Porodit a odložit

„Děti jsou to nejcennější, co máme, proto by měly být do tří let vychovávány doma,“ říká senátorka Jaromíra Vítková za KDU-ČSL. V mých kruzích na sociálních sítích to vyvolalo docela flame.

Ne ke všem diskutujícím se dostala informace, že tím paní senátorka reaguje na návrh doporučení Rady EU, který má povzbudit členské státy, aby se do roku 2030 účastnilo předškolního vzdělávání nejméně 96 % dětí od tří let, a pak také 45 % dětí pod tři roky. Dál paní senátorka píše, že oslovila osoby z řad odborníků na předškolní vzdělávání, psychology a zástupce školek:

„Všichni se shodují na tom, že pro dítě je nejdůležitější v prvních fázích vývoje být s maminkou a rodinou. Péče maminky a rodiny je do tří let nenahraditelná. Dítě se se situací v zařízení vyrovná, ale poznamená to kvalitu jeho života v následujících letech i dospělosti. Matky, které se rychle zapojí do pracovního procesu, bývají ve stresu, aby zvládly zaměstnání a domácnost, to také na děti silně působí.“
– senátorka Jaromíra Vítková

Stejně jako v ostatních společenských diskusích se i v této setkáváme s trochu otravným jevem:  protože každý z nás byl jednou dítě, každý z nás je tak trochu odborník na pedagogiku, ne? Tenhle pocit nutně sílí, je-li diskutující rovnou rodičem. A protože diskuse je jako obvykle vedena v linii CO BY MATKY MĚLY DĚLAT, do které je těžké se nezapojit, obzvlášť pokud nehrozí, že by se vás mateřství mohlo (ještě někdy) týkat, zdá se, že jsme předem odsouzeni k nemožnosti vést racionální diskusi položenou na věcných základech. Pokusím se to trochu vyrovnat.

Ano, měli bychom se bavit o předškolní péči

Nejspíš protože paní senátorka sama cítí, jak tvrdě by znělo „děti mají být s matkou,“ doplnila toto tvrzení ještě o rodinu, nejspíš s pocitem, že proti tomu pak nelze už nic namítnout. Ano, malé děti potřebují rodinu. To je důvod, proč jsem brečela u každé reportáže z kojeneckých ústavů, které se u nás budou konečně omezovat na nezbytné minimum. I tak byla ČR jedna z posledních zemí, kde byly tyhle továrny na traumatizované trosky posvěcené zákonem.

Nutno však podotknout, že tradiční rodina v té podobě, v jaké se na Západě v současnosti akceptuje, tzn. máma, táta, dvě děti, případně milenka, je něco, co je v historii lidstva naprosto unikátní. Je to unikátní a navíc to pro potřeby výchovy dětí moc nefunguje. Určitě existuje důvod, proč je stále více dětí závislých na psychiatrické péči. Tenhle problém se za covidu ještě prohloubil, sehnat pro dítě pomoc tohoto typu je téměř nemožné (pokud máte silný žaludek, přečtěte si reportáž Rozhlasu). Tipuju, že s paní senátorkou se však neshodneme na příčinách této krize. Což je v pořádku, ani jedna z nás není odbornicí na tohle téma. Dovolím si však nabídnout několik poznámek do debaty.

Tradiční rodina je nepřirozená

Michaeleen Doucleff napsala docela dobrou knihu o tom, proč děti na Západě „neposlouchají,“ zatímco děti tzv. „primitivních“ národů jsou zvyklé spolupracovat od útlého věku a velmi brzy se zapojují do života dospělých. V mexickém pralese trávila čas s rodinou, ve které bylo normální, že dvanáctiletá dcera ráno vstala a sama od sebe umyla nádobí z předchozího dne. Nikdo z komunity nechápal, co na tom americké antropoložce přijde zajímavého. Děti ve společenstvích, které se svou strukturou podobají skutečnému tradičnímu uspořádání evolučně vyhovujícímu lidskému druhu pro tisíce let, jsou spokojenější, zvyklejší spolupracovat s dospělými – a méně zlobí.

Bohužel to není tím, že by 100 % svého času trávily doma s matkou. Tohle samozřejmě nemá sloužit jako idealizace mexického sociálního systému: Doucleff zkoumala komunity žijící tradičním způsobem života, čili mimo město. Podobné rysy našla u dalších podobně žijících národů. Děti vyrůstají ve velkých skupinách mezi svými sourozenci, bratranci, sestřenicemi a dalšími kamarády, vždycky je tam na dosah někdo dospělý; skupiny tvoří různě staré děti. Když dítě projeví zájem o jakoukoliv práci, kterou dělají dospělí, je mu to umožněno, i kdyby to mělo být jen na pár minut. Matky nejmenších dětí jsou s nimi málokdy samy. Protože jich je víc, umožňuje jim to realizovat úspory z rozsahu – potřebuje-li dítě asistenci, vždycky je k dispozici nějaká matka, i když to nemusí být vždycky ta vlastní.

V celé historii lidstva, i nyní všude jinde než pokrokovém západním světě, ženy po porodu nejsou izolované v bytě 3+1 se řvoucím novorozencem, na kterého jsou samy, případně s dalšími dětmi, které také vyžadují pozornost, dokud nepřijde okolo páté jejich otec vyčerpaný z práce, aby matce tzv. „pomohl.“ Někdy zaskočí na pomoc babička, což je skvělé, pokud tedy babička díky důchodovému věku už nepracuje, ale stále je dostatečně vitální na péči o malé dítě, a zároveň bydlí v příhodné vzdálenosti od vnoučat. Je vidět, že ta naše tradice má mnoho podmínek.

Máma doma mele maso, táta dobývá svět

Když odhlédneme od toho, že neexistuje moc horších prostředí pro výchovu dítěte, než je západní představa tradiční rodiny, musíme pracovat s tím, co máme. O odpudivém konceptu tradičního rozdělení rolí, ve kterém otec osm hodin denně pracuje, aby přinesl peníze, a matka se stará o děti a domácnost asi 18 hodin denně, aby bylo zajištěno všechno ostatní, už jsem psala několikrát, a sem to také patří jen okrajově. Pro zájemce o problematiku doporučuju z francouzštiny přeložený komiks Měla jsi mi to říct o neviditelné práci, která v Česku dopadá z velké části na ženy, a o mužích s dobrými úmysly, kteří by přece pomohli, jen kdyby si manželka řekla o pomoc.

I když se ta situace jednoznačně lepší, je stále méně „divné“ vidět v Praze tatínky s připnutými dětmi či kočárky, společnost stále neměří matkám a otcům stejně. Je to vidět v každé debatě o potratech, o pozdním mateřství, doslova v jakékoli kritice matek včetně této debaty: otec přece pracuje, péče o děti je na matce. Absolutní nepoměr náročnosti těchto dvou „zaměstnání“ musí být jasný každému, kdo se někdy staral o batole. Už jen časově to moc nevychází. Mně se zatím nikdy nestalo, že bych si po osmi hodinách skládání kostek, uspávání a vaření mléka mohla dát voraz. Matka s kočárkem ve veřejném prostoru je „standard,“ pokud ji tedy už předem přezíravě nevidíme jako problematický element, který bude nejspíš něčím obtěžovat okolí: cestováním v MHD nebo kojením na veřejnosti. Naproti tomu otec s kočárkem ve veřejném prostoru je automaticky dobrý táta, protože se zapojuje do péče o své dítě, což by vlastně nemusel, když chodí do práce.

To, jak se z každé této debaty automaticky vytrácí otec, je myslím ilustrativní.

Evropská unie nám opět zakazuje pomazánkové máslo

Teď možná k tomu nejdůležitějšímu. Období, kdy jsem hájila EU za všech okolností, mě už přešlo. Teď nevím, jakou závaznost by mělo „doporučení Rady EU“ pro členské státy. Slovo doporučení tak trochu implikuje, že je to jen… doporučení. Ale neberu to na lehkou váhu, já jsem samozřejmě také alergická na to, když mi někdo říká, jak mám vychovávat své děti. Tato iniciativa EU má však jeden velmi důležitý aspekt, a vsadím se, že v důvodové zprávě bude zmíněn.

U dětí ze sociálně znevýhodněných rodin neexistuje lepší (a levnější) způsob zlepšování kvality jejich pozdějšího života, než je kvalitní předškolní péče.

Samozřejmě, já a vy své děti vychováváme nejlíp, jak umíme, učíme je strkat kostky do krabice otvory odpovídajících tvarů, chodíme s nimi do ZOO a ukazujeme jim opice, uvádíme je do základů kvantové fyziky, pouštíme jim animáky v angličtině, platíme horentní sumy za mimoškolní aktivity a podobně. Mnoho rodin ale tohle nedělá. Některé rodiny na to nemají peníze, některé rodiny na to nemají čas, některé rodiny na to nemají intelektuálně, mají zkrátka jiné hodnoty. Pokud nevíte, o čem mluvím, pusťte si libovolný díl Výměny manželek.

Nejlepší, co u nás na tohle téma vyšlo, jsou Slepé skvrny Daniela Prokopa. Kratičká kapitola „O školkách a dětech“ obsahuje všechno, co potřebujeme vědět: „Investice do předškolních zařízení se státu mnohokrát vyplatí – zvedne se školní úspěšnost, omezí chudoba rodin, posílí se porodnost.“ Prokop dál píše o Perry Preschool Projectu, sociologickém experimentu, který byl realizován v 70. letech 20. století v Americe. Vybrali pár stovek dětí z chudých a vyloučených rodin. Náhodně vybranou polovinu nechali absolvovat kvalitní předškolní péči, tu druhou nechali vyrůstat bez jakýchkoliv zásahů jako kontrolní skupinu. Projekt trval desítky let v Michiganu, Severní Karolíně a upravené podobě i v Chicagu. Zkoumalo se, jak se dětem bude dařit v pozdějším životě: jestli dokončí střední školu, dostanou se na vysokou, najdou si práci, spáchají někdy trestný čin a jak jsou na tom zdravotně.

Výsledky byly všude podobné. „…děti, které do školky chodily, si ve škole vedly výrazně lépe, byla u nich nižší nezaměstnanost, pobíraly méně sociálních dávek a méně zatížily veřejné rozpočty zdravotními problémy i kriminalitou. Ekonom James Heckman spočítal, že dlouhodobá návratnost investice do předškolního programu byla sedm až deset procent ročně. To znamená, že dolar státem investovaný do předškolního vzdělávání se zmíněnými úsporami vrátí už za deset až čtrnáct let a v dalších letech již stát vydělává, za život člověka se onen dolar zmnohonásobí.“ (Slepé skvrny, D. Prokop, str. 84)

TOTO je jádro problému. Lidé mají tendenci zatlačovat tyhle problémy jako levicový aktivismus, přebujelý paternalistický sociální stát, ale mně se zdá naopak velmi pravicové dělat chytré investice tam, kde se státu vyplatí. Každé volby se divíme, jak je možné, že Sudety volí jinak než Praha. Jsou to snad hlupáci? Debata se vždycky tak nějak uklidní na tom, že řešením je kvalitní školství, ale ve skutečnosti s tím nikdo nic nedělá, ani se o tom nemluví, alespoň do dalších voleb. Daniel Prokop dál píše, že čím později se do investice se vzděláním jednotlivce začne, tím je dražší (a méně efektivní). Skutečně nejlepší a nejlevnější způsob, jak zlepšit kvalitu života sociálně slabších Čechů (a tím i nás všech), je otevřít kvalitní předškolní zařízení a motivovat rodiny, aby tam posílaly své děti. Nyní bohužel platí, že děti z vyloučených lokalit u nás do školek moc nechodí. Nevím, jak zřetelněji by ta fakta ještě měla křičet.

Jednorozměrné ženy

Až dosud jsem se snažila abstrahovat od své životní zkušenosti, protože máme-li se bavit o systémových změnách, musíme mít na paměti, že naše sociální bublina obvykle nereprezentuje vzorek obyvatelů ČR. Ale v téhle debatě je naprosto klíčové vycházet ještě z jedné informace: matky a děti jsou osobnosti. Nejenže každému dítěti vyhovuje něco jiného, ale matky jsou taky jen lidi, mají různé styly výchovy, různé potřeby. Pokud vůbec lze něco z diskuse o mateřství zobecnit, nejspíše to není oblíbené benevolentní rčení „spokojená máma = spokojené dítě,“ protože to nemusí být nutně pravda, ale spíše trochu temnější, i když o to platnější výrok „nespokojená máma = nespokojené dítě.“ A to je jádro mé další výtky k vyjádření paní senátorky.

Paní senátorka říká: Matky, které se rychle zapojí do pracovního procesu, bývají ve stresu, aby zvládly zaměstnání a domácnost, to také na děti silně působí. 

Tento výrok je problematický z následujících důvodů:

1. V rodinách, kde se péči o domácnost věnují všichni dospělí rovným dílem, jsou matky mnohem méně ve stresu. A vyhněme se prosím terminologii, že muži doma „pomáhají s úklidem, vařením, pomáhají s dětmi“ – muži nepomáhají svým ženám, ale uklízí byt, ve kterém  (také) žijí, vaří jídlo, které (také) jedí, starají se o své děti. Přijmeme-li tezi, že vynese-li muž odpadky, měli bychom mu se slzami v očích poděkovat, jak nám pomohl, říkáme tím vlastně, že je výsostným úkolem ženy veškerá péče o domácnost i děti. Muži často argumentují, že oni zase sekají zahradu a stloukají poličky, ale zkuste si spočítat, kolik to udělá dohromady minut, a porovnejte to s péčí o domácnost. Pokud nekupujete každý den v IKEA šest až osm poliček, které potřebují složit, tento argument neobstojí.
   (Připouštím samozřejmě, že je-li žena v domácnosti, rozdělení domácích prací nemůže být symetrické. Ale zde pro potřeby článku vycházíme z modelu, kdy žena není v domácnosti z důvodu bohatství, ale protože má jedno nebo více dětí ve věku do tří let.)
2. Některé matky mnohem víc než práce a péče o domácnost stresuje spíš to, když jsou na tři roky (a více) redukovány do role matky. Ano, židovsko křesťanský základ naší společnosti mateřství na ženách oceňuje a obdivuje. Ale bohužel se tento moment často omezuje na vděk za jejich oběť. Na jednu stranu verbálně podporujeme porodnost, ale kdyby měly rodit pouze ženy, které role matky naplňuje tolik, že nemají žádné jiné ambice či zájmy (což je samozřejmě v pořádku a já to respektuji), skoro nikdo by nerodil. Je v zájmu nás všech, aby matky dostaly takovou podporu, která jim a jejich dětem umožní dobře žít nejen tehdy, až „děti trochu odrostou.“

Existují zkrátka ženy, které by byly nešťastné, pokud by měly tři roky v kuse strávit 100 % svého času chozením na hřiště a do dětských koutků, diskutovat kvalitu stolice a bolest zoubků a nové kolekce dětského oblečení v PEPCU. Tohle nemyslím jako dehonestaci žen, které to tak mají. Myslím, že je nádherné, když si někdo takhle moc užívá své mateřství.

Jsem to i já, kdo k životu potřebuje i jiné věci, než být matkou. Číst knihy, vzdělávat se, sledovat politiku, řešit rodinný byznys – tohle ze mě dělá ženu, kterou jsem, a ve které nalezl zalíbení můj manžel. Samozřejmě, že Olgu Magdalénu moc milujeme a její zájem je naší nejvyšší prioritou. Kdyby potřebovala trávit veškerý svůj čas se mnou, vyšli bychom jí vstříc. Ale naštěstí tomu tak není, kromě maminky a tatínka se o ni pravidelně stará ještě chůvinka. Každý z dospělých i dětí, které Olga Magda ve svém dni potkává, jí předává něco jiného. Když se o ni stará někdo jiný, stihnu si zařídit všechno, co potřebuji. Pak se znovu shledáme a protože jsem odpočatá, vyrovnaná a po pár hodinách odloučení se na ni těším, chovám se k ní vlídně a mám čas se jí věnovat, jak si to báječné děvčátko zaslouží.

Strašně bych přála všem ženám, aby měly také možnost věnovat pár hodin denně své práci, odpočinku nebo čemukoliv, čemu chtějí věnovat svou pozornost.

Závěr

Souhlasím s tím, že Evropská Unie se nemá míchat do výchovy mé dcery. Ale je v zájmu nás všech, abychom měli nejen v Praze, ale především v regionech kvalitní síť předškolního vzdělávání.  Posílat děti do školky by nemělo být povinné, ale měli bychom pozitivně motivovat především sociálně slabší rodiny, aby tam své děti posílaly – například obědy zdarma. Vyděláme na tom.

Mělo by přestat být společensky přijatelné hodnotit styly výchovy, které dětem nijak neubližují. Pokud dítě zvládá chodit na pár hodin denně do školky, a na pečující osoby to má ten efekt, že si odpočinou a stihnou se realizovat i mimo rodičovství, měli bychom jim to umožnit. Nenařizovat, ale umožňovat – to by mělo být alfou a omegou při změnách rodinné politiky. Vrátí se nám to na vzdělanější populaci, menším úspěchu antisystémových stran u voleb, větší spokojenosti pečujících rodičů a na ZVÝŠENÍ PORODNOSTI.

Děkuji za pozornost.

Photo credit Sergiu Vălenaș

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články