Těm za dveřmi – glosa
Nedávno jsem s jedním přítelem zabrousila na téma padesátek a akci Nahradíme buržoazní básníky. Výsledkem tehdy byla ukrutorní poezie, kdy si kdejaký vyhecovaný neumětel od pásu vzal jako mustr socialistická hesla a báseň srajda májová byla na světě. Něco podobného žijeme tak trochu i dnes.
Je zkrátka zajímavé, jak se v dobách nešťastně zvednutých poklopů kanálů, a tedy možnosti se zas vykřičet, dá lecčemu a leckomu (a už je dotyčný žurnalista a politolog) příležitost čili zelená. Tristním neznalostem historie, frustracím ze sebe samého, co jsem nedokázal, chybějícím schopnostem něco zvládnout líp než průměrně, nedostupitelnosti jisté inteligence i do zákoutí své (neviděné) vizáže a absenci jistého charizmatu v o to razantnější ventilaci. A za hecování ve stylu – ve jménu svobody slova TO právě TY řekni! Nabízí se i drsnější verze, jak to můžu vyjádřit – nikdo ti již nezabrání vysvětlit světu, že jsi totálně zapouzdřený k politování blb, demokracie i tomuto aktu dokáže připravit pódium.
Zdá-li se to komusi moc, jsem v podstatě fandou kontroverzního filozofa, psychoanalytika a sociologa třicátých a čtyřicátých let, avantgardního Bohuslava Brouka. V mnoha jeho náhledech, ne možná ve všem. Ale jistě v tom, jak se on bez rukavic k nevzdělaným, programově nevzdělaným, protože to nepotřebují, a tudíž k neschopným věci dobře v pravou chvíli vyhodnocovat – stavěl. Bez milosti by jim odebral i volební právo, takový to byl, považme, ranař. Obraz fašistického prosudeťáka Karla Schwarzenbergera, kterému je třeba čelit dobrým svatováclavským Milošem Zemanem, ochráncem vdov a sirotků i dekretů, však dává Broukovi poněkud zapravdu.
Když dnes chcete ale zabodovat fest, neznám většího cajdáku než spustit něco o cenzuře a nesvobodě slova. Jsem na to veskrze alergická, protože nesvoboda slova vážně vypadá jinak. Dokonce to bez pardonu beru jako brilantní rentgenový snímek dotyčného: mám v sobě hluboce zakořeněné socialistické vlastnictví, že co je tvoje, je i moje… bezbřeze. Jinými slovy jsem dělník, kterého se Gottwald v beranici zastal, že ten, kdo mi dal práci, je mi rovným a jsem automaticky zván do jeho prvorepublikové vily na mejdany. A nemá právo po mně chtít, abych v jeho továrně vyjadřoval stejnou nebo podobnou filozofii o výrobku, když já mu u jeho ponku chci vyrobit cosi jiného. Mám na to právo.
Kamarád specialista na římské právo říkává – je doba revoluce za domnělá práva.
Každý, kdo z důvodů absence pozvánky na soukromý mejdan nemůžeme říct něco svého někde v nějakém Tady, máme možnosti jinde. Majitelé všech Tady – už jsou vážně soukromníci a toho je fajn si všimnout – nás nijak nehoní četnictvem ani StB. Umí nám zamávat a bez jakékoli újmy popřát cestu k jiným prostorům někam Tam, kde to lze zkusit, a dokonce Tam pobýt mezi mnohem více Svými a obdržet za to i frčky, jež nám Tady dopřány nebyly a nikdy nebudou.
Kdo tomu aspoň trochu rozumí – jistě pochopí i to, že …
„Až budu já jednou velká, chci být jako ty, má mámo, jeřábnicí, hrdě s hlavou vztyčenou chci chodit po ulici. A až v továrnách pak zahoukají šest, chci i já říct jako soudruh – práci čest!“
…je přeci jen podivnou vizitkou pro vstup na mejdan nositelů Nobelovy ceny za literaturu. A že dveře pak tedy zůstávají – já vám nevím proč, zavřeny.
Pokud je tohle příliš vznosný příměr – zkusme to jinak. Blíže českému národnímu a bytostnému, tomu porozumí každý.
Budu moc ráda pozvaná na zahrádku od těch, kteří mají pocit, že veškeré prostory poskytnuté někým v jisté blahosklonnosti jsou všech a bez podmínek. Mám totiž palčivou touhu vsázet do pěstěného a po francouzsku formovaného záhonu mezi jarní květiny brambory… A nemám, věru nemám, kdo by mne, lidi zlatí, trochu spravedlivě pochopil.
Předem děkuji za pozvání:))
Díky, že jsi to napsala. I když to asi ocení jen ten, kdo se tak nechová.
Tobě díky za čtení i zastavení:)…tak hlavně je dobré připustit si jisté osobní pnutí neukojitelné grafománie a touhy se vykřičet – a nemotat do toho, že mě nějaký prostor vehementně potřebuje a jsem nenahraditelný, a mám tudíž právo:)) … zvláště- nejsem-li Čapkem:))