Betlémské světlo není vůbec špatné

Nikdy nezapomenu, jak jsem nemocná překvapená v županu otvírala dveře usměvavému muži, majoru Bouzkovi od policie. V ruce měl tácek se zákusky a povídá: Ten chlap k nám na vás půl roku dokola píše, že děláte tak strašlivý věci, až jsem si řek´, že někoho tak špatnýho prostě musim vidět.

Jednalo se o příběh, kdy jsem já pětadvacetiletá slušně vychovaná nevyhodnotila, že můj soused o šedesát let starší bere mé služby přitáhnout mu uhlí a nákup a posedět s ním krapet jinak. Dopadlo to strašně za asistence policie. Jak pak říkal můj manžel – tohle sepiš, to je na román, to bude dobrý.

Nenapsala jsem dosud, teď píšu o věcech jiných, ale o tom stáří a chytání mládí za nárazník v celé hezké superotevřenosti zkrátka tohle mé pseudorecenzování bude. A bude hlavně o tom, že když je něco v očekávání a kdy se můžou kritici přetrhnout, sepsout věc na všech frontách, jak strašlivě strašný film to a to je, tak vás to prostě zajímá. Jste Bouzkem, co to strašný chce stůj co stůj vidět.

 

V hlavní roli je novotou vonící a do kin právě usazovaný film Jana Svěráka Betlémské světlo. Syn si vzal od táty povídky Ruslan a Ludmila, Fotograf a Betlémské světlo a vytvořil zajímavý mišmaš – a tohle slovo říkám záměrně. Protože právě na tom se kritika točí, jsme přece uvyklí na linie příběhů.

Mám za to, že Zdeněk Svěrák jako scénárista několikrát dokázal, že tuhle linku umí a umí ji dobře až k sošce ze zámoří. Mám za to, že v svém věku si dopřává té pravé osobní svobody, kdy se nebojí použít serióznost i blbost na druhou vedle sebe a kdy se vlastně ocitáte v nějakém o ix levelu vyšším kameňákovském principu užívat si chvilky smíchu náhodně, jak přicházejí, jako dobré fóry. Které jsou střídány věcmi na první dobrou pitomými ve stylu – tu srandu si umím udělat, přátelé, hlavně sám ze sebe.  Ostatně Svěrák Šejnoha, co si vymůže ještě jednu vycházku z rakve s nasazenou medvědí hlavou v dojemném dialogu s holoubkem, je toho dokladem.

Když se na film díváte, jak nám nejen hlavní hrdina zestárnul, jak se pere se srdíčkem, jak je tu všudypřítomný motiv havranů s pohřebními věnci – vsadím boty, že si Zdeňka Svěráka divák užívá. A to v nevyslovitelném smutku až kdesi dole přiznatelného – Jsem prostě ráda, že tu ještě jsi, nejsi nejmladší a já vím, až jednoho dne odejdeš, jako národ se doslova posereme. Protože tu budeš strašně chybět.

Zdeněk Svěrák si na plátně užívá kolegium herců, které si s jeho filmy – scénáři, dávno spojujeme. Je to milé setkání. I spojitostmi Divadla Járy Cimrmana. Velmi výraznou postavou je tu Vojta Kotek, který tu prostě být musí. Nejen z nostalgie práce svého „cimrmana“ táty, který to vzal zkrátka. Vojta Kotek – hlavní figura postavy Fotograf,  je tu jako to nejvýraznější dokladem, jak se chuť chlapa po ženské u Zdeňka Svěráka v námětech nestydí ani v detailech, ať je mu, kolik mu je. Z uškemraného Kotka Matěje přetavený sexy Mário, který, jak se píše v knize, stačil projít kolem krámu Dámské spodní prádlo a zježily se mu všechny chlupy – dá Vendulce rozkaz – že prostě někde v šest bude! a že bude jeho!  A je to nakonec stejně to známé, že nás ženské dostane spíš vždycky predátor, co na nás učiní nesmlouvavý atak. Situace plné erotiky, sexu a hádání Kotka s Terezou Ramba jsou živelným protipólem měkkých scén kolem postiženého kluka, postavy z povídky Betlémské světlo, kdy – jak se tu vlastně nad povídku filmem doříkává – božemuj, s tebou ty tatínku boží – Vladimíre Javorský, by se normální kluk k smrti unudil. Ty buď za toho prosťáčka postiženého s tvým strašným přístupem k životu vlastně rád. Jsou jím i milá zastavení na chráněné dílně s mistrem Jirkou Macháčkem. Ondřej Vetchý je tu relativně málo k vidění, ale jeho živelnost je v těch scénách osvěžením, na které se prostě těšíte a které vás švihem biče skutečně pobaví.

