Starý otlučený hrnek na kafe

Život se skládá z mnoha drobných střípků událostí a také věcí kolem nás. Když odejdeme, jako kdybychom si je brali sebou. Ne vždy tomu tak musí být.

„Já ho chci!“ pronesl nekompromisně můj muž.

Stáli jsme v Karlových Varech na kolonádě a dívali se za výlohu obchodu. Obsahovala výrobky z nedaleké továrny. Tehdy bývalo moderní mít nacpanou stěnu v obývacím pokoji hromadou rozličných souprav ze skla či porcelánu.

Usmála jsem se a dala mu pusu. „Dobře, ale budeš ho mít ode mě.“

Vešli jsme společně do krámku. Starší prodavačka s šedivými vlasy, vyčesanými do podivného drdolu, vylezla opatrně na schůdky a podala mi krabičku. Uvnitř se nacházel porcelánový hrnek na kávu. Mě se nijak zvlášť nelíbil, ale jak by vypadalo, kdyby novomanželka odmítla hned první přání  milovaného protějšku. Měli jsme tři dny po obřadu a právě absolvovali úžasnou svatební cestu.

Manžel miloval celý život kávu. Přesněji: českého turka. Nejprve namlel zrnka ručním mlýnkem a rozvoněl celý dům. Potom vysypal kávu do šálku. Připravená voda nesměla být vařící, pokaždé přiložil konvici k uchu a čekal na okamžik, kdy přestane šumění a teplota dosáhne zhruba devadesáti stupňů. Jakmile se stalo, zalil zhruba třetinu šálku a po minutě až dvou jej doplnil po okraj. Mléko patří kojencům, prohlašoval a proto odmítal přijmout byť jedinou kapku. Dále do hrnku přihodil čtyři kostky nebo lžičky cukru. Dnes si nejsem úplně jistá, zda jeho závislost na kávě, vyplývala z její lahodné chuti nebo množství sladidla.

Tři kávy denně. Hrnek si brával každý den do práce v brašně přes rameno. Nerad posedával a popíjel, nejraději u kávy pracoval. Někdy ji horkou vysrkl ve stoje. Jindy, jako kdyby zapomněl, že má turka položeného před sebou, pil kafe studené na krásu. Nejraději si ji brával na zahradu, kde šálek odkládal na různá místa. Na zídku, do trávy, zahradní stůl či dokonce mezi korunu stromu.

Čas běžel a oblíbený šálek dostával zabrat. Byl ošoupaný a nevyčistila ho pořádně ani myčka nádobí. Několikrát spadnul na zem, přesto se mu zázrakem nikdy neulomilo ouško, jen se na několika místech porcelán odštípl. Syn i já jsme občas přišli s dárkem. Jenže nový šálek se pokaždé záhadně ztratil, zato ten starý nikdy.

Jednoho dne od rána pršelo. Voda tekla po oknech proudem a venku foukal studený vítr. Co čekat od aprílového počasí, pomyslela jsem si. Manžel šel už na kdoví kolikáté vyšetření k lékaři a dlouho se nevracel. Začala jsem být nervózní, když v tom venku přijíždělo auto.

Přistoupila jsem k oknu. Muž vystupoval z vozu a šel ke kufru. Otevřel ho a vytáhl malý stromek. Měl náš menší ovocný sad moc rád a pravidelně ho udržoval.

Ani se nepřezul a přišel do kuchyně. Ztěžka dosedl na židli a vzal si do ruky svůj oblíbený hrnek. Chvíli si s ním pohrával a pak ho položil zpátky na stůl. Potom vytáhl mlýnek, nasypal do něj kávová zrnka a začal mlít.

Byla jsem zaražená: „No, ahoj. Co se stalo? Jak jsi dopadl? A proč máš ten stromek?“

„Chtěl jsem zasadit jablůnku, říkal jsem ti to minulý týden, asi jsi zapomněla.“ Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Vyšetření dopadlo špatně. Mám nádor na slinivce.“

Hlavou mi běžely všechny chabé informace, které jsem k této nemoci měla. Prodělala ji teta, zemřela několik měsíců po nálezu.

