Mizející světy

Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?

Copak to jde? Vlastně ne. Potichu otevírám další dveře. Slyším tikat hodiny a z velkého okna v hale prosvítá pomalu a nesměle trocha slunce, jakoby bylo taky tak zvědavé a nedočkavé, jako já. Slyším ticho, takže dál nejdu.

Pomalu se svlékám v předsíni s velkým oknem a usedám do ušáku, který tak miluje. Jsou tady dvě křesla. Dvě naproti sobě. Když jí předčítám, dávám je blíž k sobě, aby na mě viděla a dobře slyšela každé slovo. Špatně slyší. Teď, když musím v její přítomnosti nosit ústa zakrytá, mi téměř nerozumí. Musím křičet. Je velmi obtížné udržet laskavý tón hlasu, když řvete, aby vás ten druhý uslyšel. Je neskutečně těžké naučit se usmívat a povzbuzovat očima, když vás ten druhý nevidí celou. I když ona reaguje velice dobře na cokoliv. Někdy až moc. Kdykoliv na chvíli utichnu, abych dala odpočinout svým hlasivkám, okamžitě se mě ustrašeně a ustaraně vyptává, jestli jsem smutná, nebo se zlobím. Je jako malé dítě, které pořádně neumí mluvit, jen cítí z mého chování, gest, tónu hlasu. Už mě hodně věcí naučila. Její nemoc ji pomalu navrací do dětských let. Je pro ni obtížné obout si boty, vyčistit si zuby a už se neumí sama převléknout.

Vždycky ráda vařila. Milovala vaření a že jí to panečku šlo. Byla vyhlášená kuchařka. Když jsem k ní jednou odpoledne přišla, stála za skleněnými dveřmi, čekajíc na můj příchod a se slzami v očích mi sklíčeně oznámila, že už neumí vařit. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem jí uklidnila a vymyslela na večeři pomazánku, do které mohla alespoň loupat vajíčka, která pak příborovým nožem nakrájela na malé kousky. Vypadala spokojeně. Pořád jsem zdůrazňovala, jak jí to dobře jde. Konečně se uklidnila a pokusila se, namazat pár krajíců. Nechala jsem ji. Co z toho, že nevypadaly exkluzivně a pomazánka se patlavě trousila po talíři, kuchyňské lince i po ní samotné. Usmála jsem se. Moje svěřenkyně, která byla dříve schopná způsobně jíst, vypadala, jako upatlané mimino, kterému předložíte jeho první příkrm v životě. Taková radost. Dokonce se po  po mnoha týdnech nadšeně usmála. Snědly jsme tehdy každá dva krajíce.

A teď pořád spala. Seděla jsem v křesle, nastavovala zatím volná ústa a tvář slunci, které se už dralo oknem dovnitř naprosto neomaleně a drze, aby svými hřejivými paprsky prozářilo všechny chmurné myšlenky, které mě občas napadaly. Nedokázala jsem už ani číst, při čekání, až se probudí. Pořád vzpomínám na všechny krásné chvíle, které jsme spolu prožívaly. Dělá mi to moc dobře. Tonoucí se stébla chytá, to už vím dávno. Občas se topím. Bezmocně sebou plácám, jako ryba na suchu, snažíc se uvidět v jejích nepřítomných očích jiskry naší společné minulosti. Pořád jí vyprávím, co jsme spolu dělaly. Často jen pokyvuje hlavou, usmívá se a velké hnědé znaménko na pravé tváři mi připomíná, že je to pořád ona. Někdy se stává, že zapomene na moje jméno a jindy zase rozzářeně volá, jmenuješ se Brigita, je to tak?

To jí pak nadšeně tisknu ruku a snažím se nebrečet. Jen si na to vzpomenu, už zase bulím. Teď můžu. Teď tady ještě není. Předsíň je zalitá sluncem a já z ložnice slyším její typické hekání, když vylézá z postele.  Nemůžu ji nechat samotnou. Je vzhůru a začíná nový den, ve kterém se její svět o kus vzdálí tomu mému, nebo je to obráceně? Dva, souběžně mizející světy. Po každém zániku však přichází znovuzrození….

Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Měl jsem rušný týden (divadlo) a až dneska jsem se dostal k Vašemu článku. Téma, kterým se zaobírám poslední roky velmi intensivně. Často mne navštěvují v práci lidé, z nichž jeden je jaksi již „na jiné cestě“, ten druhý je v pořádku a musí či chce pracovat za oba. Někdy vidím zoufalství, jindy neuvěřitelnou porci lásky, a někdy koktejl obou zmíněných. Vždy tvrdím, že je to nemoc okolí, ten dotyčny to nejspíše vnímá jinak, někdy vyděšeně, jindy odevzdaně. Léky na to zatím nejsou, jedinou možností je tlumit agresivitu, která je pochopitelná. Bližší v mém starším blogu, který tady dám. Napsala… Číst vice »

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
3 měsíců před

Znám to zblízka. A jak čas běží mám pocit, že se můj svět přibližuje víc a víc tomu jeho a to tak dokonale, že jsem mu i více podobný fyzicky. Když se podívám večer do zrcadla, je to on. Jste velmi citlivá a něžná duše. Krásný pátek

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Brigitka, máš veľký dar empatie a vieš ho aj sprostredkovať. Je to nádherne ľudské. Ďakujem. Jedna moja známa raz povedala, že je to zvláštne, keď sa narodíme nevieme nič a všetko sa učíme a keď zostarneme zase všetko zabudneme…

Last edited 3 měsíců před by Jana Melišová
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před
Reply to  Brigita

Rozmýšľala som, kde je vtedy duša, lebo to sú odozvy mozgu v tele, ale kde je duša, či to vníma ale to sa nedozvieme….

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před

Celkem nálož. Včera Tomáš o odchodu jednoho z páru a dnes Brigita:) těžké časy duše:)) já to dám;)) Víte, Vaše postřehy a popisy, to je něco, před čím chci vždycky jako sprinter utéct:)). Kdybyste věděla, jak Vam rozumím! Achjo…nojo…nojo. Dělejme srandu. Prču. Vzpomínejme, utahujme si v dobrém a hodně objímejme. Co to jde. Řehtejme se…Drahý čas…Bude to teď rok, co odešel táta a …věci jsou fakt hodně jinak a svět vidim jinak tedy značně. Co je důležité vidím… Zapikovala jsem už dávno tři roky smutné práce vašich podobných starostí …o alzheimrickou tchýni, 10 let zpět to je. A ano..to jídlo,… Číst vice »

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před
Reply to  Brigita

Děkuju moc. Jsem už zdravá a jsem snad zdravá. Mám Vás ráda:) a moc děkuju za Vaše slova. Napsala bych toho víc…Opatrujte se:)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial