Ruská agrese: Izraelské dilema

Není tajemstvím, že Izrael se k rusko-ukrajinskému konfliktu stavěl a do jisté míry stále staví opatrně, nikoli s jednoznačnými sympatiemi k jedné či druhé straně. Ne všichni mají pro tento postoj pochopení.

Na izraelských serverech se na toto téma objevilo několik komentářů. Zastavme se nejprve u jednoho z nich.

Necelý měsíc před zahájením otevřené ruské agrese publikoval na webu listu The Jerusalem Post spisovatel, publicista a politický analytik Amotz Asa-El článek s výmluvným nadpisem „Ukrajinsko-ruský konflikt není záležitostí Izraele“ a s podtitulem „Navzdory židovským vzpomínkám a historickým analogiím, které rusko-ukrajinský konflikt vyvolává, se Izrael nesmí v této válce postavit na žádnou stranu“.

Text vyšel 27. ledna 2022 a to se ještě na východě Evropy žádná otevřená válka nevedla.

Úvodem autor připomněl slova Tommyho Lapida (otce dnešního ministra zahraničí Yaira Lapida) z doby před vypuknutím libanonské války (1982), který jako šéf Izraelského úřadu pro rozhlasové a TV vysílání ve snaze sladit profesionalitu a vlastenectví novinářům řekl: „Jsme objektivní, ale nejsme neutrální.“

Dnes, soudí Asa-El – a znovu opakuji: psal to v době, kdy podle jeho slov „se zdá, že Rusko je připraveno napadnout Ukrajinu“ – musí Izraelci odložit svou západní identitu, židovské vzpomínky a historické analogie a udělat pravý opak Lapidova výroku: tentokrát nemůžeme být objektivní, ale musíme být neutrální.

Jak tomu rozumět?

Autor uznává, že být neutrální ve vztahu k Ukrajině je pro Židy nesnadné. Tato země je prostoupena židovským životem a ještě víc židovskou smrtí. Připomněl, že na předměstí Doněcka, jednoho z ohnisek současného konfliktu, bylo nacisty povražděno před 90 tisíc Židů. Takové vzpomínky mnoha Židům neumožňují zůstat lhostejnými k tomu, co se na Ukrajině děje (opět: bylo to ještě před přímou ruskou agresí). K tomu Asa-El píše: „Ne, Ukrajina není naše vlast, ale také není tím, čím pro nás byly Vietnam, Angola nebo Nikaragua, když tam zuřily války. Ukrajina je součástí naší historie.“

Existuje víc důvodů, které vyvolávají sympatie k Ukrajincům. Současná Ukrajina se stejně jako Izrael identifikuje se Západem, který je domovem demokratických myšlenek, k nimž se Izraelci hlásí, ekonomického systému, k němuž Izrael patří a amerického národa, který je nejbližším spojencem Izraele. Asa-El vzpomněl i naši zemi: „Ne, Rusko není nacistické Německo, ale jeho taktika, strategie a rétorika týkající se Ukrajiny bohužel připomíná Hitlerovo zacházení s Československem.“

Dílčí závěr: Ano, emocionálně se Izraelci chtějí postavit v tomto konfliktu na stranu Ukrajiny, racionálně vzato je to však luxus, který si židovský stát nemůže dovolit.

Silný názor. Ptáme se proč. Proč by měl podle autora článku zachovat Izrael neutralitu? Vytknuto před závorku: Izrael není ani Švýcarsko, ani Švédsko, ani Rakousko – každá z těchto zemí má vlastní genezi a na ni navazující vlastní tradici neutrality.

Izraelská pozice je odlišná.

Kontext první – regionální.  Počet lokálních konfliktů, které Izrael obklopují, je značný. Od Libye přes Jemen až po Sýrii. V minulém století se Izrael v takových konfliktech několikrát postavil na jednu stranu – v případě kurdského povstání v Iráku v 60. letech, povstání palestinských Arabů v Jordánsku v 70. letech a během občanské války v Libanonu v 80. letech.

V tomto století se ale drží odstup, a to i ve vztahu k syrské občanské válce, která se odehrává na jeho prahu.

Jistě, když se v Sýrii angažuje íránský nepřítel, Izrael zasáhne. Stejně tak nabídl lékařskou pomoc obětem syrské války. Pokud ale jde o budoucnost Asadova režimu, nepostavil se na žádnou stranu.

Totéž platí o dalších vnitroarabských válkách. S jedinou výjimkou marocko-alžírského konfliktu, v němž se Izrael postavil na stranu Maroka, což je důsledek mírové smlouvy mezi Jeruzalémem a Rabatem.

Podle názoru Asa-Ely vychází blízkovýchodní neutralita Izraele z neblahé libanonské zkušenosti. „Zjistili jsme, že sázka na vítězství a loajalitu potenciálního spojence v tomto regionu nestojí za riziko, a že přetvoření Středního východu je nad naše schopnosti.“

Výsledek této zdrženlivosti je zřejmý: zatímco jiné oblasti regionu se obrátily proti sobě, Izrael rozmístil své ambasády od Maghrebu po Perský záliv.

Kontext druhý – globální.  Izraeli trvalo 44 let, než navázal plné vztahy se všemi supervelmocemi, z nichž všechny nyní jednají s Izraelem s respektem, který byl tvrdě vybojován. A co je podstatné: jiné země, zejména ty, které jsou součástí nadnárodních uskupení jako NATO nebo Evropská unie, si mohou dovolit mít napjaté vztahy s některými supervelmocemi. Není to případ Izraele, který si něco takového nemůže dovolit, jinak by byla v sázce jeho vlastní bezpečnost.

Kontext třetí – židovský.  Před vznikem Izraele židovští vojáci často zjišťovali, že ve válkách bojují proti sobě, například v americké občanské válce nebo v první světové válce. Nic takového se ale nestalo v žádné z horkých válek, které vypukly po založení Izraele.

Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou je z tohoto hlediska jiný. Na obou stranách, v obou zemích, žije početná židovská populace. Pokud by se Izrael postavil na jednu stranu, vystavil by Židy druhé strany projevům antisemitské nenávisti, která v této části světa potřebuje k tomu, aby se rozhořela, jen velmi málo.

Tuto hrozbu nemůže Izrael ignorovat. Tím se také vysvětluje, proč se Izrael, když Rusko před osmi lety anektovalo Krym, nepřipojil navzdory tlaku Obamovy administrativy k protiruským sankcím Západu. Pod vedením tehdejšího premiéra Netanjahua, ministra zahraničí Liebermana a za podpory lídra opozice Herzoga (dnešního prezidenta) zaujal neutrální postoj, v němž se prolínala židovská odpovědnost, diplomatický realismus a politická pokora.

To byla tehdy (2014) pro Izrael jediná volba, uzavírá Amotz Asa-El a nejinak je tomu i dnes.

Takový je jeden úhel pohledu. Nemusíme s ním souhlasit, nicméně nelze popřít, že mnohé vysvětluje. Od 27. ledna se ovšem ledacos změnilo, jak uvidíme níže. Nejprve ale několik slov k „syrsko-ruskému“ aspektu izraelského postoje.

Realitou je, že Izrael stojí geograficky osamocen v arabském moři. Se dvěma sousedy má podepsanou mírovou smlouvu, s palestinskými Araby vztahy navzdory mírovým ujednáním na mrtvém bodě a jeho severní sousedé jsou fanatičtí nepřátelé. V Libanonu sídlí po zuby ozbrojené hnutí Hizballáh s přesahem do Sýrie, kde je aktivně vojensky podporováno dalším zavilým nepřítelem Izraele – Íránem. Vedle toho je v Sýrii přítomna ruská armáda, která kontroluje tamní vzdušný prostor. Izrael v zájmu své bezpečnosti musí udržovat s Ruskem korektní vztahy, aby se s ním nedostal do konfliktu během svých vzdušných operací preventivní obrany proti cílům na syrském území (což znamená, že Moskva „přimhouří oči“). Je tedy v delikátním postavení – a to je zapotřebí vzít do úvahy při hodnocení izraelského postoje týkajícího se ruské agrese.

Pro úplnost dodejme, že stejně jako s Ruskem, udržuje Jeruzalém dobré vztahy i s Ukrajinou.

O právě napsaném je jistě možné vést dalekosáhlé debaty, nicméně taková je realita a Izrael dobře ví, že v konfliktu s nepřáteli se musí primárně spoléhat sám na sebe. Nemůže si dovolit udělat chybu, což lze pochopit při pouhém pohledu na mapu Blízkého východu. Musí být nanejvýš obezřetný, neboť za každou takovou chybu by zaplatil vysokou cenu – a následné slovní vyjádření solidarity či odsouzení útočníka ze strany mezinárodního společenství by mu bylo platné asi jako „mrtvému zimník“.

Přesto se po ruském překročení červené linie něco změnilo. Ačkoli se nejvyšší izraelští představitelé chovají a vyjadřují k Rusku i nadále opatrně (Izrael se například nepřipojil k americko-albánské rezoluci v Radě bezpečnosti, která ruský vpád na Ukrajinu odsoudila), v den ruské agrese se na webu izraelského ministerstva zahraničí objevilo následující prohlášení (obr. 1):

… obr. 1/

Ministr zahraničí Yair Lapid v úvodu prohlášení říká: „Ruský útok na Ukrajinu je vážným porušením mezinárodního řádu. Izrael útok odsuzuje a je připraven poskytnout občanům Ukrajiny humanitární pomoc. Izrael je země, která zažila války – a válka není cestou k řešení konfliktů.“

Ruská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Izraelský velvyslanec v Moskvě Alexander Ben Cvi byl předvolán na ministerstvo zahraničí, aby vysvětlil postoj své země a podle izraelských médií byl dotázán, proč Izrael vyjadřuje podporu „nacistům“ na Ukrajině.

Tento dotaz jen dokresluje cynismus ruské strany, uvědomíme-li si, že ukrajinský prezident Zelenskyj je Žid, jehož někteří příbuzní zahynuli během holocaustu a dědeček bojoval proti nacistickým okupantům v Rudé armádě.

Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
2 měsíců před

Děkuji za tento rozbor, jde do podstaty věci. Chápu postoj státu Israel, i když je jasné, že nakonec bude muset zaujmout více jednoznačné stanovisko. To do doby než bude ještě platiti rovnice Putin = Rusko. Doufejme, že to nebude dlouho trvat.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial