Tolik debat? Právě akorát ku prospěchu věcí

Včera jsem zachytila titulek, jak Němci jistého periodika kroutí hlavou, kolik jsme volbám věnovali mediálních prezidentských debat, prý jako při volbě Superstar. Na první dobrou bude souhlasit devadesát ze sta z nás. Jenže, pokud si máme dnes popřát krásné ráno, právě tohle množení je tohoto rána podnožím.

Jsem už otrávený, vynechávám, nechci, odpustím si, je toho moc, ať už to máme za sebou, nevydržím to…je něco, co se dalo slyšet jak mezi voliči Pavla, Bašty, Nerudové, Babiše i mezi zarputilými nevoliči nikdy ničeho. Mezi těmi, co jim komunistická a estébácká minulost vadí i mezi těmi, co leccos z obou stran vezmou na milost. I mezi těmi, co je jim to všechno úplně ukradené. Něco na tom jistojistotně je. Čeho je prostě už moc, toho je prostě už příliš. Jenže z toho příliš se dá vyjít a lze si tohle příliš dosadit jako právě ten důležitý moment, který velice rozhodnul.

Už lezou do popředí statistiky voleb, jak kde kdo, jaký kraj, kde víc, kde nic moc, kde půl procenta míň, kde zvrat. A taky to, že jednou z chyb Andreje Babiše je cílená masáž jeho starosti o pohraničí, ale podcenění  -něco mezi třetinou až padesáti procenty žijících u nás, obyvatel sídlišť. Ti totiž většinově patří k levicovějšímu proudu. A nezřídka k Babišovým voličům.

Babišův panelákový volič má jednu standardní vlastnost. Televizi jako vzácné třetí dítě. Jenže jakkoli je tohle dítě mnohovrstevnaté a v nepřeberných možnostech své komunikace s požíračem brambůrků na pohovce, málokdy si dítě užije dostat přednost v pětihodinových přenosech ze sněmovny. Tak, aby konzument brambůrků i televize dostal plnou porci souvislých delších projevů.  Nekonečné masáže stolků s mikrfoonem, odpovědí na interpelace, atd. Sebezáchovně vyhraje něco, co právě letí, seriál, sága, hra, na co v tuhle dobu koukají všichni. Politik se tak k divákovi dostane jen jako cosi v sestříhané uřvané a emotivní vyhrocené minutě hlavního zpravodajství s máváním rukou u pultu. Televizní zprávy zprávu podaly, splnily základ informace a jede se dál. Do světa, do vsí, do sportu. Volič Andreje Babiše z těch skutečných debat jako skutečného Andreje Babiše skutečně moc nezná. Jenomže touha být hlavou státu je touha médii provázená a do prostoru nacpaná. V naší rozdělené společnosti pak nabíledni náhle nad rámec obyčeje i sledovaná.

Debaty tohoto kola to mohou potvrdit.  Andrej Babiš se mohl z jedné, ze dvou, z jednoho nějakého podcastu radovat, jak má navrch. Média cupovala oba, Babiš válcoval, Pavlovi se připisovala únava a nejistota. A pak přišly debaty a diskuze v jiných médiích a zase oficiálnějších jako je Prima a Nova a další podcasty… Nojo, bylo toho moc.

Jenže tady už nejde o politiku tolik, jako o to, že když bude televize dávat pětkrát za půl roku Chalupáře, zjistíte, že všechno bylo řečeno. Divák (který zřejmě patří mezi odhadovaných 400 000 Babišovi zdrhnuvších voličů prvého kola) zkrátka zjistil, že zbrojní arzenál se nevyvíjí, že zůstává. To když nepočítáme Babiše v uněžnění s Jezulátkem a Babiše, který se jako Matka Tereza tetelí nad matkami, co nemají kvůli cenám potravin napojeným na Agrofert co do úst. Co však divák násobeně viděl, viděl. Válku respektive žvanění o míru v stále sebeposilujícím se sebenasírání podobnému, když Ivan Trojan v Jedné ruce, co netleská, předvádí rétora v čím dál větším rauši. A v rozměrech uřvaného a zhmotněného Hitlera na konci.

Divák měl zkrátka konečně na očích portrét. Respektive portréty dva. A na stole vedle brambůrků věcnou otázku – jak si skutečně do detailu představuješ hlavu státu? Kdo z nich je ten, kdo se osvědčí a bude mít co říct jak doma, tak na setkáních nejvyšší úrovně, kde tě bude reprezentovat?

Divák oficiálních televizí i internetových televizí viděl portrét chlapa s komunistickou minulostí, předurčeného oponentem čistě k tomu, že umí být akorát v armádě.  Ničemu jinému že nerozumí. Ale kdo dobře sledoval, viděl postupně všemi narůstajícími debatami zcela něco jiného. Chlapa, který dokázal mluvit nejen klidně, ale stylem ledovce, kdy pod odpovědí cítíte, že věcem dotyčný nad rámec kletby rozumí:

Nezavedl bych povinnou vojenskou službu, ale silnou podporu dobrovolnictví spojenou se zájmem skupin, kde získávají certifikáty, tedy proč ne v propojení pomoci státu, nejednal a nevyvážel bych do zahraničí zájmy jen velkých podniků, zdůrazňoval bych naše firmy střední, lokální, velmi potřebné a odjakživa tahouny státní prosperity (což prosazoval jako to hlavní pro rozvrstvené ekonomické posílení země už Karel Havlíček Borovský, mimochodem), nevetoval bych automaticky z vlády člena SPD, musel bych se snažit, aby k tomu nedošlo, ale je tu navíc parlament. Pokud u něj projde tento důvěrou, měl bych být v symbióze, důležité je dodržet postup a Ústavu…

Divák tedy viděl muže, který nedal nikdy najevo překvapení otázkou a žádné zastižení v nevědomosti se nekonalo. Muže, který nikdy neutíkal z odpovědí, i jako nepřipravený dokázal na jakoukoli podanou otázku dát jednoduchým a pro všechny srozumitelným jazykem najevo, jak by viděl své počínání jako rozumné a jako to, kterým neporušuje nic z toho, co je dáno zákonem. Viděl muže ničím nevykolejeného, konzistentního, úsporného, klidného s inteligentní glosou, která v duchu britského humoru pobaví a nezatíží zemanovskou řachandou.

A pak divák konečně viděl, ověřeno mnohokrát množenými debatami, Andreje Babiše.

Ba co hůř. Tohle všechno viděly už malé děti, starší děti, budoucí a brzcí prvovoliči, stavební kámen toho za dalších pět let. Tohle všechno viděli ti, co šli volit prvně a co vpodstatě nemají ve svých osmnácti žádné křivdy komunistů v paměti, žádné pomaťhané opoziční smlouvy a Olova a Sudeťáky a žebroty u komunistů o podporu atd. Což máme my, a proto máme dilema a z politiky osypky. A jistou menší důvěru. Tihle prvovoliči jdou skutečně hlavně po dvou věcech. Po autentickém okamžitém pocitu viděného a po smysluplné představě. Tam, právě tady –  je těžiště jejich hlavního rozhodnutí.

Co tedy vzkázat nejen Němcům? Debat bylo přesně tolik, kolik jich být mělo. Bylo to otravné, bylo toho dost. Bylo na základě toho ale konečně vidět dost. Přesně to, co pro výsledek jako relevanci vyplynout mělo.

Mnohé otravné a zlé je kolikrát i k něčemu dobré.

Hezkou neděli těm, kteří ji jako hezkou vnímají:)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články