stejně jako dnes prezident Ukrajiny dokázal zůstat doma s národem a Hitlerovi vzkázal, že Británie zůstane stejná. Tedy hrdá, nezlomná a nepokořená. Jiří Křižan, ten mi schází. Jeden z nejlepších scénáristů, jakých se zhusta nerodí. Ruka Václava Havla, pamětník mnoha hrůz, silné pointy, moudrost. Stíny horkého léta, českopolský western Je třeba zabít Sekala. Politik Jiří Dientsbier, který se na nás kouká z nebe a já ho měla ráda. I za ten vzdor svému nějvětšímu příteli Václavu Havlovi. Za to, jaký byl, protože právě takový je představitel zbrusu nové demokratické moderní levice, která rozumným věcem nehází revolučně klacky pod nohy a je širokou sociální alternativou pro ty, kterým právě osud země zodpovědně cosi silného říká. Jiří Schelinger, hlas tolik zvláštní a svůj, na ten se nezapomíná. Roli Raymonda ve hře Blackbird nemohl hrát než Jiří Štěpnička, toho mám obzvláště ráda, jeho hlas je něčím, co se platí zlatem, jeho vztah k českému divadlu je známý dobře. A nesmím zapomenout ani na blogery. A tedy Jiřího Turnera, který je pro mne mužem, co přináší chytrý pohled a pohled objektivní. Když ale mám být hodně upřímná, slovy skvělého Jiřího Brdečky – mého srdce šampion je můj kolega Jiří, co nám kdysi spravoval naši počítačovou síť a mám pocit, že laskavější Jiří, který vás zachrání i ve dvě ráno, po světě nechodí.

Jiří, který má vztah k zemi. Jiří zakletý v Georgice říká slovy jejího tvůrce Vergilia, že úrodnost Země i země je dána včelou. Jsou to verše překrásné, návodné, kdy máme dokonce i ovečky i kůzlátka krotit v krocích, aby včelám květy nepošlapaly, kdy máme zajistit stín a vnímat jejich unavená křídla. Protože včela je život.

Dvě radosti sidnes můžeme užít.  Uvidíme dost možná děti ve skautském kroji a uvidíme, že na patrona Jiřího myslí a že leccos není s těmi podivnými dětmi dneška tak špatné. A užíváme si slunce a květů a možná uslyšíme i včely, já už včera jednu zbloudilou ven vyháněla. Svatý Jiří, zdá se, píchl draka do ocásku a ten moudře usoudil, že Jiří a jaro zasluhují být vítězi.

Jirkům k dnešnímu svátku všechno nejlepší a nám všem krásný předmájový čas.

​

rotunda sv. Jiří, hora Říp (internet)

​

bazilika svatého Jiří – Pražský hrad (internet)

 

Jiří Drakobijec (internet)

​Článek je recyklovaný a po šesti letech, kdy jsem psávala (zcela amtérsky jen pro potěchu) takzvaná kalendária, je jen v drobnostech poupravený. Věřím, že jeho opakování není na závadu.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články