Když přijde Brubaker

Být šik, mít charizma, líbit se a nebýt u toho hollywoodská fiflena. Mít tah na branku, ctít morál, řád a fandit dobrému. Dát příležitost mladým a nezávislému filmu, co voní spravedlností a svobodou. Roberta Redforda mám nejen za mecenášství Sundancefilm festivalu ráda. A Petra Pavla mít ráda začínám.

Americký film Brubaker s Robertem Redfordem v hlavní roli je z roku 1980. Nový ředitel věznice Brubaker si nejprve oťuká systém a poměry ve věznici v utajení. Jako její vězeň. A pak ponechá spadnout bradu těm, co to nečekají. Zadařilo se mu odkrýt leccos, co vypadalo k neodkrytí. I ten nejhorší vězeň má nárok na dodržení napravujícího řádu, nelze strpět kasty donašečů a pomocníků v neřádu. Pravidla jsou daná. Nejde se také někoho jen tak pohodlně zbavit, byť je to odsouzený vrah ve výkonu trestu. Nový ředitel se ujímá role a vadí všem. Hlavně těm v své lini a těm nad ním, jimž jeho nástupem končí éra mnoha let ve zneužívání moci. A co hůř, tohle zneužívání pravomoci předstupuje před lavici pravdy. Věci jsou složitější, než se jevilo, zadrápnuté daleko a též vysoko. Americký polohappy end je ve filmu americky dojemný. Věznice plná – toho nejhoršího z lidského materiálu: vrahů, sadistů a zločinců bez zábran, skanduje při odvolání ředitele jeho jméno. Brubaker. Někdo, kdo měl jim, zkaženým, ukazovat cestu toho správného, jim tu cestu osobním příkladem po létech konečně ukázal. A získal respekt.

Petr Pavel není nově dosazený šéf věznice, ale vyhrál volbu hlavy státu. A za týden, zdá se, v počtu rozhovorů, telefonátů a svých prohlášení a plánů děsí jako superman kdekoho. Inu, desetileté nicnedělání hlavy státu – v nedůstojné pozici škodolibého vozíčkáře bez vyšší péče o stát, je systém, jenž časem ukolíbá jedny a u druhých zapůsobí jako řeč matky gazdiné k vdávající se dceři, když se berou dva grunty. Zvykneš si.

Zvykli jsme si…

Brubaker českých vod ale, po tom přeci lidsky bodrém a blízkém a správném, vadí. Brubaker je tiskem a asi 42 procenty peskován coby školák, kam až to sahá a kdy vůbec tak časně do věcí sahá, když ještě nikde na Hradě nesedí. Petr Pavel se zkrátka nějak moc rozjel. Opřel do věcí, a jak se nejen zdá, ale je dokonce ohmatatelné (a zbavené bonmotů), vůbec na nic (trochu přidrzle), nehodlá čekat. Nehodlá se totiž nechat ničím překvapit. Je to přece vojcl, politruk, je voják. Který ví. Který ví a zná, že zatímco někdo hledá citace klasiků, aby něžně občůral pravdu, co se nehodila – není nad akci, která dalším pravdám zajistí slyšení. Voják ví, osobně a nikoliv z doslechů. Že nepřipravenost vojáka a velitele rovná se armáda a útvar s pověstí diletanta, co si ji každý namaže na chleba a je akorát k smíchu. Jako třeba právě teď ta ruská. Petr Pavel se léta pohyboval tam, kde znalost terénu je to první, co se učí ti, co do terénu lezou. Není zvyklý řešit věci post…Nebude mít evidentně ve zvyku kamsi rozšafně vlézt, hýždě nevyjímaje, pak o tom filozoficky rozjímat a posléze se trapně vzpamatovávat. To když už jsou cesty souseda lemovány mrtvými a jeho městy znějí sirény. Tedy pak se omlouvat, jak se v svých náhledech žalostně pletl. Že i jakési Vrbětice možná mohly být jinak, že on vlastně neví…

Petr Pavel chce vědět všechno. Kam vstupuje. Za jakých podmínek věci přebírá a jak lze očistit úřad prezidenta, aniž by se s jeho nástupem hodil za hlavu sliz a věci nespravedlivě obejité. Věci opatlané nadužitím pravomocí chce pozotírat a urovnat. Klidně i dobrým použitím své nabyté moci věci se šmouhami podrobit žalobám – a narovinu srdnatě, sebevědomě a bez skurpulí to i říká – dodat spravedlnosti ztracenou pozici. Petr Pavel zkrátka přebírá nejvyšší úřad. A věci by (zdaleka nejen jím vzato) neměly být ledabyle spokojeně přijaté jako daný stav. Pavel nepřebírá jako nováček boudu v koutě ohrady jako dozorčí velkochovu slepic, kam si v den nástupu přijde s termoskou kafe a se strejcovní rozšafností nafasovat gumáky a smluvně slíbený vaťák. Nový prezident Petr Pavel si ohlídá stav kasy, administrace, papírů (a případných též stran podezření i štěnic) a někoho nechá zpětně hnát k zodpovědnosti. Kruté? No, jak pro koho…

Je tu minimálně 57 procent voličů, kteří se dobrých patnáct dvacet let ocitali v roli dcery, co si zvykne. Kteří o tento srovnaný stav věcí různými klausy a nejrůznějšími zemany na dlouhý čas přišli a kteří na právě takovouto nápravu léta čekají. Jak jedno a marginální pak je, jestli když v úhrnu dvaceti let v učesaných twitterových postech učesaných Hájků a Ovčáčků čítali, že hřeben se ze stopy česání ani v nejmenším nevyšinul – když Pavlovo konání přichází v únoru nebo v březnu nebo o týden déle. Pro blaho téhle země přichází když ne skoro pozdě, tak jentaktak…

Právo na věci nově zvolený prezident jednoznačně má. A je ucumlaností redaktorů a politologů i pěšáků ho po létech totální nekontrolovatelné hradní svévole jako viktoriánská vychovatelka nabádat k většímu promýšlení vět a citlivějším baletním krokům. Ten chlap má za sebou tolik reálu, že by měla polovina upsaných nabádačů sklopit uši a jít.

A proč tedy ten Brubaker? Není to zdaleka jen kvůli té kostkované košili a fešáctví, které se nám novou volbou dostává. Kdosi mi tu jistě nandá, že podléhám americkým pohádkám pro dospělé a syndromu jistého prvoplánového správňáctví.  Co já vím, nemyslím si, navíc Redord je fajn chlap i v civilu… Obecně totiž řečeno – člověk miluje šťastné konce. A kdo říká, že ne, ten u nich navíc i brečí.

Brubaker sice není tou filmohvězdou plátna jako slavný Shawshank. Není vizitkou opravdových charakterů vězňů, tam se film tolik nedívá. Ale je jedním ze snímků, které plní poctivý návrat k odvěké podstatě člověka, který něco odvěky hledá a který docela stejně uvažuje kdekoli vzato na světě…

Tak jako existují jen okrajově vysvětlitelné velmi vzdálené spojnice po zeměkouli, kde lidi v stejný či přibližný čas budují své první a sobě i podobné svatyně, kdy si v myslích vytvářejí nad svou zranitelnost první zastřešující silné bohy, kdy do mýtů ukládají první základy moralistních zásad, jakož si potřebují vyvolit ze svých středů ty moudré a silné – mají napříč kulturami a kontinenty lidi jednu společnou touhu. Nabýt dojmu, že jejich konání v době jim vyměřeného času má přece nějaký vyšší smysl. A že když na jedné straně stává tak často křivda, na druhé, která jim ten smysl dává – stojí veličina jménem spravedlnost. A ten pocit je tu s námi pořád…

A ještě jistá úplně jiná a z jiného světa nepatrnost na závěr.

Zdálo se už, že se sousloví pan prezident odšouralo do pečovateláku a je tímto tohle sousloví už nedaleko vymření. Je to asi týden, kdy došlo nápadně a ve velkém počtu k jeho oživení. A prý kdo to z pusy vypouští, mezi ústy a hrudníkem se mu odehrává tichá slavnost. A já už po tom týdnu  tuším, že nám ta slavnost snad fakt vydrží.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články