Hrdý národ se nebojí omluvit aneb nelezte na nikoho se spravedlivým rozlišováním

Mohla by se mi předhodit ta nepěknost uvalování kolektivní viny. A považte, já tuto nepěknost přijímám. Protože žiju v svobodné zemi, kam dalo mnoho Rusů studovat své děti, kam se mnozí přemístili, kdosi doporučuje svým dětem bydlet v Londýně, viďte? Jsem v svobodném státě, kde i Rus se štemplem v dokladech má mnoho svobod a možností žít oním hezkým západním stylem. K tomu patří svoboda se vyjádřit, jen to sakra umět propojit s oním mýtem o ruském lidu a jeho nátuře.

Jaká je tedy ta nátura? Je to prý udatná nátura, hrdá, která leccos, ba všechno, vydrží. Je to nátura národa, který ztratil ve druhé světové válce životy v řádu milionů. Je to nátura, která ovšem neřeší, že ta vysoká čísla nikdy těm v čele nesloužila k poctivé lidské pietě, ale jen jako odrazový můstek k posvěcení kdekterého zvěrstva ve jménu Práva národa zkoušeného – podloženo čísly. Ba co víc – čím víc obětí alias vyšší číslo, tím větší hrdost. Tím více nadmutá prsa, čím víc mrtvých. Stalin a car v povaze Rusů zakotvený navěky… Balšóje…vsjo. Ostatně jak se Rusko právě stará o své mrtvé hnijící na polích a ulicích ukrajinských měst, vidíme. Stará se o ně protistrana; pojďme je pochovat, Ukrajinci, přece nejsme hyeny…Starají se o ně napadení ukrajinští a v blokádách města přežívající civilisté, kterým se nakonec svážou ruce a dostanou kulku do týla. Ruská nátura je popisem Dostojevského a Gogola a Puškina široká duše, která vnímá tíhu žití. Ruská nátura se umí ve jménu spolupráce meždunaródy přenést do spolupráce meždu nami a vytvářet spolky, tisknout si své noviny a v klidu Mariánských Lázní a Karlových Varů léta vydávat své časopisy, kde jsme my Češi divní a utiskujeme je! Když na tohle žurnalisté před mnoha léty upozorňovali – co tu za naší blahosklonnosti pod povrchem bublá – byl to jen nepatrný článek určený k zapomnění. Zpět do linky- Rusové se družit umějí. Družbá. Tohle všechno Rusové umějí. Mám pocit, že právě z tohoto právě popsaného se dá velice pohodlně pro jistou nekompromisnost vyjít.

Prvně se mi zdvihly mandle, když se do škol rozesílal mail, jak vykládat válku a jak hlavně proboha citlivě a moudře přistupovat k ruským dětem. Podruhé v čase vystoupení nějaké řečnice na Václavském náměstí, jak se ti ruští dobří bojí mluvit ruštinou na ulici. Rozlišujme prý…! A soustavně kvetu ze stesků, jak Čajkovskij a Stravinskij a Čechov a Jágr za nic nemohou. Zlatí, milí, kdo už nyní kroutíte hlavou, proč je se svinstvy v nerozlišení spojuji nebo spíš nehodlám oddělovat? No jednoduše. Moudrý Rus historie, který něco uměl, by to pochopil. Moudrý Rus dneška – kdy nikdo nikoho přece nenabádá k jakémukoli násilí, moudrý a chápavý Rus tu momentální nevoli pochopí a zkrátka ji prostě chvíli vydrží. Proč?

Drobný exkurz do historie… My ve vlastní zemi dvacet let bez možnosti jakéhokoli domáhání se čehokoli vydrželi defakto všechno. A to v naprosto jiné a zcela nesvobodné atmosféře.

Dvacet let minimálně jsme měli u české písničky o kráse našeho domova, u naprosto ojedinělé a nemilitantní hymny, která se svou povahou jinému úzu skladeb této povahy zcela vymyká, přifařenu vždycky hymnu ruskou. Nekonečně mnoho let jsme zdvihali povinně zcela u všech příležitostí vedle praporu s klínem hor prapor kravavý se žlutými znaky srpů a kladiv. Praporec jako klíště, jako nechtěné vyšlápnutí na botě… a museli si na něj zvyknout. Vedle našich spisovatelů na zdi škol se léta producírovali Majakovští a Leninové a neexistovalo je na zdech nemít. Vydrželi jsme to. Vydrželi jsme to a nikdo nad námi nahoře se nás obyčejných – oproti dnešku jako Rusů, tehdy nezastal. Vydrželi jsme to a to zdaleka nemáme takové mýtické frčky národní udatnosti něco vyděržáť pioněr, jako se takové pověsti táhnou coby medvědí lejno právě za osobností ruské národnosti.

Jsme dneska svobodná země. Bůh zaplať. Se svobodou slova. A to je důležité.

A tak pokud má u nás z Rusů kdokoli děti ve škole, kdo tu žije, nechť vytváří demonstrace na podporu Ukrajiny, vytváří spolky, petice, které dají škole, pracovišti a všudemožně jasný signál, kde takový Rus stojí. Nechť se dobře vedené ruské dítě, potomek národa udatného a odvážného, ve škole postaví, v první řadě se omluví za činy své země svému spolužákovi z Ukrajiny, rodiče těchto žáků vyjádří dalším rodičům dopisem podporu Ukrajině, a tedy prokážou onu slušnost a ruskou udatnost a odvahu. Nikdo ničemu takovému nebrání – krásněji by bylo rázem na světě.

Zdá se vám, že mám maličko středověké manýry sebemrskačství? Máte za to, že jsme dalžní pátrat a chodit po špičkách? A rozlišovat. Že je tato pátrací akce na nás, a tudíž je lépe ke každé kritice Ruska doplnit ono civilizované Ale…oni za to přece nemohou…

Odjakživa říkám, že odvaha něco říct nahlas, přiznat svoji vinu, zalitovat, dát najevo, že chápu protistranu a vnímám, co jsem nezvládl, co můj národ nezvládl, je nejen výsadou těch nejlepších státníků v historii dvacátého století, ale je nakonec věcí osvobozující a přináší ne ostudu, ale spíše ocenění. A jestliže má někdo pocit, že tohle chtít je poněkud pravěké – budiž. Jenže to bychom bohužel nesměli být už měsíc svědky války vedené pravěkými metodami a středověkým zacházením s lidskými životy. To bychom nesměli být pár stovek kilometrů za našimi hranicemi svědky přenášených zdokumentovaných akcí z dílny udatné ruské hordy s chováním primitivních kurev jako v dobách padacích mostů a dřevěných hradeb.

Stalin poslal do gulagů šest set vlastních spisovatelů, mnozí nezajatí si sami vzali život, mnozí emigrovali. Kdo k nám v jednadvacátém století emigroval ze stejných pohnutek, nějaké to nerozlišení pochopí , koneckonců svůj názor na věc dávno vespolek už většinou dal. Kdo sem emigroval, protože je tu lepší život a lepší vzdělání a lepší všechno, a není to tolik o morálce a svobodě, nechť se rusky bavit bojí. Anebo ať neremcá a vydrží to. A kdo má pocit, že mu tu můžeme ublížit, ať se svobodně vrátí, anebo ať najde systém, jak se jasně vymezit. A kdo je moudrý, přijme „ránu“, protože proti masakrům a tomu, co se právě objevuje v Buči a okolí Irpině, je to přijetí hanlivosti směšně méně než málo. To dobré ruské srdce se se vším tím naším rozčarováním a nechutí prostě vyrovná.

Ať žije Ukrajina, ať se vše ruské smíří se spravedlivým odporem a nejen za oběti Mariupolu a Buči zapálí pokorně svíci.

https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=785813https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=785813

 

Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Klímová
1 měsíc před

Je to tak. Objektivita je namístě, a právě v tom je teď míč jasně na ruské straně.
Vystiženo s citlivostí jako vždy. ♥

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial