Bílá voda - kniha

Kateřina Tučková: Bílá Voda

Něco tak dobrého, jako je Bílá Voda autorky Kateřiny Tučkové, jsem naposledy četla loni, když se mi pod ruku dostaly Žítkovské bohyně od téže autorky. Tak jsem se opět ujistila, že paní Tučková je mezi současnými českými spisovateli absolutní špičkou. Ale protože ČT věnuje prime time raději Michalu Vieweghovi, který napsal dobrou knihu naposledy v roce 1992, je na nás, prostých čtenářích, abychom si doporučili navzájem, co stojí za to číst.

A já vám doporučuji Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové. Protože na výběr z depresivních témat má člověk s přístupem k televizi a internetu až nemilo, v literatuře je spíše nevyhledávám. A Bílá Voda opravdu není klasické feel good čtení po nedělní kachně se zelím. Je o naprosto zvířecké decimaci ženských katolických řeholních řádů v rámci Akce Ř, kterou komunisti zahájili po roce 1950. Unikátní námět autorka zpracovala s obdivuhodnou oddaností k historickému detailu a příběh odvyprávěla s takovou řemeslnou zručností, že jsem knihu přečetla jedním dechem i přes její nelehké téma a bezmála 700 stran.

Řádové sestry jsou taky lidi

Zajímavé postavy nacházíme v na první pohled tak homogenní skupině, jako je ženský katolický řád. Na ten téměř hned od začátku nahlížíme ve dvou dějových rovinách. Kontrast mezi stavem před rokem 1950 a 2007, tedy před a po komunistickém teroru, by nemohl být drastičtější. Hlavní hrdinka nachází klášter Bílá Voda v tristním stavu, a v něm pouze hrstku příslušnic řádu Anežčiných panen.

Během svého pobytu zde se společně s hlavní postavou dozvídáme detaily o jejich nucené internaci v pohraničním klášteře, o příšerných podmínkách, do kterých režim řádové sestry uklidil s naprosto netajeným cílem nechat ženské řády na území ČSSR vymřít („otázka řeholnic bude časem vyřešena biologickou cestou„) , o inscenovaných procesech a ženských lágrech se sadistickými bachařkami, o optimismu, který provázel Pražské jaro i v zapadlém pohraničním klášteře Bílá Voda, o tom, co následovalo po invazi a také o tom, jak se komunistický režim do poslední chvíle snažil zničit podzemní církev, poslední baštu věřících, kteří nechtěli ohnout hřbety.

Zapomenuté příběhy o ženách, které chceme číst

Psát ženské postavy morálně složitější než například sestra Míša z Ordinace v růžové zahradě není snadné. Zatímco v Evropě je znalkyní (či znalcem? nevíme) ženské duše Elena Ferrante, v Česku to umí jen málokdo a mnozí už se o to ani nepokoušejí (čímž nechci shazovat Radku Třeštíkovou). Kateřina Tučková píše ženské postavy uvěřitelně, bez adorací, zároveň s odstupem. Narazit na příběh se silnými, inteligentně napsanými ženskými hrdinkami je radost. V Bílé vodě je jich hned několik. Při čtení jsem přemýšlela, kým bych v komunistické diktatuře byla já. I záporné postavy autorka napsala s takovým citem.

Horor a humor

Ze každé stránky Bílé vody je znát, že autorka trávila celé týdny bádáním v historických archivech. Navzdory tomu není příběh vůbec únavný. Její způsob psaní, kdy prosté vyprávění bohatě doplňuje přepsanými historickými dokumenty, osobním deníkem jedné ze sester, dopisy a hlášeními, čtenáři zprostředkovává podobné potěšení, jako by to byl on sám, kdo hledá v historických pramenech a sám tak odvíjí silný příběh. Někdy příběh spěje k určitému bodu, a když čtenář obrátí stránku a přečte si název následujícího dokumentu, musí se smát mistrně zpracované umělecké zkratce. Například Rezignační dopis referentky Burdové jsem četla manželovi nahlas. Jiné pasáže mi připadaly tak chytré a vtipné, že jsem je četla několikrát. Jindy však byly popisované události tak příšerné, že jsem knihu musela na chvíli odložit.

Je to koneckonců pořád román o komunistické diktatuře, která v některých lidech probudila to nejlepší – a v některých to nejhorší.

Katolické ženy mají vyšívat a mlčet

Tučková v Bílé vodě zpracovává mnoho témat tak dobře, že se mi při čtení neustále vracela myšlenka: „Ano, přesně tohle je ono.“ Blikající kontrolka se mi ozývala nejčastěji v případech, které se týkaly míst, které ženám ve společnosti přidělila církev. Také já pocházím z katolického prostředí, a i když od svých devatenácti let nepraktikuji, nepřestala jsem věřit v Boha. Ale kde ho hledat, pokud je církev k ženám v lepším případě blahosklonně paternalistická, v horším případě vyloženě nepřátelská? Skutečně musíme být jen pannami nebo madonami, abychom byly dobrými křesťankami? Bílá voda ve mně rozvířila mnoho témat, na která už dlouho padal prach, a zároveň mi pomohla formulovat, co si sama myslím.

Východiska tohoto problému příliš optimisticky nevyznívají: obzvlášť když si člověk uvědomí, jak málo se toho v uplynulých padesáti letech ve vztahu k ženám v katolické církvi změnilo. Tučková ale načrtává jinou cestu víry, nachází jiného boha, milujícího, odpouštějícího. Filosofický přesah, který kniha má, je možná největší hodnotou Bílé vody.

Příliš mnoho zázraků

Pokud Bílá voda v něčem pokulhává, ačkoliv je to ohromné dílo a asi do 4/5 této knihy bych byla ochotná prohlásit ji za dokonalou, je to příliš mnoho náhod, které podle mého názoru nebyly potřeba. Autorka to s nimi nejspíš ve snaze vypointovat příběh do dokonalosti trochu přehnala. Teď nemluvím o zázracích, kterých je v knize také hodně, a z nichž velká část má v ději své místo – slovy klasika, „jsem realista, proto věřím na zázraky.

Když jsme u toho, tak mám trochu problém i s hlavní postavou. Je s podivem, že u všech ostatních, a to i záporných postav, na mě z knihy dýchala autenticita. U Leny Lagnerové tento pocit nemám. Její příběh je tragický, její tajemství autorka odhaluje až na konci, přesto mi nepřišlo snadné se s ní ztotožnit. Může to být tím, že velmi dlouho o ní vlastně nic nevíme. Je to ona, kdo nám zprostředkovává dávno zapomenutý příběh bělovodského kláštera, ale kdyby autorka její netečnost ozdobila cynismem a větší ironií, a ne pouze odevzdaností a nenávistí k sobě samé, alespoň pro mě by byla rázem uvěřitelnější.

Bílou vodu si prostě přečtěte

Tímto článkem vás zkrátka jen mnoha slovy nabádám k tomu, abyste si přečetli Bílou vodu. Ta kniha je prostě dobrá, je minimálně stejně dobrá jako Žítkovské bohyně, navíc má bohatší a propracovanější příběh. Má stovky stran, ale čte se dobře. Kateřině Tučkové přeji úspěch. Bylo by skvělé, kdyby se u nás součástí mainstreamu stalo kromě stovek únavných titulů tzv. oddychové literatury konečně také něco pořádného. Proto doporučím Bílou vodu každému, kdo bude ochotný naslouchat.

Děkuji vám, pokud jste mou recenzi dočetli až sem.

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
1 měsíc před

Zaujímavé, prečítam.Díky za recenzi. Vzbudila môj záujem.

Hana
Hana
1 měsíc před

Žítkovské bohyně mne uchvátily. Bílá voda už čeká na volnou chvilku. Těším se velmi. Potvrdila jste mi, že oprávněně. Díky.

Iveta Klimečková
Iveta Klimečková(@ivetaklimeckova)
1 měsíc před

Díky za doporučení. Žítkovské bohyně jsem četla, a je to opravdu na tak mladou holku, i přes pár maličkých výhrad, neskutečně mistrné dílo, klobouk dolů. Nad Bílou vodou jsem váhala, protože téma řeholnic mi příliš blízké není. Teď už váhat nebudu 🙂 .

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Mám ji koupenou a těšíme se spolu s ní na pláž v Chorvatsku. Souhlasím s tím, že Žítkovské bohyně je ojedinělá kniha, napsaná velmi řemeslně a poutavě, že se od ní nedá odejít.

Sona Bulbeck
Sona Bulbeck(@sonabulbeck)
1 měsíc před

Suhlasim…som ju citala este v Saudi a velmi sa mi pacila…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial