Manželské toccaty a fugy – máš děsnej outfit, muži

„Máš děsnej autfit“, sdělila mi moje žena poté, co jsem vyšel ze šatny, jsa – dle mého – dobře oblečen na jakousi společenskou akci.

„Máš děsnej autfit“, sdělila mi moje žena poté, co jsem vyšel ze šatny, jsa – dle mého – dobře oblečen na jakousi společenskou akci.

Opatrně jsem zkontroloval, zda mám zapnuta všechna patřičná zdrhovadla, zejména to základní pod přezkou. Moje děti mi totiž nedávno sdělily, že mnoho věcí má již nové názvy

„Ne, muži“, zasmála se. „Mluvím o tom, jak vypadáš“.

Ta věta mne zarazila. Jsem si samozřejmě docela dobře vědom své fysiognomie, málo podobné Sean Connerymu či George Clooneymu. Jsem – abych tak řekl – docela průměrný středoevropan, ve svém věku s pleší a vousem a rovněž málo romantickým objemem v pase. Dobu břišních buchet odvál čas a manželčina skvělá kuchyně, bicepsy jsem ztratil ťukáním nejprve do Consulu a nyní do klávesnice compu jak v práci, tak i doma.

Na druhé straně na tom ještě nejsem tak úplně špatně, když si prohlížím kolemjdoucí /tedy v tomto případě zcela výjimečně mužské/ vrstevníky, kteří mají popsaný břišní atribut rozvinut do daleko úctyhodnějších rozměrů než moje pneumatika. Ne že bych na ně nějak zvláště svou ženu upozorňoval, ale jsem si vědom, že má výborný pozorovací talent a vidí stejnou realitu jako já.

Tak proč ta kritická slova? Jsem si po dlouhém soužití vědom, že některé věci se nemají rozhňácávat, neboť by se jeden dozvěděl něco, co nechce slyšet. Ale tak příkrý odsudek jsem přece nemohl nechat projít jen tak, abych se posléze budil okolo druhé ráno a přemýšlel, kde soudruh z NDR udělal chybu.

„To už se ti nelíbím?“ zeptal jsem se opatrně s vědomím, že většina mých tělesných orgánů má již dávno prošlou záruční dobu a některým již dokonce vypršela doba možného použití.

„Ale ne, to se netýká tebe, ale toho, co máš na sobě. Vypadáš jako sekáč, tedy myslím tím tvé oblečení“ odvětila.

Zde je třeba přinést jistá fakta. Byl jsem jako nejmladší ze tří bratrů nositelem toho, z čeho oni vyrostli. Že bych obdržel zhusta cosi nového, bylo možné snad jen o vánočních svátcích a to výlučně v přestupném roce. Moje první těžce vydřené džíny /které byly jenom moje/ jsem poctivě vyměnil za stobonovou bankocetli, když jsem předtím zhruba měsíc prázdninově makal. Výměnu šatstva provádím jen tehdy, pokud již košile nemá knoflíky a kalhoty nedopnu ani při maximálním výdechu. Boty měním v okamžiku, kdy mne chlad a vlhko upozorní, že se z nich stal jen průtokový ohřívač.

Jelikož jsem však šťastně ženatý a mé dvě dcery jsou nepochopitelně geneticky obdařeny citem pro dezajn, jsem objektem sledování, posuzování, námitek i příkrých odsudků. Z toho tedy pramenila ona ostrá slova.

„Podívej se na sebe, jak vypadáš“, práskla bičem. „To už se dávno nenosí, budeme muset zajít koupit něco pořádného.“

Každý ženatý chlap ví, že tohle je ta nejhorší vztahová věta, která může zaznít. Pokud jde do kvelbu sám, je to jednoduchý. Koukne na gatě a pokud se do nich nasouká, jsou jeho. Totéž s fuseklemi, kloboukem atd. Ovšem, když jde nakupovat oblečení se ŽENOU, jde v podstatě o kajícnou pouť do Medžugorije.

V onen smutný den jsem si musel vzít volno z práce /chudáci nic netušící přeobjednaní pacienti/ a vyrazili jsme do obchodu, který byl večer předtím vyhodnocen na internetu jako nejvhodnější pro seniory, Uvítala nás hyperaktivní prodavačka, která tušila možné prémie z prodeje většího množství ležáků.

Po sdělení jakéhosi čísla začala ona divožena skládat na stolek košile a kalhoty, což doprovázela jásavými výkřiky majitelů vítězných dostihových tiketů. Mám rád veselé lidi, ale nesnáším bodrost. Ta osoba byla pouze bodrá.

První byla na řadě košile. Měla nějaké nesmyslné pruhy, o nichž ona osoba s poruchou ovládání tvrdila, že je zaručeně in. Podařilo se mi zapnout pouze dva první knoflíky, třetí i přes usilovný výdech neměl šanci svou dírku dosáhnout.

„Á, to je slimka“ omluvně zakvičela ona osoba a přinesla rozměr, který vypadal jak nemocniční anděl. Pod touto košilí bych byl schopen propašovat na území našeho státu rozvětvenou syrskou rodinu. I moje žena, z níž sálala snaha mi konečně přeorat šatník, uznala, že tohle je už „trochu volnější“. Nakonec mi donesli jakýsi pytel, do něhož jsem se s rezignací nadcházejícího oběšence navlékl a o kterém obě ženy svorně prohlásily, že mi sekne.

U kalhot jsem již zcela vzdal jakýkoliv odboj. Byl jsem postupně nasoukán do malých trubek, které posléze nešly stáhnout a musel jsem do kabinky přivolat svou ženu. Protože tento úkon byl poměrně zdlouhavý a byl provázen hlasitými výkřiky nás obou, i naše mnohomluvná prodavačka na dlouhý okamžik ztichla a přivolala do té doby skrývavší se kolegyni a obě se počaly chichotat.

Druhý pokus byl o cosi úspěšnější, neboť jsem byl schopen naprosto nemožné kalhoty již stáhnout sám bez asistence první pomoci. Jelikož jsem zastáncem lidovecké filosofie „Třikrát a dost!“ dostaly obě ženy poslední šanci. Donesly mi nějaký podivný materiál, bez puků, bez kapes a bez pásku, takže nejvyšší knoflík mi lechtal biskupa. Opět s poznámkou, že je to in.

Poslední šok mne čekal u pokladny. Za ty dva kusy naprosto nepoužitelného oblečení jsem vysolil částku, která by stačila na financování 5letého studia střední školy v Bangladéši. Můj vyčítavý pohled manželka cudně přehlédla a ještě zhruba deset minut švitořila s tou hihňavkou za pultem, které jsem právě zvedl prémie za střelené ležáky.

Po příjezdu domů nastalo vesmírné ticho. U mé ženy provázené uspokojením a přesvědčením, že mé akcie vlivem nového ohozu stoupnou. U mne to vyvolalo hluboké filosofické úvahy o přednostech celibátu.

Pak jsem pomalu vstal a zašel do šatny, Z tajné krabice zasuté pod hromadou kabelek /tedy místem, kde žena nikdy nedohledá dno/, jsem vytáhl mou studentskou košili s vlčími máky. Chvíli jsem se s ní laskal a tu a tam přivoněl. Jsme tajní spiklenci a pevně věřím, že její čas ještě přijde.

Subscribe
Upozornit na
guest
15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Iveta Klimečková
Iveta Klimečková(@ivetaklimeckova)
10 dní před

Hezky napsáno 🙂 . Chápu Vás, shoppaholictví (prý existuje někdo jako shoppaholik Nicol, to mám z toho) mne zcela minulo, potřebuji do obchodu vstoupit, najít během pár minut požadovanou část oděvu, odhadnout velikost, zakoupit a odejít. Zkouším až doma, proto chodím zásadně tam, kde lze vrátit zboží za peníze bez udání důvodu. A můj manžel měl své kalhoty ze Švédska, ohyzdné škrábavé zvoňáky, které mohl dopnout naposledy ve dvaceti, a k nim stejně šerednou vestičku, ale sáhnout se na ně nesmělo. Ale Vaše košile je určitě něco úplně jinýho 😉 .

Lubomír Stejskal
Lubomír Stejskal(@lubomirstejskal)
16 dní před

Líbilo. (U nás je to tak, že když žena řekne, že je to in, tak je to in. Ne proto, že to řekla, ale proto, že to in je.)

Hana
Hana
16 dní před

Můj manžel má schovaný takový zelený svetr. Vím o něm, ale tvářím se, že ne.😊

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
16 dní před

Slimky. Nevím, který trouba je vymýšlí, řekl bych, že to musí být Spiderman. Jinak Tomáši vidím, že je to všude stejné, což mě svým způsobem uklidňuje…Hezký den

Radka Kielbergerová
Radka Kielbergerová(@radomirakielbergerova)
16 dní před

Bože, to je krásný čtení!!! děkuju za ten zážitek, Tomáši♥

Alejandro Azamedo
Alejandro Azamedo(@alejandroazamedo)
17 dní před

Pobavilo 🤣. Košili nevyhazujte, ona ta móda je repetitivní a to co je dnes out bude za dekádu in a naopak 😉.

Sona Bulbeck
Sona Bulbeck(@sonabulbeck)
17 dní před

Jj,my zeny sme mekdy hrozne…moj anglicky manzel prezil so mnou nakupy oblecenia raz…a potom som uz mala nastradane visacky s rozmery a len mu kupovala nohavice aj kosele v inych farbach…a kedze neznasam zehlenie,zasadne take,co sa nemuseli zehlit…a v Saudi na to pouzivala zasadne jeho bankomatovu kartu,kde mu kazxu zmenu na ucte oznamovala smska, na co reagoval spravou „Somebody is spending my money“…takze ste na to este dobre,Tome🤩

Jara Rank
Jara Rank
16 dní před
Reply to  Sona Bulbeck

Muj americky expat kamarad v Kanade ani nevi, ze nekdo resi modu. Nosi ty stejne jeans, jako pred 30 lety, tzn. zadne skiny jeans, to same, co mel kdysi James Dean a zadne umele diry…

Michaela Klímová
17 dní před

🙂 Maminka v mé pubertě nabyla přesvědčení, že k mému věku patří cirkusové barvy a že to nesmíme propásnout. Vybrala reflexně žluté šaty a s argumentem „KDY JINDY TO CHCEŠ NOSIT“ mě dostrkala si je vyzkoušet. To zoufalství v zrcadle neviděla, a když jsem kladla odpor, zamířila k MLADÉ prodavačce, aby mi promluvila do duše. Vybrala tu nejcirkusovější ze všech: „Prosím Vás: sluší jí to???“ Zmalovaná prodavačka s obřími PVC kruhy v uších otráveně přežvýkla žvýkačku, zhodnotila obraz v zrcadle… a omluvně zakroutila hlavou. 🙂

Jara Rank
Jara Rank
16 dní před

Diky Vam!!

Jara Rank
Jara Rank
16 dní před

Ja tady doslova kricim a vydesila jsem kocoura. Perfektni prispevek!

Michaela Klímová
16 dní před
Reply to  Jara Rank

🙂 Kocourkovi se omlouvám! Ne vždycky to vyšlo. Mrkváče v barvě pionýrského šátku jsem neokecala. 😉

Radka Kielbergerová
Radka Kielbergerová(@radomirakielbergerova)
16 dní před

:))) to je hrozně pěkný:)))

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial