Zachraňte vojína Putina

Nejsem politolog, to chce šíři poznatků tady a teď, analytické schopnosti v brilantních znalostech historie sáhnout do správného fochu a zapojit filozofii. Pokorně – neumím. Jediné, co umím – chytrým mužům (i ženám) této sorty uviset na rtu. Těm, co věci pregnantně pojmenují, vyhmátnou podstatu. A taky si ráda s motivy hraju a trochu v té hře kombinuju…

Situace na Ukrajině se zdá jasná, přesto se na sítích dočtete půvabné pseudopolitologické rozbory. Jasným viníkem je Západ, NATO. Nebožáka Putina, nervózního, že by měl nad svými kulišárnami dohled téměř na dohled, zatlačili tito ke zdi, potažmo k akci, no co čekat od rozpínavé Ameriky, které nikdy nešlo o lidi, ale o ropu, o území, atd.

Ponechám stranou, že si nedělám extra iluze o čistotě všeho, kde měla a má v historii Amerika zájem, ale že v čemsi jsou reálné a viditelné rozdíly s nečistotami Ruska, to vidět lze.

Poctivě řečeno – obě země trpí stejnými, či podobnými věcmi – když to nechceme nazvat přímo komplexy velkých národů. A není to při vší úctě myšleno v neúctě, a to v něčem dokonce ani k Rusku.

Obě země jsou si vědomy své velikosti, z toho tudíž plyne značné nepřehlédnutelné sebevědomí zemí obou. Zatímco ale ta za oceánem to dokazuje kosmicky do pravého úhlu stoupající prosperitou, výzkumem za hranicí představ a finanční duchnou s garancí svobod a garancí justice, Rusko je konečně médii napříč bez pardonu označováno za zemi technologií krále klacka. Zoufalou obchodní nekonkurenceschopností, kvůli čemuž ohýbá různé hospodářské soutěže, neb by neobstála. Carismus bolšovo naróda a nedejbůh vidět, jak skutečně se v zemi žije obyčejným, v zemi, odkud mladí berou kramle, co to jde.

Obě země mají v rámci své hrdosti v sobě patos. Patosu kila. Američan svou národní hrdost prožívá s rukou na srdci při hymně, Rus je v zajetí své velikosti a nikdy jinak ve všem národním, rétorika patosu se změnila snad jen za  Michaila Gorbačova. Rusku v rámci historických souvislostí však nejde vyčítat jedno. A to patos Druhé světové války, pro Rusko s označením Velká vlastenecká. Je to oblast bolavá, kterou přijměme. Válka si na území pobrala vysokou daň, literatura typu Jak jsem vyhrál válku, Hájili jsme hrad, a bylo by toho víc, kdy se i u „války“ zasmějete, ta je v Rusku právě proto nemyslitelná. A i Jiří Menzel musel svého antivojína Čonkina podle spisovatele Vojnoviče natočit až po revoluci, dílko v Rusku ojedinělé.

Obě země mají v rámci patosu systém vytvářet věci veliké, věci, co ohromí. Když zůstaneme u amerického filmu, bude to americký velkofilm šedesátých let s náměty Spartaků a Cidů a hrdinů s morální převahou a silou. Amerika tohle miluje dodnes. Smysl pro dav a davové scény – nemají si národy co vyčítat. Je v tom symbol velikosti a jednoty a jistého štěstí. Rus tohle potřebuje z podstaty svého obojku, Američan, slovy samotných Američanů, je zkrátka pro vše nadšené hrdé romantické dítě. Krásně je tohle vysvětleno ústy impotentního francouzského hraběte Henriho v knížce Hájili jsme hrad (William Eastleake). Poručíkovi Falconerovi, co se zamiloval do jeho mladičké ženy, vysvětluje v jedné kapitole nad sklenkou brandy, že to Amerika je země, která vychovává ve stylu romantické tradice, tu kterou Evropa do Ameriky kdysi dávno vyvezla, tahle tradice tam zapustila kořeny a žije tam dodnes. Zatímco tady v Evropě se událo spousta věcí a ty se musely přežít. Z knížek se žít nedá…

Co je tedy tak rozdílné?

Když jsem včera slyšela výklady historie Ukrajiny v podání Vladimíra Putina a v té děsivé hrůze neznalostí, či manipulací, v nichž scházelo, že Stalin jezdil ve třiatřicátém Ukrajince prosit, aby si své obilí nechali, aby se proboha zcela normálně najedli a nebyli (nikdo neví proč) dokonce kanibaly, jsem též zaslechla, jak mu jde o lidi. O ty, kteří žijí na území někoho nevyzpytatelného, čímž Ukrajina bezesporu je, strach o tyto Rusy na území Ukrajiny stříkal z obrazovky, doslovná péče a dojetí. Zachraňuji je.

Steven Spielberg kdysi natočil film Zachraňte vojína Ryana. Je to film, který ponovu filmařsky  mapuje vylodění v Normandii ne někde z vrtulníku, ale kamerou a záběry ve výši očí přímo mezi těmi kluky. Co šli do přímé palby bez jakéhokoli štítu, odevzdaní maskaru. Kteří si doma cpali kameny do kalhot, aby měli patřičnou váhu a mohli v svém romantickém věku sedmnácti jít bojovat a jít do boje hrdě, nikoliv jako sedmnáctiletí v ruské armádě dnešků, kdy tyto děti v tancích nevědí, proč někde vůbec jsou.

Steven Spielberg natočil tenhle film na námět reálné události, kdy si americké velení uvědomilo, o kolik synů matka přišla a že je poctivé jí toho posledního nechat a z bojů ho rychle stáhnout.

Lidi z povstaleckých oblastí, Zachraňte vojína Voloďu Putina, ať se vámi pro celý svět zaštítí.

A pak se vás někdy zeptám, zda by byl kdykoli možný scénář podobný tomu, o němž Spielberg natočil onen film. Opravdu nevím. Podniklo by se něco zcela stejného kvůli klukovi a nějaké mámě někde a někdy a kdykoliv v Rusku? A že těch konfliktů bylo…

Jakkoli dospějeme k romantické tradici a patosu Ameriky, o něčem to v plusech pro Američany vypovídá. O systému, kde člověk, než jen jako nemravně hozená berlička do kamery, přece jen cosi pro ty nahoře znamená.

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
jana melišová
jana melišová(@janamelisova)
2 měsíců před

Ďakujem za Váš blog. Rada som si ho prečítala. Mám známu, čo žije v Moskve, písala, že priemerný plat je tam 31-35 tis.rubľov, v závislosti od fluktuácie kurzu to môže byť tak 500 eur. Priemerný dôchodok tak 100-200 eur, z čoho sa nedá veľmi vyskakovať.Ruské hypotéky sú úročené tak 14-20 % ročne. V Moskve je dosť draho, dvojizbák sa dá prenajať na okraji mesta tak za 300 eur, v centre mesta za 800. Čím viacej na východ, tým samozrejme je lacnejšie.Ekonomická kríza sa ich dotkla rôzne.Negatívne dôsledky bolo možné sledovať najmä vo flutktuácii kurzu rubľa oproti euru a doláru.Za to… Číst vice »

Last edited 2 měsíců před by Jana Melišová
jana melišová
jana melišová(@janamelisova)
2 měsíců před

Tak určite to vedeli. Vyjadrujú sa teraz v súlade so spoločenským naladením.Na nejaké náhle prozření či vnuknutia veľmi neverím.

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
2 měsíců před

Mám rád filmy Lazebník sibiřský a Doktor Živágo (knihu jsem nečetl). Ukazují poezii a křehkost ruské duše. Jenže jak říká Živágův nevlastní bratr Jevgraf: My Rusové a ta naše prokletá schopnost trpět. Podle mě je to opravdu národ, který snáší hrozné věci. Je vychováván tak, aby uměl trpět a věřil těm, co mu působí bolest. Ti, kteří přišli v roce 1968 si opravdu mysleli, že nás jdou osvobodit a myslím, že i ti, kteří dnes jedou na bévépéčkách na Ukrajinu věří, že jsou mírotvůrci a osvoboditelé. Snad se jednou něco změní…Držím jim palce. Děkuji za článek. Hezký večer Radko

Matějovský
Matějovský
2 měsíců před

Obyčejní Rusové jsou tak půl na půl, polovina ano křičí vlastenecké výkřiky, druhá je sarkastická a vtipná. Čerpám ze sportovního webu, protože tam se zatím tolik nemaže.
Ruský vtip:
Sejde se mluvčí Peskov se Šojgu. Poslouchej ,Šojgu, situace se zdramatizovala, kam budeš posílat naše rakety, doufám, že ne na New York, mám tam nemovitosti a studuje mi tam dcera
To je těžký, ted tu byl Lavrov a zakázal mi Itálii, Putin Německo, všichni tu byli, nemám cíle.
Peskov se zamyslí a povídá – Víš co, hod to na Voroněž tam nikdo z našich lidí nežije.

Matějovský
Matějovský
2 měsíců před

Ruský stát se chová jako cikánský kmen, pro kterého je snazší přestěhovat se na nové území, než dát do pořádku své vlastní.“
Vasilij Ključevskij (1841-1911)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial