Tři králové nejen v kostýmech

,,Šiješ pro lední medvědy?“ sebrala jsem na ulici svému kamarádovi z kabátu chuchvaleček bílého vatelínu. Zasmál se, objal mě a popřáli jsme si za řehotu nový rok. ,,Ne, šiju Tři krále! Nevim, kde mi hlava stojí,“ protočil očima. ,,Takže turban?“ ,,Přesně!“ a začali jsme se smát znovu. Máme rádi, když se potkáme. On většinou v ruce pytlík z masny s rychlou večeří a chvatné kroky směr dílna.

,,A taky kaťata nasrávačky, viď?“ (to jsem tak označila prvně v životě, nemám to slovo ráda, ale je to prostě krejčovská hantýrka). Nový smích: ,,Ne, ty nechtěj. Potřebujou mít ty radní kvádra a kalhoty, ty neradi sundavaj.“

Pochopila jsem situaci – politici alébrž radní našeho města v roli těch, co přinášejí dary či pochodují s pokladničkou – v jistém „divadelním představení“. A kamarád nasnadě tohle kostýmní podívání vyrobit. Kamarád je totiž krejčí. Někdejší dlouhodobý vrchní šéf divadelních dílen, navíc se svou živností a s obdivuhodnou prací za svůj život – na zakázkách a pro divadlo. Krásná práce k závisti, nutno říct – slunce skoro nevídá. Známe se dlouho, kdysi v pravěku jsme spolu oblékli všechna kasína v západočeském kraji, některé firmy. Pracuje pro filmaře z celé Evropy, koneckonců spojila nás láska k uniformám. Jeho prací jsou kostýmy pro válečné filmy třeba, naposled pro jakousi dánskou televizní ságu. Tentokrát tedy práce pro místní městskou generalitu.

Myslím si – vlastně je ta tříkrálová akce akcí hezkou. Spojená s Charitou, kdy se věc zaměřuje na potřebné. Na současnou potravinovou krizi pro rodiny s těžší situací, maminky v nouzi, lidi jinak postižené a v nouzi a je možné přispívat na účet. Člověka tu možná napadnou věci jako: šaškování v kostýmech pro lid poddaný, a tohleto si platíme z našich daní!? ať hlavně předvedou práci! atd. Netrpím na tyhle výkřiky, dokonce mi začasto spíš vadí. A není to spojeno s tím, že tu zaplacenou práci na kostýmech, co je z balíku peněz na obec a ne z vlastní kapsy Kašpara či Melichara – že ji kamarádovi přeju.

Jenže problém přece jen mám. Jsem trochu rozmazlený megaloman v darech, které očekávám. Takže ano, přeci jen nad hlavní cíl téhle akce chci předvést skutečně ještě něco navrch. A abych prokázala smírnost, a nikoliv štěkání hned takhle zčerstva nového roku, budu říkat, že v tyhle bonusdárky hezky a trpělivě doufám. Ale doufám. Protože jsem nejen rozmazlený megaloman, ale i závistivec non plus ultra.

Závidím některým městům jejich podobu. A chcete-li, sofistikovvaný a citlivý přístup k provoznosti města ve smyslu: město krásné, jehož procházením – nikoli projížděním, nestačím žasnout a baví mě jít dál a dál. A všude je to pro mě něčím lákavé. Pro odpočinek, vodu, zeleň i obchody, kavárny, co jsou na té trase příjemně zasazené a mně to stojí za zastavení.

Máme jako některá města jistou nešťastnou územní determinovanost, ale jako města jiná i úžasné dědictví historického centra. Ale už jen příjezd k němu je pro turistu bolavou antilákající vstupenkou. Příjezd k mnohapatrovému squatu v pejru, v zóně odpadkového megaprostoru území Nikoho, další zóna prázdna čili díry po socialistickém brutart granátu, co by kamenem dohodil,  nedaleko historického centra. Též boční ulice, v které jste pouhých třicet metrů od hlavní tepny jako prodejce na periférii, a proto tu za tři měsíce skončíte. Jako by se život středu města odehrával jen v nevelkém prstenci kolem náměstí a v okolí dvou známých a auty přetížených silnic. Čtyři řeky s všelijakým minimálním využitím nebo spíš nevyužitím, město rozříznuté překynutou dopravou a u řeky jen malé pidiostrovy odpočinku. Škoda.

Závidím městům jako je Olomouc. Ten popis chůze městem, parky s přechody do zón a zákoutí by byl dlouhý a barvitý, Olomouc je krásná stará i v dostavbách nových a v svých propojeních. Jako jsou to i České Budějovice, které dokážou Malši i Vltavu využít jako fenomén města v co největší délce. Závidím městům, Hradci Králové, jak naloží s architektonickým bohatstvím modernismu počátku 20. století, jak naloží s parky i náplavkou, sice malou, leč k nesrovnání s tou naší. Za velkého třaskání svého ántré se tato dodnes nezbavila studeného espritu s betonovým bezzeleným všechnem. Líbí se tu venčeným psům; lidi na ní v procházkách skutečně nevidíte. Promeškaná příležitost jako Brno. Věci pociťuju čím dál víc i v momentě, kdy vím, že díra po otřesném socialistickém brutartu dozná snad přijatelných změn se slibovanou zelení. Do dvou let. Snad bude město zaplesknuto dalším hyperprojektem bytových jednotek a nákupních míst tak, že se zas úplně neztratí pohled na starobylé muzeum. A věci spolu budou mile korespondovat, nikoli se přebíjet. Jednu historickou část města jsme si kdysi definitivně pohřbili barevnou megastavebnicí Kauflandu, který se coby dětské obří kostky šňoří v boxovačce s katedrální věží. Tristnějšího pohledu věru neznám, byť jsem se kdysi převlékala za své tety a příbuzné ze zámoří, abych násobila petiční podpisy že NECHCI a CHCI centrum rozdělené řekou ponechat starému výzoru. Málo tet mám…málo jich tehdy bylo, ach málo jen…

Když přestanu žertovat, přála bych – a určitě nejen našemu městu, přála bych městům u nás  vůbec, aby měla své radní s rozhledem. Radní s chutí budovat města, z něhož poloběsní lidé neutíkají do svých domků někam mimo, protože jsou ta města hlavně o provozu. Zkrátka radní trochu jiné. Protože se ve všech volbách napříč všemi stranami řeší především řev majitelů aut o nová a nová místa na parkování. A málo řev třeba můj – že pravé město je město, kde se rádi projdete i v neděli. A kdy milujete, když vaší návštěvě svítí oči a vy nevíte, co jí máte v té procházce městem dřív ukázat. A ty cesty jsou provázané a vizuálně a esteticky příjemné jako zážitek.

Ze starých časů se totiž kdesi, kde to chválím, evidentně dochoval jeden rychtářský zvyk. Host do města vstupuje tak, že se orientuje k věži kostela a těší se. A já rychtář sázím třeba alej, abych si ho šikovně povodil místy krásnými a jako hosta si ho už navždycky získal.

Hodně štěstí do nového roku na dárky, které dělají Česko hezčím a hezčím a začíná to našimi městy. Oponovat mi lze, doba řeší věci základní a mnohem závažnější. Ale důležité je i tak mít pár věcí v hlavě a tu vizi nenechat ladem úplně. Co hezké nás obklopuje, nás prostě formuje. Jako národ to formování potřebujeme pořád jako sůl.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články