Oči mrtvých

Vždy touhle dobou se zemýšlím nad příběhy, které války přinášejí lidem. Ta první, zvaná velká vzala naší rodině mé tři pradědy ze čtyř. Ta druhá zanechala spoustu příběhů tradovaných v naší rodině. Dva z nich jsem napsal v roce 2020 pro blog na Idnesu, ale mám neodbytný dojem, že patří i sem…


Konrádovy oči

„Víš Josef, to je moc pěkná truhlařina“ . Konrád se s čerstvě ohoblovaným prknem doslova mazlil. Pohladit, přivonět, vnímat. Vídeňák v Brně. Bylo jich tu v těch dobách mraky. Ne tolik jako Brňáků ve Vídni, ale dost. Někteří, jako Konrád už víc než jednu generaci. Můj děda Josef, byl Moravák jako poleno. Ani on, ani Konrád se truhlařinou neživil, ale měli dřevo tuze rádi. Kolik už vedli takových hovorů? Chlap umí ocenit ten fortel. Kolikrát se druhý napil na zdraví dětí toho druhého? Josef měl v té době čtyři a další ještě přibudou. Konrád měl tři a další na svět nepřijde. Jen on to ještě neví. „Josef, ale hned jak se vrátím tak se přijdu podívat co je nového. Už aby to bylo.“ Jeho modré oči dneska nezáří. Spíš je z nich cítit smutek. Brzy se ty oči budou místo na Josefa dívat na modré nebe kdesi u Volhy. A nejspíš, se stejně melancholicky smutným pohledem, umřou nějaký obyčejný den podzimu 1942. Daleko od Vídně, daleko od vůně čerstvě ohoblovaných prken.

Augustovy oči

Kolik je třeba vypít kořalky aby kdysi jiskrnný pohled takhle zvodnatěl? Naše vesnice je fakt díra a konec světa, ale kolik se tam toho odehrálo za dvacet let počínaje rokem 1938? Vlastně to začalo ještě o něco dřív. Od Plzně až do Stříbra byla spousta Němců, které zlákal příslib panské rasy. Byla tu taky spousta smíšených manželství, leckdo měl předky ob generaci a třeba to ani nevěděl. Každopádně po odsunu tu nezůstal kámen na kameni. Trpěli lidé, trpěla krajina. Sucho ničilo úrodu, nenávist životy. A pak přišli zakládat družstvo. S Augustem v čele. A se zbraní v ruce. Co ještě rozbité nebylo, to se rozbilo ve jménu lidu. Když sedlákům sebrali půdu byl srpen. Na polích stálo nepřeberně panáků se slámou. Stejně nepřeberně jich tam stálo ještě v lednu. To vždycky vzpomínal můj druhý děda Martin. Na špatné hospodáře každým coulem. Bez úcty ke krajině,ke koním i k lidem. August ale jedno uměl prvotřídně. Chlastat. Jen Bůh ví, jakého upíjel démona. Ale svědomí se upít nedá. Tak tu visí, vodnatý pohled se ztrácí někde za horizontem smrti. Za chvilku ho odříznou a když ho budou převlékat najdou mu vytetovanou krevní skupinu. Neklamné znamení příslušnosti k SS.

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
18 dní před

Veru, všetci žijeme lepšie či horšie svoje príbehy. Ďakujem, že tieto som si mohla prečítať.

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
17 dní před

Ja rada čítam, čo napíšete, lebo s tým súzniem.

Tomáš Vodvářka
Admin
18 dní před

Filipe, perfektně napsáno. Tekutý smutek. Četl jste knihu „Cejch“ od pana Šmída? Tam je historie těch časů napsána mistrovsky.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial