Ptáčeti nevěřit…(glosa)

Václava Marhoula mám ráda. Dokonce se přistihnu v povzdechu, že je obsazen. Žertuju. Jeho filmům extra pozornost nevěnuju, ne, já mám ráda, když ten chlap mluví. Je zaťatý pro věc, pro opravdovost, herci Tobruku to potvrdí, na dřeň až moc. Je vnímavý se smyslem pro čest. Jeho slova okolo Nabarveného ptáčete dnes bohužel už přijímám.

Nevím, kde to bylo, snad v Kabinetu u Radkina Honzáka díl Chvála tvrdohlavosti, možná tehdy na Lvech, ale někde se vyjádřil v tom smyslu, že měl jako režisér za cíl na základě knížky ukázat zlo v té nejhorší podobě. Jako varování, kam až daleko zlo zajde. Tady se musím přiznat ke dvěma věcem. A musím na tu první pozici přihrát prostý fakt, že knížku jsem v určité chvíli notně vyšťavená odložila a ve vzpamatovávání se z přečteného usoudila, že to z pudu sebelásky a duševního sebezachování při tom nedočíst už tak nechám – autora J. Kosinského, jeho konec, věrohodnost, přetřásání kritiků teď neřeším.

Druhý moment věci je, že když tohle pan Marhoul říkal, nejen že jsem věděla, že na film nikdy nepůjdu, ale jak jsem si taky říkala: nevím, nevím, bojím se bojím. Že to musí být, Václave, natočeno za hranou. Že ti museli herci určitě z placu utíkat, jako kdysi utíkali, nebo toho měli plné zuby u Coppolovy Apokalypsy – tam bylo problémů a okolností víc. Zkrátka, musíš to ve filmu tak až dotahovat? Není to až příliš na efekt ždímání do přeždímání? Jestli by si tohle Václav Marhoul čirou náhodou někdy přečetl, nojo, přiznávám se ti, režisére urputný, doopravdy jsem si tohle v tu chvíli říkala.

Nabarvené ptáče jsem z hlavy dávno tomu už pustila, z přečteného se vzpamatovala a ten film mě minul. Sebezáchova, vytěsnění, ostatně vytěsňovat realitu museli ti v Osvětimi a musejí tohle jistě dělat i ty tisíce v Mariupolu, Osvětimi jednadvacátého století. (Marhoule Václave, když vidím a vím, o co ti šlo v Tobruku, o co ti vůbec jde, když se jako mužský nestydíš za dojetí a jsi takový učesaný v celku, proti tobě ta má ignorace vážně není) Sebezáchova a vytěsnění, o tom to tehdy bylo a i je.

Jenže přišla válka na Ukrajině a ta mě prvních deset dnů nenechala spát dvě hodiny v kuse. Při ostřelování Záporožské JE jsem propadla panice naprosto totálně a pak jsem se zase sebezáchovně vrátila do života; nakonec mně se neděje doopravdy a ve srovnání s obrazy tisíců lidí vůbec nic. Jedna věc je tu ale jistá a neseknu se asi, že tohle prožíváme vcelku každý.

Je to pocit po horké sprše, kam až brutalita může zajít, po sesunu srdce někam k nohám, že Tohle dneska je snad To Nejhorší. Otřepeme se a nadechneme. A za den dva přijde další rána, další úder, který říká – naivové, pořád jsou cesty do temnot dál a my je připravíme, je to jen otázka času. Ostřelování evakuačních koridorů, bomby, porodnice, bazén, škola, prohledávání sklepů, násilné deporty Mariupolských do Ruska. Vrátí se tyhle vyděšené mámy? Co s nimi bude? S dětmi? Rozstrkávají je do zapadlých vesnic? Budou v nějakém lágru? Mají možnost, aby o nich vůbec někdo věděl? Aby se někdy vrátily?

Podtrženo a hořce bez větší přípravy na současnost sečteno, Ptáče, tys vůbec nebylo a nejsi přibarvené. Zlo momentálně dennodenně ukrajuje z dálek kilometry. Navzdory – taky dvě věci, ať tohle celé uzavřu v modu nějakého povzbuzení.

První – že Ukrajina má hlavu státu, co se hned tak nevidí. Opravdovost a čest, jak říkám, chlapi ji někteří mají. Ta druhá – když v záběrech vidím paní v troskách města, jak tlačí nákupní vozík, naskočí mi asociace McCarthyho Cesty.  Na přebalu knížky se tam píše: Apokalpysa, partie, která je rozehrána Bůhvíkým. S člověkem, který je schopný toho nejhoršího a zároveň ale i toho nejlepšího, co v něm je.

Jsem ráda, že naše země v tom nejlepším možném prostě pomáhá.

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Ať bude konec jakýkoli ( a já se modlím, aby byl co nejdříve a dobrý pro Ukrajinu ), zůstane Mariupol stejným mementem, jako jména, která uvádíš. Koncentrované zlo ruské strany a koncentrovaná odvaha i s eventualitou smrti na straně druhé. A pak třeba ta nemluvňata, která se narodila během obléhání. Putinovi se nebude dobře umírat (a dodávám, že už včera bylo pozdě).

Vlasta Fišrová
Vlasta Fišrová
2 měsíců před

Nabarvenému ptáčeti jsem se vyhnula jak knize, tak filmu. Dobře si pamatuju na ukázky z filmu, které svého času běžely v televizi, a já si říkala proč…a na tohle nepůjdu. Jsou ale témata, kterým se nevyhneme, stejně přijdou, a jsou tu zas, jak se děje právě teď. Dobrá glosa. Mizernej svět. Někde a někdy.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial