Prdelka se chlubil a to Prošek neměl rád, takže ho zase sundal

Zlatí úhoři a Ota Pavel, kdy se sundává Prdelkova první chycená ryba… Malá lekce pro hlavního hrdinu, aby jednou, až vyroste, nebyl chlubna ani srab. Aby věci byly v rovnováze. Aby chlap zkrátka nebyl prdelka a taky, aby se zorientoval sám v sobě.

Najedu teď na filmy, ač vím, že to není relevantní argumentační pole. Měl by se ctít ne vyfabulovaný hrdina, ale reálná figura z masa a kostí. Věřím, že i kolem nás, a ne jen na plátně a na papíře, neprdelkové žijí, byť jimi nelze házet vidlemi pro jejich bezpočetnost. No tak ty moje příklady uvádím pro příklad.

Doslovně miluju jednu scénu z filmu režiséra Stanleye Kubrika Barry Lyndon, podle knížky Williama Makepeace Thackereyho. Kariérista se silnou vazbou na své já chce přeběhnout, vysokou vojenskou šarži z protitábora, kterou při svém jakoútěku od svých potká, dojímá příkořími a má tendence se nechvalně vyjadřovat o svých velitelích. Dotyčná persona generála v tu chvíli nepodlehne situaci, kde by mohla vyhrát osobní ješitnost, ale dá najevo, že dobrý voják na jakékoli straně zákopů své velitele ctí. Nepomlouvá, nevymýšlí si, nepoškozuje osobu třetí. A dá najevo, že si takového charakteru u těch, co by mu měli v poli sloužit, notně neváží.

Doslovně též miluju scénu z filmu Šarlatový a černý, a skutečně spíš pro obsah než pro své ženské podlomení v kolenou z herců v hlavních rolích – Christopher Plummer a Gregory Peck. Ve službách Vatikánu za druhé světové války irský kněz, který organizuje v římském podzemí odbojové a záchranné akce, stojí jako ve westernu, persona proti personě – proti německému pohlavárovi. Souboj dvou chlapů, kdy jeden chodí po hraně a ten druhý na něj nemůže, končí situací ústupu Němců z Říma na jaře roku 1945. A překvapivou silnou pointou, kdy ten záporný prosí, aby tak, jako byl jeho protějšek schopný vyvedením z města podzemními chodbami zachránit desítky lidí, aby pomohl nikoli jemu, ale jeho ženě a dětem. Jde prý o reálný příběh a je o chlapáctví – relativně na obou stranách. Kněz tuto službu udělá, nemusel by. Manželku i děti německého důstojníka zachrání. Ví totiž dobře, co by je čekalo. S pomstami se splachuje všechno, otázkou je, kdo se skutečně provinil.

Film má silné poselství o přesahu, věci, která z chlapů dělá chlapy. Kdy jsou tu sice ideologie, víra ve vůdce nebo víra ve svobodu, ale na místo první se přesune silné vědomí podstaty člověka – nad ideologie, kdy jde víra stranou a kdy je čas na dobrá a ještě lepší gesta. Protože bez silných přesahových gest to v historii lidských soubojů jako pointa pro pokračování života vlastně skoro nejde.

Dobrým nás nedělá jen extra silná znalost všeho možného a extra silné navázání na politickou linku, která nám jde pod nos. Dobrým nás dělá především něco nedělat, když cítím, že se i ti „moji“ svým děláním přidávají k žalostným malostem – kopni a plivni si a Ťapko, ty ho počůrej, Musíme si pomáhat – Jan Hřebejk.

Je spousta napsáno o disidentech a těch, co podepsali Chartu, a my máme zakotvenou představu, že jsou přece charakterovou ikonou dodnes. Číst všemožné paměti, leckdy svůj pohled dlužno prohnat opravou. O komunistech víme své, a přesto Arnošt Lustig doloží, byli těmi, co se byli schopní v lágru obětovat i za vás a do plynu šli první. Známe křesťany, co jim v době nacismu rozlézajícího se světem židé nevoněli a známe křesťany, co jim osudy židů lhostejné vůbec nebyly.

Jednou z nejhezčích literárních věcí je drobný román spisovatele E. E. Schmitta – Noemovo dítě, který hledá podstatu člověka očima dítěte, a to s tou nejlepší životní průpravou. Katolíka, otce Pemzy, který nevnímá víru, víru jiných chápe, víru nikomu nebere a nadto nekoriguje pro cokoli pinožně důkazné její dobré a stinné stránky, nemá zapotřebí porovnávat – nejdůležitější je pro něj zachráněné dítě. Které nese pak hlubší vnímání toho opravdového celkového dobra svým životem jako spravedlivou pochodeň. Kniha ústí u izraelsko-palestinského konfliktu dneška, po letech…a je to právě ta cesta, která pro další příklad je a byla cestou sira Nikolase Wintona. Nejsi lepší ty ani ty,  hledej v sobě člověka na prvním místě. Pak až to další.

V životě je nejpodstatnější přesah. Kdy odhodíte jásání na základě souznění v politické orientaci, ale bude vás zajímat, jestli ten druhý za něco stojí, a kdy si uvědomíte – je sice hezké souznění v politických otázkách, ale v otázkách hlubších se tu zvrtnul charakter. Vyhlásit se někým můžeme, ale mít přesah znamená to doložit na věcech diametrálně nám odlišných.

Ani vám nevím, proč jsem tohle dnes musela napsat. Možná dát návod některým mužům, a to i ze zdejšího prostředí, aby muži skutečně byli. Nikoli prdelkou…která semtam potřebuje sundat.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články