Srovnávat dnešní stav věcí s rokem 68? Vykřikovat o cenzuře, komunismu a čistkách? Probuďme inteligenci!

U svého blogu vítám kupříkladu hasiče. Kdo sleduje bedlivě publicistiku, zachytil bez pardonu řečené, že donekonečna hloupé omílání svobody slova, svobodné diskuze, je doslovným stavebním kamenem dnešního válečného konfliktu. Tedy že právě sociální sítě za poslední léta nadělaly víc škody než užitku v bleskurychlém sdílení – těmi nejprostšími přeposílané kdejaké poloinformace, nesmysly, „názory“. Tedy srovnávat věci současné nutné strategie, kdy evidentně hoří, svými pláči o nástupu čistek a kádrování po roce šedesát osm, když dezinformace zakážete, je zpozdilé. Výkřiky typu – narození a dožití v komunismu – to jsem, lidi, já Jarek, dopadl, je zpozdilost skutečně očividná.  A bohužel, pokud se na tohle slyší, je to i malá míra kritického myšlení u těch chytřejších.

Otázka, proč že vítám hasiče? Vítám je, protože i prosťáček vnímá, že hoří. A že oheň má na svém nekompromisním svědomí tisíce mrtvých, co nemají nic společného s politikou. (Kdo kňourá o nespravedlnosti vůči chlapovi, který si od ruských institucí dvakrát vzal metál – na Stříbrného lukostřelce po anexi Krymu se u barda Nohavici rádo zapomíná – nechť se nad sebou zamyslí. Nebo spíš nad stovkami dětí, sirotky, co umřou na ulici bez rodičů, ač nemají o politice ánung…a je na každém, do jaké míry je, a nebo není pozér, a učiní v tomto poctivost sondy do svědomí svého, kde je a není ublíženo).

Prostorem sítí se šíří roztrpčení nad kvalifikacemi trestných činů chvály válečných zločinů – a hlavně nad ucvaknutím proruských webů a bašt těch, co se nedokázali nikdy s čímsi smířit. Že svoboda jako taková s sebou nese jistý řád a vědomí zodpovědnosti, sebepostarání se. A taky vnímání věcí ku prospěšnosti celku. Nenaplněné odžití života, kdy jsem neměl odvahu, a sousedovi se tak přeje chcípnutí kozy, případně se hledají viníci – EU, NATO, Západ, opozice, která by tolik chtěla systém opravdové svobody i těmi nejprostšími vnímat. Otrava prostě… Ostatně jak signifikantní je právě putinovské zaměření na Charkov a další dvě města, kde se nacházejí výrobny zbrojní techniky, tanků, čipů, technika pro letadlové lodě, tedy to, co Sovětský zmetek neumí vyrobit. A není v tomto v mezinárodní soutěži konkurenceschopný. Byla by to jiná kapitola…pochopme jen tak okrajově, jak náckovské něco umět líp než neschopný JÁ prostě JE.

Opravdu si kladu tu otázku – a budu ji klást dotěrně i jiným, kde se bere ta blbost pasovat systém po okupaci v šedesátém osmém a nástupu cenzury manipulačně na dnešek?

Kdo cenzuroval? – ten, kdo byl prodlouženou rukou okupantů. „Cenzurují“ tedy ti, co jsou prodlouženou rukou okupantů, nebo je tohle právě naopak?

Kdo byl tou cenzurou postižený? – ten, kdo něco uměl a měl morálku jasně nastavenou? Nebo ten, který něco možná uměl, ale nevadilo mu se obrátit, nebo neuměl vůbec nic a chtěl se mít lépe? Bude to ten první. Ten, který chápe dopad sankcí i těžce na sebe, kdy je srozuměn, že se lépe mít nebude, kdy chápe, že bude, i když něco umí, muset prostě zabrat, ale že přes moralitu u něj nejede vlak. Kdo je tedy tím „cenzurou“ postiženým dneska? Ten bez morality v rámci demokratického celku  – kdy nebudu věci pochopené demokracie už výše napsané opakovat. Pokračujme:

Kdo se sčítal mrtvé na ulicích roku 68? Byly to mrtvoly čí? Okupanta, který následně cenzuroval život těm, kteří o svých mrtvých pod pohrůžkou nesměli mluvit? V Osvětimi jednadvacátého století – Mariupolu, se v hromadných hrobech tísní dva tisíce mrtvol a cenzor, který o nich zakazuje mluvit, jistě není ten, který i z jisté strategie – a právě se ukazující jako předvídatelné, je nyní pevně v moralistní pietě. Nebylo by hůř, kdyby se pár webům neustřihla jejich pitomě pobíraná definice svobody slova? Bohatě stačí oficiální ruská nevkusná vyhlášení.

Otázka další. Děje se něco tak strašného všem Nohavicům, kteří na vlastní kůži zažívají pravou a do puntíku využitou svobodu, a tedy právo těch druhých někoho jednoduše a prostě nechtít? A zvěstovat jim, že existuje mnoho dalších, kteří je pod svá křídla v lásce přijmou? Má tohle nějakou relevanci s žvásty o komunismu? Kdy se vám prokádrovaly i děti zčerstva narozené a vaše podepsání Charty se i s nimi táhlo jako nit? Nebo kdy se do kádrového posudku navěky zapsalo to, že jste zkrátka nedokázali podpořit okupaci a nehodlali nevidět mrtvé v srpnových ulicích?

Jak úžasně se jeví, poukážete-li na někoho, jak se právě chová, jak se náhle po létech mravenčí proputinovské práce schoval – zcela milovaná je u nás v tomoto směru Trikolora, aby jako Shakespearův Osud číhající ve škvíře v čas opadnutí šoku opatrně a ve vzduchu, který se pro něj stává životnějším, vylézal s písní na rtech, jak se Zase honí lidé a že je Tak Snadné někoho označit za kolaboranta.

Začněme konečně o té svobodě slova, která je nade vše, a i to tou svobodou slova pouzavírejme.

Není nade vše ani náhodou svoboda slova… Hoří totiž. Hoří celý náš věžovitý dům. S jadernými výhrůžkami zkrátka neoddiskutovatelně hoří. Naproti vám v hustém dýmu stojí hasič, velitel zásahu. Tipněte si. Bude s vámi diskutovat, jakou si vy osobně a svobodně v tu chvíli pro svoji záchranu zvolíte cestu? Nebo vám věc prostě nekompromisně přikáže? Budou vám k něčemu vaše tituly a esejistická uvažování? Pokud s ním začnete smlouvat, protože zkrátka stále a stále nevidíte hrůzu okamžiku, bude s vámi mluvit jako s blbcem. Bude-li v tom zmatku s vámi čas mluvit vůbec. Věc vám jednoduše bez řečí přikáže. Zkrátka dočasný diktátor, který na rozdíl od nás, nenechá v souladu s nějakým vyšším řádem věci zajít tak daleko, že s požárem skončíme i my sami. Počítám, že se nám tohle jeho zcenzorování našich svobodných úvah – ruku v ruce s tím, co vidíme na obrazech ničených měst, obrazů věžovitých staveb v požárech, bombardovaných divadel a porodnic a bazénů zkoušené Ukrajiny, že se nám cenzorní a jakési „levičácké manýry“ rázem otevřou ve zcela jiné dimenzi.

Pokud jsme ovšem doopravdy inteligentní.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články