Odpustit opravdu můžou jen mrtví

Marek Orko Vácha mi zkrátka mluví z duše, když tohle říká. K slovům z titulku dodává včera na 24 to podstatné – nemluvme o něčem, o čem nic nevíme. On – když nic jiného, má zkušenost z přítelem z Rwandy. Já s dělníkem z bývalé Jugoslávie. Spolu s Markem Váchou mlčím a nepotřebuji hledat lásku, kde být nemůže.

Vždycky jsem měla problém z nálepkování tzv. dobroserů. V tradičně uchyceném pojmu z uprchlické krize přijmout sem ty černější a „přece“ z loděk s nejnovějšími mobily v ruce vystupující – ty nevidíš, jak jsou všichni do jednoho vyčůraní? Populisticky chyceným a okamurasofií poučeným se nevysvětlilo nikdy, že chápete i jisté procento nebezpečí, ale…ale.

Momentálně svádím mentální boj ani ne tak s těmito a s babišoidními, kdy se expremiér vskutku umí zachytit a růst na svých táhlech. To je známé. Momentálně bojuji i s láskou, která se proklamuje dopředu a která je úžasným lasem právě pro tyto zmíněné. Schillerová důrazně varuje před kolektivní vinou, někteří mají obavy, aby válka nezrodila pomstu, měli bychom rozlišovat, nejsme jako oni…

Hezké. Všechno hezké. A já říkám, že s tímhle se prostě ovšem počítá. Jakož se léta letoucí počítalo s tím, že demokrat Havlova střihu prostě přece docela spolehlivě demokraticky uvažuje. A že hlavně Láska, Tolerance především – vlastně i tolerance ke lžím, co se pojmenují Názorem, na něž mi demokrat přizná právo (pro „nás“ boží zboží), že tak se pravý opravdový demokrat chová. Není pomstychtivý, a pokud … je přece pokrytec stejně jako byl pokrytec Havel.

Mám dojem, nejen že jsme na tohle hlásané dobro viditelně dojeli, ale že člověk poučený historií, kterou by tak strašně rád zapomněl a zakopnul pod stůl a se svitem v očích by spravedlnost a lásku na světě budoval – Rus Nerus… mám dojem, že tohle velkorysé dobrodiní si na základě dvakrát podtrženého součtu výsledku, kam Rusko došlo- nedošlo – už nemůže člověk moudrý dovolit. Pominu chuť vyházet všechny ruské a běloruské studenty, kteří dostatečně věrohodně neprokážou, že je tu dobrohloupě neučíme, jak jednou na nás. Pominu rozbory o kolektivní vině, ano či ne…jde mi o to  nerozvažovat v brýlích a klidu při kávě o chování těch, kterým se zjevila rodinná apokalypsa a život pro ně nájezdem primitivního Ruska fakticky stejně skončil.

Pan Marek Orko Vácha včera zmiňoval všechna zvěrstva, která se na Ukrajině stala a která se tam dějí. K tomu i k jeho slovům připomenu – znásilňování dětí, žen, dívek, maminek před svými dětmi, před očima rodiny a ostatních, střelba do týla jako na popravišti, kdy si pro zábavu člověka vytáhnou jako dobytek. Uřezané hlavy mladých, 800 po ulicích a ve studnách pohozených těl v jedné jediné lokalitě, nucení pohřbívání mrtvých a umučených společně s Rusy, nemožnost se důstojně rozloučit, mučení a střelba do těch, kteří jsou ve sklepích…ostřelování obyčejných lidí… Středověk.  K tomuto výčtu pan Vácha zavzpomínal na svoji stáž v Bruselu, kde si jeho přítel ze Rwandy – kterému mačetami rozsekali na kusy celou rodinu, vždycky odpustil při společných modlitbách tu hezkou pasáž – odpusť nám naše viny, jakož my odpouštíme… Pan Vácha říká – nedovolil bych si – vskutku ne – s ním cokoli rozebírat a vůbec se mu nedivím. Nehledat křesťanskou lásku za cenu každou, když o tom my tady v klidu víme úplné houby.

A moje zkušenost? Kdysi jsem v soukromé firmě pracovala jako dyzajnérka a dojížděli jsme jako jistý dozor budovat horský hotel na Šumavě. Měli jsem tehdy jugoslávské dělníky. Jeden z nich pracoval sice skvěle, ale vůbec nemluvil – večer jen pil. Mistr nám věci vysvětlil. Tam u sebe doma jednoho dne našel na prahu svého domu uřezané hlavy celé své rodiny – pět těl i tělíček pohozených uvnitř. Vzal, co potřeboval, a šel do sousední vsi s těmi, kteří si nikdy nemysleli, že půjdou bojovat. Na jeho oči nikdy nezapomenu. A soudit ho nechci. Nevím o tom nic. Nevím o tomhle vůbec nic…

Ukrajina zkouší jako zvíře. Já osobně jsem ze sebe zklamaná. Jak dlouho jsem vyzdvihovala fakt, že ruské vše je složité a že ruská duše je duší hlubokou. S vědomím, že v Rusku nefungovala nikdy už 200 let zpátky nějaká filozofie, vědy, politologie… a že tohle vše tu supluje a suplovala odjakživa literatura, proto je tedy tak těžká a složitá a vskutku jiná než ta francouzská a italská a britská… Jak dlouho jsem i já měla za to, že navrácenkami k osmašedesátému v nějaké až fanatické nenávisti se nikam neposuneme. Na slovech Havla- prosím, pokud nějaká pomoc – nechť je pomoženo Rusku.

Rusko se neposunulo nikam. Rusko je agresorem a jen a jen Rusko dosahuje momentálně pověsti negramotných a eticky nevzdělaných barbarů. Naučme se vycházet z toho tady a teď , ne minulost a plusy, nehledejme je, když teď nejsou…a nehrajme si na rétory Mělo by se… nevíme totiž nic. Ukrajinci mají svaté právo Rusku neodpustit už vůbec nikdy. Jak říká Marek Orko Vácha, nehledejme zoufale nějaká odpouštění u druhých, když sami nevíme vůbec nic. Nám se ty strašné věci prostě nestaly…Ponořme se do pravdy a ne do iluzí o světě, který by byl krásný, když je právě přesně opačný a kdy viníka tohoto neoddiskutovatelně a bez jakéhokoli omlouvání známe.

 

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Filip Vracovský
Filip Vracovský(@filipvracovsky)
1 měsíc před

Jsou věci které určitě odpustit nejdou. Není to ani osm desetiletí zpět, kdy UPA upalovala poláky zaživa, zaživa je porcovala lopatama a dělala taková sadistická zvěrstva, že jednotky SS vedle toho vypadají jako spolek nedělních milovníků poezie… Přesto dneska právě poláci pomáhají…. Nemstí desítky tisíc zmasakrovaných žen, dětí a starců…To je taková moje malá naděje. A asi taky naděje pro svět. Ty kteří se mstí nesoudím, jak píšete, nemám na to nárok, je to Peklo do kterého nahlížím jen zvenku. I odtud je otřesné…

Filip Vracovský
Filip Vracovský(@filipvracovsky)
1 měsíc před

Ano, čas rány léčí…. V zemích bývalé Jugoslávie bych ještě neslavil, tam stačí jeden magor a pojede to zase.

Matějovský
Matějovský
1 měsíc před

Úředním jazykem pekla se stala ruština.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial