Pokácet strom

Pokáceli dnes u nás strom. Krásnou vzrostlou vrbu. Po podzimním větru, který zpola nezvládla, ohrožovala bezpečnost. Aut. Zmizel mi hezký pohled z okna. Pokácela se, jako se pokácely domy tisícům na Ukrajině. Pokácela se taky jako víra Ukrajiny v to, že budeme dělat ještě trochu víc, i když  dost děláme. A zvedla se Zelenského hrdost. Nedivím se mu. Skácela se mu jedna víra…a Mariupol umírá na nedostatek vody. Mám toho chlapa ráda. A není mi prostě dobře

My Češi se neradi stěhujeme. Máme v sobě – aspoň tedy my až tak nemladí  – nějakou silnou vazbu ke kraji a k domovu. Naše domečky a chaty a každý strom a stůl v kuchyni a poděděný džbánek je naší součástí. Tuhle jabloň sázel táta, tohle je ještě po mém dědovi, ten dub, tam jsem se scházel s Vaškem a Tondou a vymejšleli jsme plány, tahle třešeň když vykvete, odpouštím jí červnová mračna červivých naušnic, protože i ten krátký stav bílé chundelaté královny naší ulice za tenhle omamný pohled stojí. Tak nádherná je.

Na naší zahradě, která ustupovala jisté modernizaci, jsem olitovala každou jabloň. Pokoušela se najít řešení… Mám tohle tak odmala. Ty stromy, po kterých jsem vždycky jako malá lezla, jsou pro mne věžáky pro …pro nějaké bytosti, ptáky, skřítky a jejich bydlení v patrech. A potom, tohle o sobě píšu někde v svém portfoliu – jsem nemoderním silážníkem paměti lidstva. Umrtvením věcí vnímám zahození příběhu. Nás lidí.

Strom jsem obrečela. Sytě oranžová skvrna na jeho kmeni mě zastavila seběhnout a jít se těch chlapů s uřvanou pilou zeptat. Sytě oranžová skvrna dávala odpověď.

Vídáme právě zkázu měst a já se netajím, jak vnímám ten dosah detailů bytostně až na dřeň. Tam, kde před týdnem ti lidi seděli, pospolu u nějakého stolu, v ruce hrnky a povídali si, pod nějakým obrázkem a s nějakou hračkou a kytkou támhle v rohu. V co se jejich domov změnil, kde jsou všechny fotky v krabicích, všechno v domově milované a to všechno, co měli tak rádi… Jeden útok, kéž by jeden. Nedovedu si představit všechno i tohle nelidské ztratit a vidět tu zkázu. Zatímco utíkám a držím děti a nevím, co bude. Bez muže. Dívám se na trosky toho, co jsem milovala, utíkám a děsím se zprávy o smrti toho, s kým ty děti mám. Jdu do neznáma. A nakonec zůstávám. Protože jsem v obklíčeném městě…obklíčených troskách.

Nevím, co je na tom všem pravdy, ale čtu, že prezident Zelenskyj vytváří nějaký ústup. A říká – nestojím o vstup někam do NATO, kde musím prosit na kolenou a kde vidím nechuť řešit věci kontroverzní. Budu chtít o věcech jednat, není to kapitulace…

Cítím z něj smutek a zklamání, o němž nedávno mluvil i ukrajinista Petr Kalivoda.  Není mi dobře. Myslím, že to dělá kvůli lidem, které se daří vyhladovět a kteří jsou drženi v zajetí bez možnosti pomoci.

Mám toho chlapa ráda. Mám ho ráda, protože je prostě skvělý…Trochu pokácené přátelství, kdy za nitky všeho tahá zrůda… Říkám si, kolik lidí v Mariupolu proboha zemře, než vymyslíme řešení…

Stromy jsou naší spojnicí …pro nás, v horizontální placatosti, je strom vertikálním vyslancem k tomu, co je nad námi. Jednoho zkrátka napadají paralely…

 

Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
2 měsíců před

Strom je klid, pevnost a síla. Zelenský je pro svou zemi podobným stromem. Právě teď je pro svou zemi tím stromem, který země potřebuje. Stává se, že ti kteří tak skvěle vedou svou zemi ve válce, pak nejsou tak dobří pro mír, který jednou přijde. Držím mu palce, aby vydržel a byl tím stromem v době války i míru, protože pro lidi své země je zároveň světlem naděje. Hezký večer Radko

jana melišová
jana melišová(@janamelisova)
2 měsíců před
Reply to  Jan Šik

wau, krásne Ste to vyjdaril, niet čo dodať ku tomu. pekný večer

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial