Kocábobraní regulované Horáčkem

Kolo rozhodnutí příští sobotu je nejvíc v rukou disciplíny občanského chtění. Argumenty jsou jen doprovodným pozadím; nehnou s čímkoli v obou mezi futry zapřených táborech nejen teď, ale už několik let. Neboť Babiš gauner kontra Babiš osvoboditel od špinavé pravdoláskařské politiky. Generál Pavel je ten, o koho teď běží. Očekávají se soudy znalých, znalí se soudy vylézají. Podporu Pavel dostává, ale je tu hlas, co ho přetřásá. V spravedlivém pochopení obětí komunismu, ale ve vznášení se ve stylu Kdyby, který si tu v poctivém občanství už nelze dovolit. Je to o našich prioritách a ocenitelném umění z nich sestoupit: V rámci strategických vizí toho nepochybně lepšího.

Než tu napíšu, že ten dialog mezi dvěma muži mě zaujal, začnu jinak. Třeba geniálním citátem Ludvíka Aškenazyho – Kdo si tě koupí, tě taky prodá. Nebo citátem Andreje Babiše. Který kdysi po jednom rozpačitém volebním výsledku ANO na doztaz moderátora, říká- spolupracovat v koalici s panem Okamurou je jako hodit pětikorunu do automatu.

Citát první říká, jak začasto dopadá budoucnost jednoduchého zboží, jakým jsme se stali na čtyřicet let, citát druhý pak to, že kupní síla pro svůj prospěch sáhne ráda i tam, kam se nesahat dušovala. A nevadí jí, že i ona sama se prodá. Jestli máme stejnou linku uvažování, spojnice těmi citáty vedou ať chceme, či ne – k Andreji Babišovi. Řeklo by se – jaké jsou naše imaginace, je jen emoční nerelevantní zkratka. Ne tak docela. Totiž nikomu, a to z obou táborů, tu skutečně v hlavě nenaskočí direkce textu k Petru Pavlovi. To znamená, že zatímco jednoho z kandidátů máme obestřeného příběhy a problematikou jeho osoby protahované i soudy, druhý kandidát má na kontě pouze svůj – ve srovnání – relativně šedý životopis. Táboru, který barvitost životopisu protkaného lhaním bere za svůj, nezbývá nic jiného než dokola opakovat komunistickou minulost Petra Pavla a vytahování profese a kariéry. Na Petru Pavlovi se toho víc brát na přetřes nedá, nastoupila tedy příhodnost jménem válka, na to se uslyší.

Michael Kocáb, se z ničeho takového podezírat nedá. Osobnost v horkém dění Listopadu, politik uskupení Most, vyjednávač s komunisty a ten, který skutečně dosáhl, aby tu nezůstal jeden jediný ruský tank, se v rozhovoru pro Rozhlas vyjadřuje k oběma kandidátům. Považuje za tristní, že oba kandidáti neodstoupí, komunistická minulost obou je výsměchem obětem komunismu, lidem, kteří si s režimem vytrpěli své. Omluva mu přijde málo, takoví se nemají drapat na post prezidenta. Měli by oba čestně odstoupit. Michal Horáček, též zakladatel Mostu, Kocábův nejbližší přítel, osobnost, která dík své skvělé angličtině – jak říkává Kocáb, slávu naší revoluce doslova prodala do celého světa, říká – komunistickou minulost bychom v tomto dění měli – bez znevážení pocitů komunismem postižených – generálu Pavlovi přeci jen odpustit.

Když budeme poctiví všichni, problém některých – co Babišovi nemohou přijít na jméno – vůbec k volbám jít, je svým způsobem pochopitelný. Ale když budeme poctiví dál, a nebudeme teď lustrovat Pavla, který si vpodstatě plnil klukovský a i profesní sen – kdy k té nejlepší a špičkové technice vedly skutečně jen cesty na školy vojenského typu – s komunismem se tu potkal skutečně každý. Vysokoškolák zcela jistě. A kdo nechtěl být jako můj velmi dobrý přítel Vladimír obden v prohlídkách bytů a nočních přepadů, jakož být semtam dofackován a ve vazbě, když se ten psací stroj pod podlahou našel – a tedy, kdo chtěl svůj život nějak překlenout ruku v ruce s vědomím Aureliova – Bezpráví se často dopouští ten, co něco nedělá, nejen ten, co něco dělá – měl by se pokusit o jisté usebrání. Tedy věc v dopadu voleb – ač nelehce – spravedlivě a strategicky vyhodnotit. Protože každý, lékař, učitel, inženýr – a je to nakonec i mladý student skladby Michael Kocáb, procházíval v tu tíživou dobu zkouškami marxleninismu. Tam mu z úst u zkoušek a na seminářích musela padat konstatování o sjezdech strany, kde pravdivá osobní hodnocení prospěšnosti komunistické strany neměla místo. Kdo tímhle posichrováním hned v prvním ročníku neprošel, studium pro něj bez pardonu končilo.

Chce to skutečně poctivý return nás všech věkovitějších. Kafka nám i světu svým Procesem sdělil, že popravený Josef K si za věci může. Tím, že věci přijal, žil a nikdy se nebouřil; měli bychom ho nejen litovat a vidět brutalitu a absurditu společenského řádu a režimu, ale po zcela pochopitelné prvotní emoci vůči nespravedlivému zlořádu i k našim spoluvinám poctivě dojít. Ne nadarmo Karel Pecka takto přibližně říká – vysvětlete po době, kdy každý nějak mlžil, kroutil se a lhal, někdo ze státního tahal malou domů, přeříkával něco jiného, než si myslel, aby to s tím komunistickým režimem vůbec ustál a něčeho dosáhnul – říkejte, že Švejk je obrazem naší neodvážné přizpůsobivé a špatné národní povahy. A vyvracejte pak v národě s touto minulostí ten růžový národní mýtus o pašákovi, který na to šel jinak. Švejk je sice slavný, ale pro nemalou část cizího světa postavou odpornou, která se naučí z věcí těžit vždycky, naprosto nehledajíc své svědomí.

K tomu dodám něco, co je bolavé a neomlouvám tím vstup do strany, ač sama jsem se vzdala lukrativnosti a dokázala nevstoupit. Kariéra a profesní úspěch je něčím, pro co často žijeme. Velmi opravdoví v době komunismu nesešli z cesty a svých kariér se vzdali zcela. Nebo se s režimem tloukli, a není nic tajného, že jim často nezbývalo než přímluv a tajných oklik s využitím těch, kteří pro režim opravdu, či na oko šlapali. Vypráví o tom košatě kdekterý herec, spisovatel, muzikant – kdy najednou vyznívá celkem překvapivě podpora Jiřiny Švorcové, Karla Gotta a národem milovaný spisovatel Ota Pavel by se nikdy nedostal tam, kde byl, kdyby ho do sportovní redakce nedostal komunista Lustig. Nebo se někteří osmělili a šťastně emigrovali. Kariéra se jim zadařila i přesto, že si ji museli v Rakousku, Německu, Francii , Austrálii budovat od prvního písmene abecedy. Ale je tu jedna věc podstatná. Země je přijaly. Nechejme tedy řečnickou viset ve vzduchu, jak dopadá někdo s načatým vojenským vzděláním a touze být v profesi, který se rozhodne emigrovat…a u vstupních imigračních pohovorů vyjeví, čím prošel, i kdyby se své kariéry hodlal vzdát. Stále odkazuji na pozapomínaný a v mnoha ohledech skutečně výborný televizní snímek Konfident s Jiřím Mádlem v hlavní roli.

Na závěr se přiznám. Patřím mezi skepticisty. Tedy nositele pocitu. Pocitu, kterého se bojím, ač nepatřím mezi spřadatele konspirací. Pocitu, že se za dva tři roky po potenciálním zvolení Andreje Babiše dozvíme horkou zprávu – kdo byl ve věci rozhodnutí nedávného vítězného soudu koupen, proč byl soud načasován takto, proč došlo ke zvratu, a nebudu určitě jediná, komu spadne brada a v žaludku pocítí ultratěžký kámen. Na Hradě bude sedět někdo, kdo má za sebou vylhaností mračna a bude tam sedět někdo, komu třetina národa nevěří. Kdo dokáže ztratit tvář pětkrát za den a škemrat u někoho, koho si deklarovaně nevaží.  A kdo je nezávislý natolik, že má skrz finance beranidlo pro získání prostoru, kde si ulpět zamane.

Nevím, kdo to řekl – ale je možné že Solženicyn – Je zřejmé, že zlo nakonec zvítězí. Ale já se mám snažit, aby nezvítězilo skrz mne.

Přikláním se k prosbám Michala Horáčka…pokusit se, aby zlo to mělo spravedlivě spočítané.

Za čtení všem děkuji:)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články