Kouřila jsem, i když to nedělám

Když je něco způsob jak na věc, uděláte to. Nejdřív odbočka o něčem jiném – klid, k tomu kouření se dostanu. S ústy, co je ke kouření potřebujete, to má dost společného: Nejde mi to přes ně a nejde mi to ani přes klávesnici. A vždycky vám nějak zneklidním, když to někomu jde a ještě si to užívá. Jakmile někdo své myšlenky přibije devótním vyprázdněním – to zas slavné evropské elity…elity nás vedou, říkám si, pojď. Posaď se a řekni mi, proč tohle používáš a říkáš? Proč tohle proboha děláš?

Irituje mě zkrátka, když se ze slova s nějakým daným významem vygeneruje něco, co si přivlastní kdejaký blb, kterému se při vyslovení slova „elity“ mocně nadmou prsa, jak je lingvisticky in. Ta paní, která tohle potřebovala nedávno zas použít jen proto, že je zkrátka někdo v kšeftu vykuk, mi odpustí, považuji ji za jinak chytrou.  Jenže tohle je obraz mnoha lidí, kteří si v tom znechucujícícm mezitónu – elita – přímo libují. Nemám zkrátka ráda nakyslou interpretaci původně lahodného významu jen proto, že jazyk slyší čím dál víc na naše mnohdy prdlé životní zrychlení. A taky na touhu pojmenovávat věci pojmenovatelné opisem hrc prc jednoduše a flákaně. Slovem, co se přiukradne, stokráte vyslovením uchytí a nakonec se ve výkladech na netu dočtete, že to je jeden z nových frý významů. Pro mne je pojem elita výrazem s významem, který vidím v celém obsahu – původním dobrém obsahu, a jako takový pro mě pořád velice znamená. A mám opravdu důvod právě svou historií na některé apelovat a dát některým zrcadélko, kdeže se to při mrskání vyprázdněnými pojmy ocitají. Jestli si tohle vůbec uvědomují.

Bylo to kdesi v oblasti za Karlovými Vary a bylo to pole. Pole bramborové, socialistické, pole těsně předrevoluční a na něm my, vysokoškoláci. Ubytovaní kdesi na polorozpadlém baráku obklopeném stájemi, jenže…Chtějte po studentech dějin umění, aby nepoznali valené a křížové klenby, kdysi štukové storpy se zrcadlem, to vše jezedáky zmrvené, a tudíž v pravdě boží odhaleno, že se jedná ne o stavení hnusné zpřirozena, ale že se jedná o zámeček. Venkovské sídlo šlechty toho času skutečně k morbidně zoufalému nepoznání. Cestu do příšerných futer zneuctěného portálu nelemovaly žádné pofrancouzsku střižené buxusy a vypiglované záhony, cestu lemovaly kravince a koňské koblihy a sláma; je vám to po příchodu na kovovou palandu s prosemeněnými slámovými matracemi po devítihodinové šichtě skoro jedno. Padnete na spacák, vysypete si do něj zpoza límce košil a záhybů vaťáku dvě kila pole a jste rádi, že ležíte. Inu socialistická brigáda, jako jich bylo. Chmel, rajčata, brambory.

Jako student už člověk zažil leccos, chmel byl teda fajn. Rajčata se nesla ve vzpomínkách padesáti metrů od těch drátů, co na nich z dokumentů znáte visící těla těch zastřelených, co chtěli vzít dráhu; tady do Rakouska. Nad našimi valníky byly pozorovatelny a v nich péesáci s kvérem. Strach naší vlasti o moravské rajče v boji s nenasytnými rakušáckými zloději z destinace nad Vídní jsme pokorně chápali. Drželi jsme hubu a krok, k svačině nám řekli – vemte si rajče, ale jinak, co se týče zacházení – nějak to tu bylo v pohodě. A tohle se přesně nedá říct o bramborách, kde byla paní agronomka, a to bylo něco, co se nedalo přežít.

Jakkoli to všechno směřuje k tomu si myslet, že jsme ukňouraní a lenost sama, je to, milý čtenáři, vážně jinak. A předesílám, že jsme skutečně pracovali dost a pokládali jsme to i naivně za jistou svědomitost a naši povinnost. Paní agronomka na pole co třikrát za den docházela. Měřila metr na výšku a metr dvacet na šířku a s šátkem na hlavě zavázaném nad ušima v tom nejstrašnějším neestetičnu na nás neustále a dokola řvala. A neustále den co den jsme měli na talíři, že jestli si myslíme, že jsme nějaká elita, že studujeme, že studujeme na vysoké, tak že na nás už zítra půjde stížnost na kraj, že naprosto neplníme socialistický plán. Vpodstatě jsme denně vyžírali posměšky kdekterého z řidičů za volantem traktorů, připomínky, jak vysokoškolák je líný dobytek, jak jsme hrozní. Je to asi ta situace, kdy proti vám sebevědomě stojí někdo – kdo má v očích napsáno, že jestli mu chcete vy vyprávět, že má v hlavě lejno, tak pozor, já jsem na to hrdej a tebe si zpracuju, protože, hochu, sakra můžu.

A tak spolužačka, která bydlela pět kilometrů odsud a místní poměry dobře znala, na poli nad kýblem odolné nové odrůdy povídá: ,,Hele, jediná cesta je přes Procházku, ten je dobrej a v životě nezklamal.“

Procházka byl pan doktor. A za ním bylo třeba přijít s plížící se nemocí, která jako nemoc vyhodnocena bude. A protože vzdělaný MUDr. Procházka sakra věděl, jak si rok co rok místní zvumlovatělí jednoduši vysokoškolský kádr užít umějí, v jistém tichém spiklenectví nepotřeboval té nemoci až tak mnoho, no nějakou trochu.

I sesedlo se ráno v pět kolem umakartových oloupaných stolů mezi palandami osazenstvo jedna ku jedné. Děvčata čtyři kuřivá nás čtyři nekuřivé učila kouřit, kouř do sebe vtahovat, pozdržet, abychom měly důvod se dusit a v tomto přidušení předstoupily s respiračními potížemi před pana doktora Procházku. Mě učila Jaruška, dnes matka čtyř dětí, naši věřící spolužačku – která už tehdy jako ten vyskokoškolský dobytek mluvila plynně čtyřmi jazyky, učila spolužačka Helenka. Kterážto i za socíku mluvila jazyky třemi. Monika vytvářela tutorial pro Lindu a Lída pro Vlaďku, Iva byla nadějný a antisocialistickým Bohem nadaný samouk…

Pan doktor Procházka nad počtem osmi lidí ani nehnul brvou, opravdu našel důvod naše plíce nezatěžovat, vystavil několikero doporučení brigádu opustit a přesunout se se záněty průdušek a počínajícími zápaly plic do domácího léčení.

Jakkoli se tohle může zdát podlé a že už tehdy byli vysokoškoláci z cukru, dám ruku do ohně, že nám nikdo z dozorujících kantorů tehdy nic nevyčítal a tu situaci tiše chápal a věděl přesně proč. Proč je velmi poučné, aby si ti, kdo by se tehdy bez studentské pomoci neobešli, prostě neobešli – poněkud razantně uvědomili, že někde je všemu urážení mez a pracovní síly lidské mohou ze dne na den zmizet. Měli jsme tolikrát naposloucháno, že jsme ostuda národa, líný dobytek – ač jsme se na nejčistší svědomí jako ti debilové nezastavili, že toho bylo právě akorát. Tak, že jsme se k poledni z jedné vísky u Karlových Varů bez jakéhokoli pochroumaného svědomí rozjížděli do svých domovů krajem bilbordů s nápisy Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak a Vlast socialismu ubráníme…

Víte, dovedu pochopit, že vysokých škol je dneska v době svobody moc a že kvalita je různá. Jak kdysi dávno trefně vyjádřil známý na adresu jedné přechytralé paní – zatímco medicína je šestiletý nápor na nervy k nepřežití, její vysoká jde vystudovat cestou v devítce z hlavního na Anděl. Tedy není ona vysoká žádnou zárukou elitního výstupu. Chápu. Ale také vzpomínám na článek jednoho filozofa, který k víceletým gymnáziím napsal – jak těch jedinců vskutku vysoce elitních je víceméně v každé společnosti procentuálně málo, ale že naprosto největší a devastační národní chybou by bylo si elity cíleně nepěstovat. Elity…

Mám za to, že máme příhodnou dobu slovo elita a elity nezneužívat. Tušit, že si možná nějaký vyčůraný vykuk v kariérním doštrachání na místa vysoká zaslouží praštit klackem, ale vážit, co a kdo je ukryt ve starém dobrém slově elita a snažit se nepohrdat elitními kolem nás. Vojáky, profesory a docenty, politiky filzofických střihů, vzdělaných politiků – jsou, množstvím našich elitních lékařů, špičkových technologů a zkrátka neházet do větru slovo elita v pohrdání, když máme možnost právě teď , právě nyní  – mu navrátit klíče od pravé podstaty.

díky za vaše čtení:)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články