O čem film Jana Svěráka vlastně je? A proč mu kritika moc nerozumí?

Celý film se děje na základě přesně popsaného stavu duše někoho, kdo opravdu píše. A kdo hlavně – a tohle je podstatné – nepíše jako kritici něco, kde se dá vše na základě viděného jednoduše zhodnotit a ztrhat bez kreativní osobní nálože, ale jedná se tu o ty, kdož své postavy a situace prostě musí nějak vymyslet. V jejich charakterech jim dát punc jisté věrohodnosti . Je to o silném puzení mít věci dotažené, aby opravdu vzájemně fungovaly,  a v ten moment vás jako tvůrce nezajímá naprosto nic.

Kdo nikdy nepsal, nikdy nevymýšlel figury svých povídek, kdo se s figurami a situacemi a i třeba jedinou větou, která je v ústech hrdiny podstatná – nikdy nepopral a nepral, filmu Betlémské světlo možná rozumět nemusí. Kdo to zná, ví: mami, to je z toho, že mě vůbec neposloucháš, mami – ted jsem to říkala, mami, my jíme a ty zase na něco myslíš…A vy vymýšlíte charakter toho zamilovaného kluka ze své sajnsfikšn a musíte to vybalancovat, aby to byl zhýralý fotbalista na začátku a v proměně kluk, který se z té holky prostě právě zbláznil a není mu pomoci. A čtenář vám to musí věřit.  Když vám to nejde, postava se skutečně jako nedomrlá plouží pořád za vámi, kam se hnete, a vy hledáte způsob, jak ji konečně usadit a mít ji z krku. Jedna věta nebo cokoli jiného a místo 3dé máte postavu – nezáživnou placku. A je možné, že k vám ještě zcela nečekaně vleze a vy na ní znovu něco opravíte.

Film Betlémské světlo nemá ambice být dalším Mužem z Acapulca. Jak Svěráky známe, jsou sví a konzistetntní v laskavosti i natura scénách a baví je odjakživa být pro publikum zdejší. Chápou, že lidi tu milují jisté spojitosti a návraty, proto tu najdete i Danielu Kolářovou jako prototyp spisovatelova nečistého svědomí:  já přece vím, že vy ženské to máte težké a já přece vím, co se vám, když stárnete, honí hlavou. Já to vím,  ale já jsem chlap…co by se rád miloval a co tyhle věci pořád cítí a hlavně, když potřebuju psát, tak potřebuju. A vím, že tě šidím, i když tě mám rád.

Jedno se musí Svěrákům přiznat, a to je nebojácnost v experimentech udělat něco jinak, ponovu tak, jak se to od nich nečeká. Krásná filmová, bombasticky udělaná, scéna hádky dvou milenců vášnivých až běda a skutečně krásná Soukupova filmová hudba.

Na film Betlémské světlo si zajděte. Aspoň ty drobné chvilky smíchu teď potřebujeme. A já osobně mám s narůstajícím jarem zase chuť nevěšet nekteré věci na hřebík. Kotku, ty zvíře, ty prostě jedeš!

 

(kvalifikovaným recenzentům navzdory – Po strništi bos):

https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=623555

 

 

 

 

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Klímová
2 měsíců před

Díky za tip! 🙂

Filip Vracovský
Filip Vracovský(@filipvracovsky)
2 měsíců před

Jestli ještě někdy přestanu pokašlávat tak se chystám zajít a těším se D

Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Taktéž, těším se…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial