Když se řekne mecenáš aneb odešla paní Meda Mládková
Zpráva čerstvá a smutná. Nebudu z velké úcty k paní Mládkové diletantsky suplovat poctivou žurnalistiku a odkážu ráda na článek, který celoživotní úsilí této povždy šaramantní dámy alespoň rámcově zaznamenává. Zaměřím se na to, co na Twitteru napsal Jiří Pospíšil – spíš na věc, které věřila: Přežije-li kultura, přežije národ.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-zemrela-meda-mladkova-bylo-ji-102-let-200720
Odchod téhle dámy je nejen smutným z podstaty věcí lidských, ale je odchodem skutečného pojmu. Odchodem mimořádné osobnosti, ztrátou možností se s ní živě setkat, potkat se též s jistou morálkou majetných tady a teď a nemít navěky zažito, že jediným známým českým mecenášem byl slavný pan Hlávka.
Myšlenka, které paní Mládková věřila, je uchopitelná a silná, jen je odjakživa potíží, aby se pojem chápal v šíři a své podstatě. Že ač se vše možné kolem člověka nazve a nazývalo kdy kulturou, jen máloco na ni v silném požadavku dosahuje. Je to věčný rozpor proč ne každý, kdo jde do divadla a chlubí se, že má abonmá, rozumí té divné divadelní hře, která najednou obhajuje většinově něco nemyslitelného, přišel se pobavit a má právo, aby to dobře dopadlo a on se zasmál. Je to věčné kroucení hlavou nad uměním, které je nehezké přece… a odtažité, leč ono reflektuje ne svět, jak by lepším hezký byl, ale svět, který žijeme a který rádi vytěsňujeme. Umělec je totiž vždycky trochu napřed. Napřed jsou všichni ti, bez nichž se nikdy už dnes neobejdou učebnice, jen my to nevnímáme…Michelangelo se svým Davidem, který se nepodřizuje jako v dobovém úzu rovnou vítězství, ale mnohem podstatnější pro něj je boj v sobě samém: Získat odvahu se utkat. Monet si klidně střihne Dojem a systém barevných chuchvalců východu slunce, za což se kritika jeho dojmismu vysměje, aniž by si všimla – ne není na věcech obrysů a věci a vše je v pohybu a jiném denním světle v posunu od okamžiku k okamžiku, který je takový právě teď, ale nebude stejný za chvíli. Bílkův Mojžíš na Starém městě není žádná figura po vzoru soch většinou pro diváka vztyčených, ač je doba českého symbolismu skutečně výjimečná, jeho Mojžíš je dokonce v korespondenci s tím Michelangelovým nejen zklamaný a znectěný bolavý chlap z neuvěřitelného nevděku a nedočkavosti, je tou bolestí v těle zcela pokroucený. Zhroucený neštěstím lidské nedůvěry a jakoby v předzvěsti, co vše se začas dějinně uděje s židovským národem. David Černý zvedne ze židle Entropou, kde se nad pravdou někdo urazí, jenže co naděláte s vnímáním národa národem? Obrátí koně pod Václavem a tou kašpařinou, kdy všecko bereme smrtelně vážně a všechny panovníky zkoumáme do morku kostí, věc odlehčí a řekne tím i to, že umění má být mezi lidmi v ulici. A má i bavit. Chytře bavit.
Na umělce se zkrátka mnohdy rádo nejprve plivne. Pokud se jen plivne, je to pohříchu řečeno ještě dobré. Když si vezmeme, kolik umělců všeho druhu kdy muselo ze své vlastní země utíkat, kolik spisovatelů vlastního národa poslal do gulagů Stalin, je to už horší. Vzpomeneme i to, jak nebezpečnou elitou byli mnozí vnímáni Hitlerem – a jako ti první v době okupace stavění ke zdi. To aby národ o uměleckou elitu přišel a šlo se tak méně o co odvážných bardů opřít, Nedělejme si iluze – vizionářsky nekonečně přesahový Karel Čapek by dopadl zcela stejně jako Vladislav Vančura, a jistě ještě i před ním, bylo by to jen otázkou času.
Zakončím tohle přemítání jěště několika podstatnými drobnostmi. Tou první je, že kdo v sobě ctí to, co by umění společně s jistou zručností mělo odrážet, toho nepředěláte. Ani tehdy, když je k tomu zapotřebí neskonalá dotace sebeodvahy. Jako ji v sobě momentálně má jedna ruská umělkyně – Jelena Osipovová
Tou další je, že mne těší, když se o komkoli dozvím, že své finance vkládá do projektů jako vizionář, mecenáš, a podílí se tedy dopředu na něčem, čeho budeme všichni jednou sklízet plody. Manželé Vlčkovi…obnova kulturního dědictví krásné pražské oblasti a ukázková moralita v podstatě pojmu život a opravdová láska.
A tou poslední, že paní Meda Mládková svým životem odhalila jedno z největších tajemství. Věř mládí, věř a podporuj, buď pro vše dobré nadšený, vnímej mládí jako čisté ve svých vyjádřeních a zůstaneš věčně mladým, moderním, vnímavým a taky šťastným.
Paní Medě Mládkové s opravdovou úctou a poděkováním, kolik toho pro náš národ vykonala.
Radko srdečně děkuji za velmi inspirativní reportáž po všech stránkách naplňující.
Tak ja som donedávna ani nevedela, kto tá pani je. Ale vidiela som skvelý dokument potom, ako som si toto prečítala, išiel u nás v telke, asi GEN. Ukázal jej úžasnú osobnosť a lásku k Česku.
Moc hezky napsáno, Radko. Není co dodávat.
Děkuju ti:) hezký den a dojezdy vzpomínek z cest:)Tomáši:)