Magnesia Litera pro Patrika Bangu

Magnesia Litera před dvěma dny oceňovala knihy roku 2022. Debut roku patří Patriku Bangovi za knihu Skutečná cesta ven. Patrik Banga si cenu zaslouží z mnoha důvodů a patří mu velká gratulace. Nejen já si přeji, aby knížka otevírala oči

Četli jste někdy Indický hlavolam? Knížka, která se moc nezná. Knížka spisovatele Zdeňka Mahlera, kterou sepsal ve svých sedmadvaceti letech. Je to reportáž propojená úvahami, rozhovory, živou řečí, dialogy, je to směs, co sice nedrží pevný reportážní nebo vyprávěcí formát a zdá se hektická, ale o to víc si užijete Mahlerovu potřebu autenticity. Jeho citlivé oko, jeho vybalancování očekávaného odsudku, jeho chuť věci pojmenovat, být spravedlivý. Hledat kořeny indického složitého světa. Svět Indie relativně až donedávna porobené a hozené do velkého světa, kde se stále složitě hledá. Mahler chce tohle všechno hledat  s otevřeností a se špikováním poetiky, kdy tu knížku neodložíte a to vyprávění vás pohlcuje a chcete vědět víc. Vidíte najednou do věcí. Hezkých, špatných, horších a znáte autorův náhled na ně…

Velmi podobně na mě působí skvělá knížka Patrika Bangy. Spravedlivá, nezastírá nic, obhajuje, hledá důvody, argumentuje, ptá se, ozřejmuje, je poetická i drsná, je rozbolavělá a silná zároveň. Silný je její autor.

https://www.databazeknih.cz/knihy/skutecna-cesta-ven-499079

Když jsem vstupovala na Blog iDnes, věděla jsem, že svými články o Romech mých bolavě krásných cikánských Rokycan vstupuji na minové pole. Bylo to tak…i nebylo. Je to dávno a věci jsou jinak. Slovo cikán dnes beru jako slovo, které je doopravdy neuctivé a beru si za své se s tím slušně už dneska vypořádat. Další věcí je – na blogu nepůsobím jaksi velkoformátově, ale jen málo, byla jsem odejita a nutno říct – odejita administrátorem, kterým není nikdo jiný než zmíněný vítězný spisovatel. Ten, který skromně v jednom rozhlasovém rozhovoru říká – spisovatelem se začnu cítit, až těch knížek budu mít na kontě poněkud víc. Tohle všechno říkám zčerstva a k tomu pár slov dodám. Nevadí mi to. Varovaná jsem byla dlouho a náprava se u mě nekoná. Sobečtí idioti, kteří nevnímají společenskou spoluzodpovědnost za zdraví svého okolí a budou vám donekonečna povídat cosi o totalitě doby covidové, se ode mne o svém sobeckém přístupu a o své argumentaci nenapravitelných idiotů, jejichž přístupy nás stály životy i zbytečné peníze, se toto ode mne dozví i zítra, dnes i pozítří, protože ke slušnosti pro takové mám despekt. Nepsala bych nic takového, ale byl mi dán dotaz, jak mohu bránit administraci idnes blogu, když mě přece vyhodili. No jářku – protože, a v tomhle budu sebevědomá – když na to opravdu i po bouři přijde – věřím, umím věci pojmout v rozlišení.

Skutečná cesta ven je pro mne po dlouhé době jedna z těch knížek, kdy si vkládáte papírky a záložky a chcete to pojmenování situace mít, tu takhle pregnantně autorem pojmenovanou situaci chcete vlastnit, chcete ji prostě neztratit. Takhle mi za to stojí knížka Dany Emingerové Živel Lustig, teď mi po dlouhé době za to stojí i knížka tato – Skutečná cesta ven. Poznáváte Patrikovo dětství, jeho vztahy k místům, jeho přístupy k věcem. Poznáte Prahu, jakou v jeho dětství byla, lidi, kteří pro něj význam měli, zmetky se nebojí ostře pojmenovat. Míří do řad vlastních jako do řad učitelů, kteří se rozhodli ruku romským dětem nepodat a určit směr jejich životů dál. Pláčeme dodnes nad neposunem Romů a nevidíme, že jim k posunu stavíme bariéry právě v době, kdy se dá všechno ovlivnit.

Patrikova cesta do zemí bývalé Jugoslávie je zajímavou kronikou. Píše, udělal jsem to nejhorší ve svém životě – mohli mě zastřelit – rozběhl jsem se, protože jsem tu situaci musel vyřešit. Bylo mu sedmnáct, dorazil do uprchlického tábora s kamionem se zásobami a vše vypadalo na kolaps z hlediska byrokrační linky. Píšu tu o jeho odhodlání, ať to stojí, co to stojí, těm lidem jsem chtěl pomoct. Píšu tu o jeho odhodlání, které nepolevuje. Pokud kdosi čtete stránky Romea, najdete tam autora odhodlaného, který vysvětluje vlastním. Jejich historii, jejich zvyky, ptá se, proč je to jinak než za časů jejich dědů bývalo, ptá se na blogu Romea a vysvětluje v knížce okolnosti, snaží se být poctivý. K svým, k těm okolo…Vidíte – pomozte mi, chci nás pozvednout a posunout a chci, abyste věděli, co děláte špatně a kudy je cesta k našemu přijetí. Budu vás bránit, ale chci vaši spolupráci.

Knížka je osobní výpovědí, zamýšlí se nad láskou, nad komunitou se zvyky, které se nepřekročí – jeho pozorování šestnáctiletého romského kluka, který se podle zvyku a dohody musí oženit, aniž se na to cítí – je jednou z velmi dojemných pasáží autorova pozorování. Je jich v knize mnoho a knížka je to doopravdy dobrá, neodložíte ji. Patrik Banga umí psát. Čtivě, živě, poeticky, drsně, opravdově.

Spolu s ním i já budu ráda – jak říká při předávání ceny – kdyby tu za čas nestál jeden Rom, ale i další a už se nemluvilo o tom, že je to Rom, ale byl to prostě spisovatel.

Patrikovi Bangovi blahopřeji. Jeho knížka je zrcadlem. Je dobře, že vznikla. Je dobře, že je oceněná. Je potřebná a důležitá. Patrik se snaží vypořádat s dětstvím a snaží se ukázat, jak působíte, když jste předurčen a jak těžko se právě jakákoli cesta ven hledá.

Knize reklamu dělám nesmírně ráda.

…………………………………………………………………………..

K tomuto mám jednu poznámku a tu si neodpustím, bude ostrá, ale mapuje dávno fungující přístupy mnoha lidí, je to rána do ověřeného a platí pro čtenáře a diskutéry všech možných sítí.

Nevytvářejte někteří zdání, že protože máte kamaráda Roma (nemáte, ale papír nebo monitor  snese všechno) – který říká, že je uražený Romem a chce, aby se mu říkalo postaru cikán – že se Romům tak říkat prostě paušálně má. Nevytvářejte pocit legitimizace vašeho buranství. Naučte se být slušní – já své blogy s pojem cikán měnit už dnes nebudu, mám je ráda, ale vnímám, že pokud mám být slušná – mám se přeučit na slovo Rom, protože je to prostě slušné. Nedojímejte historkami, které vám nikdo chytřejší nezbaští, nefabulujte a přiznejte si, že to, co snese váš cikán, vy sami nesnesete. Vstrčte se do pocitu, že jste čecháček nebo čechák. Zatímco Romové si dokážou říct – my Romáci – zkuste se o sobě bavit jako o Čechácích. Zkuste to. Zřejmě se nebudete cítit ve své kůži. Romové se díky vašim přístupům musejí vejít do kůže všeho, co vy jim za kůži léta přisuzujete a co jim přisoudíte a jak je dodnes soudíte. Nehrajte si na nějakou pitomou hyperkorektní totalitu, které vy přece nepodlehnete, protože jste přece odvážná disidentská nátura. Nejste. To jen slušnost a opouštění starých zažitých manýr vám nic neříká. Neříkejte a nepište slovo cikán, protože to o vás vypovídá celkem dost.

Zatímco jeden Rom se může přetrhnout v náhledu na realitu svých vlastních a tolik touží, aby se věci měnily, nemáte vy drajv změnit vůbec nic. Po Romech byste ale chtěli všechno.

autorka textu na iDnes blog vstoupila několika texty s romskou tématikou. Opravím se – byly přijaty hezky a tyto své blogy mám narcisistně ráda, byť tam používám termín, který chápu, že může opravdu urážet.

Bude-li zájem, o odkaz doplním:)

psáno pro iDnes blog

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články