Velkopáteční zpráva o nás, co ukřižujeme všechno

Když čtu v poslední době na iDNES blogu i tady na Blogosféře ta prostor přetékající přemoudřelá moudra, jací neschopáci už jako jediní využívají tu strašnou instituci Česká pošta, jak a kdo se brání digitálnímu světu, nebudu zastírat – mám toho plné zuby. Ti samí budou zachvíli zas jinde poněkud ucintaně přitakávat nad ztrácejími se mezilidskými vztahy, jak jde vlastně všechno sešupem dolů.

Do celé struktury České pošty nevidím a obávám se, že do spousty věcí stoprocentně nevidí ani ti, co to tvrdí a píšou: Moloch, nevyplatí se, polyká nemalé peníze, škrtí náš rozpočet, má zaniknout, důchodci nejsou ochotní, to budeme udržovat poštu kvůli neschopným a těm, co se nechtějí učit? Je to dinosaurus, ať zanikne.

Zaprvé – nejsem ráda, že se ruší některé menší pobočky – které sice nejsou digitalizované a plné světelných tabulí, kde třetina lidí stejně neví, co má namáčknout a věci se zdržují stejně. Tyhle malé pobočky mají už dnes omezenější služby, ale právě důchodcům – kteří jsou skutečně tristně vhozeni do našeho tlačítkového světa, na osobní komunikační bázi bohatě stačí a je dobře, že tu pro ně jsou. Jakož jsou pro odlehčení front nablýskanějších digitalizovaných prostor, kde stejně čekáte, ale právě tyhle pobočky tento jev odlehčují nám všem. Leč na tapetě senioři, kteří si už nikdy nepořídí počítač, notebook. Kteří byli vhozeni do tlačítkového světa dávno, ale který je pro ně stejný strašák jako zloděj v domě. Ale oni tu s námi jsou. Několikrát za rok letím za důchodcem, který v bankomatu nechá kartu, nejsem povznesená nad stáří, které může a má právo vykazovat rysy demence, zmatenosti – hraniční stav, kdy přece neobstaráváme každému po sedmdesátce opatrovníka nebo ústav, ale ten stav mysli a duše polekané z neznámého nás čeká přece každého. Těch starých lidí je mi líto, na totálně modernizované poště jim stejně musejí okolní přihlížející pomáhat – nestane se skoro, aby tomu tak nebylo.

Zadruhé – obyčejné pracovnice za přepážkou nemohou za managment, který finance státem věnované zúročil, jak zúročil. Obyčejní pěšáci – ba co říkám – pěšačky z 99 procent, které jsou na poštách ve čtyři ráno a třídí – aby velmi brzy ráno obchodily rajón v nohách s jedenácti kilometry stihnout to do desíti, jedenácti při obsluze tisícovky domácností – jsou ve výsledku s naprosto mizerným platem, za který by nikdo druhý ráno nevstal. Můj kamarád je v pelotonu doručovatelek z dvaceti jediný muž. Tohle jsou pak ti, co poslouchají to, co dnes na Českou poštu poslouchají a jako ti první tuhle lapálii odnesou, jakož odnášejí léta všechno. Příkladem budiž jiná instituce. Halasné fyzické i virtuální pořvávání na průvodčí, jak někdo nesnáší České dráhy, ale sotva desetina z nás tuší, že ČD jsou vpodstatě čtyřmi subjekty – kdy vlaky má někdo jiný, koleje, kvůli kterým výluky, někdo jiný – budovy ve správě někdo jiný – a pak je tu personál ČD, třeba průvodčí, která všechno tohle naše stěžování na bázi naší poloinformovanosti o struktuře ČD za všechny odnese.

Zatřetí – opravdu komunikační prostor si udržuje každá pořádná instituce a moderní stát je moderním tehdy, když vnímá složení obyvatelstva země a je mu k službám. Každá instituce dnes  dává v kyberprostoru možnost čím dál víc těm, kteří mají rádi řešení svých věcí z mobilu a notebooku, ale každá nechává možnost jistých úředních hodin pro vyřízení záležitostí fejs tu fejs s opravdovou lidskou pomocí těm dalším.  Stát, který tímhle (podle některých) má pomalu pohrdat a s nafouknutými tvářemi přetrpět ty staré, neschopné, divné, co se nechtějí učit – je státem poněkud frackovitého charakteru bez sociální podstaty, tedy naprostý protimluv toho, o co pravé moderní státy usilují: Vnímat potřeby všech, kteří jsou obyvateli, to i těch, co si zaslouží širokou péči i v časech, kdy státu svou prací právě už nyní nic neodevzdávají, ale tvořili kdysi jeho materiální hodnoty. Sociálním státem se zaštiťují všichni ve volbách od severu po jih Evropy minimálně. Pro příklad uvedu – ano i zdejší psavci by těžko pohořeli u mladých, kdyby jim jmenovali filmy, hlavně hudební skupiny svých časů jako strop hudební scény, tedy nejen dědeček, co nerozumí počítačům, je dinosaurem, vážení namistrovaní.

Začtvrté – a chápu, že na tuto nostalgickou notu se neuslyší. Jakkoli se pošta musí modernizovat, jakkoli to nezvládá, a dokonce nutí své pracovnice k podružným prodejům a jako celek možná selhává, je tu výrazný element. Komunikace a pomoc. Často právě doručovatelé budí u starých lidí tu největší důvěru. Je tu i den, kdy do jejich domovů někdo zavítá, je to někdo, kdo poradí. Je to někdo, na koho se čeká a kdo je spojnicí i jinou. Znám pošťačku, která lidem odtrženým od obchodů daleko semtam nakupuje, krmí polozbloudilé psy a plní funkci sociální vazby – vypovídat se, aspoň ve dvou třech minutách. Nedokážou to děti, rodina kdesi ve městě, nedokážou tohle noví sousedé, umí tohle pošťačka. Lze to pochopit a nemá se to nevidět – vlastně přirozená vazba s důvěrou, dokonce i ta, že je to kolikrát právě pošťák, který najde seniora ve zdravotních nesnázích, nebo bez života a je prvním oznamovatelem – neotvírá, nedozvoním se – buďme rádi i za tuto smutnou službu.

Zapáté – co my tou digitalizací vlastně chceme? Nedávno se kvůli datovým schránkám odhlásilo poměrně nezanedbatelné množství malých výrobců, farmářů, drobných podnikatelů. Většinou lidí starších. Co to znamená? Na základě toho budou možná dělat načerno, fantazie, jak stát vydělá na daních, protože povinnost dataschránky. Na základě toho ti opravdu poctiví ohlásí zánik regionálních potravin a výrobků a přestanou dávat práci několika lidem ze vsi. Tak co chceme? Rozvinuté spokojené regiony, nějak fungující pohraničí, nebo chceme zase jen centra velkých měst, kde je vše srovnáno podle digitální moderní lajny? Nejsem žádná přehnaná obdivovatelka básníka s tajemstvím…Petra Bezruče, který si ovšem i soudruhy, co z něj chtěli mít reklamu při návštěvě Steinbecka v Československu, dokázal držet od těla, ta historka je moc hezká mimochodem – ale jeho Praha matka měst – Praga caput regni…má opravdu co do sebe. Juchejme v Praze a pak plačme, jak když zajedeme za hranice s Německem, je vám to pohraničí, hleďme, nějaké jiné a lepší. Tohle není jen neumětelství České pošty, to je neumětelství desetiletí zpátky a nekončící dodnes. Nás všech, našich vlád a našeho uvažování. Pošta, zdravotnictví, dobrá územní rozloha průmyslu, motivace spolupráce s hejtmany a radními vyloučenějších lokalit, autobusy a dráhy a obstarání dostupnosti práce, lékařů atd…

Juchejme v Praze a opájejme se, jak je někdo neschopný a stát na něj doplácí. Věru nevím…jen vím, že je dobré nebýt nabob, co to má přece všechno srovnané a dokáže to všechno vysvětlit.

Pokud se bude kdekoli i tady kdokoli cítit se svými frajerskými články o poště a digitalizaci dotčený, ráda bych připomněla, že fouňovská Klausova vidění života v dobách sociálnějšího Havla mi nesmí do baráku stále. Nemůžu za to. Ukřižovat umíme leccos, nahlídnout na sebe a celý problém poněkud pokorněji, by se slušelo. Jen to chtít…

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články