Trendy nového životního stylu – recyklováno

I do drsného kraje mého dětství srdnatě nakráčelo jaro. Vzít macešky a během cesty na hřbitov si nechat pošimrat frňák teplým slunečním dotýkáním.

Vyšla jsem z baráku a v dálce mě upoutal nový billboard, co upozorňoval na portál Trendu nového životního stylu. Hlavou se mi prohnaly mé silážnické viny lpění na proutěných židlích doby Masarykovy, sekretář po babi z třicátých, křesílka po rodičích z šedesátých, masový škvarky v sádle na chlebu z Černošína, oblíbené dietní párky s hedvábnou bramborovou kaší, a tudíž moje osobní netrendovitost a návyky starého životního stylu. A zatímco jsem přepočítavála své marnosti, přede mnou směrem billboard s portálem věcí nových… šli tři.

Dva kluci a křehká dlouhonohá holka v černém mezi nima. Blond pevný vlasy, dlouhý až na pevný zadek a pevný boky, co jimi střídavě pinkala do jednoho a do druhého – pink a znova pink a pár tývolů a debilů a smích…a zase bump a zase pink…a pak najednou vykřikla : Ty čů- přejela vejtřaska, a ulicí se mezi domy dotřískalo -áku. Blonďatá holčí se zvonivě rozřehtala na celý kolo, třískla bokem do pojmenovaného, co si ji rázně přitáhnul a jazyky se v okamžení propletly. Pak se v ošizené formě dostalo podobné i tomu druhému – bezejmennému, a vzduchem se dal zacítit pikantní rajc přepěkného, co se brzy uděje, nebo co se už před touhle cestou událo. Trojka právě procházela pod billboardem o trendech nového životního stylu.

Trochu v rozpacích – ne ale z toho, že hezké chvíle ve třech by byly nějakým extranovým životním trendem, jsem vstoupila do vozovky, to auto je přece ještě daleko. Třicet čísel za zadkem mi nervně prosvištěla ojetá metalíza naplněná po okraj raperskou vehemncí. Ne, že by byl starý životní styl kloboučníků za volantem lepší, že by Pepíček Melenů byl líp, jasný, že i dýdžej Bobo už je out, ale že bych v rámci novýho životního stylu musela zemřít takhle? Letadlo s otevřenýma okýnkama už bylo daleko, raper z autopřehrávače dojemně povídal, že vidí jen prázdnej svět, kde nemá důvod žít… to slyšet bylo. ,,Díky…já jo,“ poslala jsem do dálky za stříbrnou rozduněnou plechovkou a na bezpečném chodníku se vyhnula tatínkovi. Na triku měl v rámci nového životního stylu nápis, že fakuje celej svět, svůj pohled zapíchnutý do mobilu a druhou rukou kormidloval kočár. Dítě uvnitř bylo překvapivě starého životního stylu, docela postaru cumlalo flašku a na hlavě jako bojkot jara stran dětských ušařů kulicha s bambulí tvarů zjevně starých trendů.

Došla jsem na hřbitov a uklidnila se. Voda z cisterny ještě stále netekla…tedy vše při starém. Nový životní styl ani letos mezi mrtvé nedorazil – flašky s vodou budeme z domova tahat dál. Upravila jsem macešky, zapálila svíčky, trochu něco málo nového babičce a dědovi řekla a loudala se v plném slunci domů. Čučela jsem do větví, kde řvali ptáci, a hlavou mi táhly vážný otázky.

Jestli taky v rámci nového životního stylu letos tihle ptáci, co konečně po staru tak krásně řvou, přeparkovali na nějakou víc trendy větev, jestli třeba taková kukačka v rámci nového životního stylu změní ten svůj a přestane svý mladý cpát jinejm, jestli si kohout v rámci současného trendu vybere slepici ponovu na seznamce Darling, nebo jestli na nějakou první, co mu vleze do rány, skočí blbě postaru rovnou, protože to blbě postaru ausgerechnet potřebuje.

A zase už z lesa cestou po chodníku poblíž toho billboardu jsem zatoužila taky si pinknout bokama. A taky do dvou kluků. Do Honzy Nerudy z jedný strany a do Víti Hálka z druhý. Pink a pink. Hezky pěkně na střídačku. Za to, že na světlo boží k omilostnění vytáhli Máchu, který byl sice netrendy nový v náhledu na trend vlastenectví, a zas zároveň dost postaru nechal ubožačku Lori na kolenou přísahat, že malého Ludvíka jí do břicha dostal on a ne Tyl opisující hry vídeňské, což bylo dobově celkem trendy. Ale že totiž tenhleten staronověstylový vytažený Mácha svým Májem docela přesně vyhmátnul, že ta příroda je vážně nad vším. Že se odehrávají věci postaru i ponovu a všelijaký lidský šmé a tragédie a že téhle přírodě je to vážně úplně fuk. Jedině – myslím si, jí asi štve, že co je chuděra na světě a svět světem stojí, že na ty naše nové i staré životní trendy chvílemi krapet doplácí.

V rámci vyváženosti a spravedlivého náhledu je ale třeba něco říct. Že zrovna ve chvíli, když jsem na hrobě upravovala macešky, procházela za drátěným plotem hřbitova rodina s kočárkem a asi desetiletou poskakující holčičkou. A ta, když mě uviděla, stočila své „taky“ do tvaru řeznického háku při nezáludné dětské otázce, kterou s vyvrácenýma prosebnýma očima položila tatínkovi: ,,A tati, půjdeme my taky někdy na hřbitov?“