Manžel otáčel ručkou mlýnku a hovořil dál: „Tu kávu si dělám poslední. Mám takové bolesti, že už je nemohu vydržet.“

Přistoupila jsem k němu a pohladila ho po vlasech, mezi kterými se začaly objevovat šediny. „Káv ještě vypiješ, až se vyléčíš. Uvidíš.“

Zvedl oči. „Nevypiju. Doktor řekl, že tento typ nádoru je tak agresivní, že bude velké štěstí, když se udržím naživu déle než půl roku. Dneska mě nech prosím. Udělám si kafe a půjdu zasadit jablůnku. Až vyroste, tak vám tady po mě zbydou alespoň jablka.“

Nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo, jen zírala někam do prázdna. Manžel vstal a nasypal pomletou kávu do hrnku. Potom si v konvici uvařil vodu, zalil ji a přidal obvyklé čtyři cukry. Odešel s ní ven. Z kůlny vytáhl rýč, vybral místo uprostřed zahrady a začal rýt. Hrnek s kávou si odložil za sebe na zem do čerstvě rašící trávy. Uvědomila jsem si, že se ani nepřevlékl do pracovního. Ryl v polobotkách, vycházkových kalhotách a jarním kabátu. Jakmile měl připravenou díru, nasypal do ní pytlík s pilinami, vložil stromek jabloně a rukama začal zahrnovat kořeny hlínou.

Chtělo se mi brečet, ale ze suchých očí nevylezla ani jedna slza.

Syn mě z pohřbu odvezl domů a rozloučil se. Seděla jsem sama v černém u stolu v kuchyni a dívala se z okna na zahradu. Listí se válelo po zemi a podzimní vítr ho čas od času obrátil nebo přemístil z jednoho kouta sadu do druhého. Z na jaře zasazené jabloně trčelo smutně několik větviček. Snad zase zazelená a ujme se, pomyslela jsem si.

Vůně kávy mi připomněla manželův oblíbený šálek. Podívala jsem se na stůl, na místo, kde ho vždy odkládal. Kafe sice nepil už půl roku, ale měla jsem za to, že tam hrnek stále stojí.

Nebyl tam, zmizel.

Začala jsem ho hledat. V kuchyni ve skříňkách mezi nádobím. Potom v šatně, kde se odkládaly málo používané věci. V ložnici v nočních stolcích. Za chvíli v dílně a ve sklepě. Nakonec jsem důkladně prohlížela zahradu do doby než mi na navlhlém listí ujela noha a já upadla do rozměklých špinavých zbytků trávy. Pořád jsem na sobě měla černé šaty z pohřbu a lodičky stejné barvy. Začalo pršet a setmělo se. Teprve teď jsem se rozplakala.

Uběhlo dvacet let.

Se smrtí manžela jsem se nikdy nevyrovnala. Jabloň, kterou zasadil, každý rok rozkvétala do krásy. Slabý kmínek postupně sílil, jak si kořeny razily cestu hlínou někam dolů ke středu země, odkud všechny stromy čerpají svou klidnou sílu.

Jednoho letního nedělního dopoledne přišla bouřka. Blesky střílely z oblohy a hromy připomínaly dělostřelecké salvy. Nad vesnicí se sunul černý mrak, z kterého šel strach. Nečekaně z něj vypálil ohnivý šíp a trefil se do koruny jabloně. Přestože její kmen dávno zesílil, přelomil se jako sirka.

Odpoledne přijel syn. Převlékl se do pracovního a z kůlny si vzal rýč a sekyru. Přivezl sice motorovou pilu, ale chtěl jabloň vykopat i s kořeny, aby na zahradě nezůstal pařez. Místo starého stromu, tak mohl zasadit nový. Pozorovala jsem ho, jak pracoval. Připomínal manžela, když vyrýval a odhazoval na bok hlínu a oháněl se sekerou, aby přesekal kořeny.

Odlepila jsem se od okna a pustila se do pečení, aby si syn před odjezdem mohl vychutnat oblíbenou bábovku s čajem. Když se v troubě rozvoněla, od dveří do kuchyně se ozvalo:

„Maminko, tomu nebudeš věřit!“

Škubla jsem sebou. „Čemu nebudu věřit?“

„Podívej se, co mám. Tak dlouho ho nikdo nemohl najít, až teď já. Ležel mezi kořeny, zahrabaný přímo uprostřed,“ řekl syn a zvedl ruku. Držel v ní nějakou špinavou věc, celou zamazanou od hlíny.

Starý otlučený hrnek na kafe.

Manžel ho zanechal v místě, které miloval, jako kousek své duše.

Psáno pro Blogosféru

Karel Gott zpívá píseň Duše. Zdroj: YouTube.cz

Úvodní fotografie Pixabay.com

https://pixabay.com/cs/photos/n%c3%a1poj-cappuccino-k%c3%a1va-poh%c3%a1r-1869598/

Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Krásnobôľne…Život je taký krehký. Zajtrajšok nie je garantovaný. Všetko čo v tomto svete máme, môže v okamihu zmiznúť. Ďakujem za pripomenutie. Krásny večer.

Lenka Vacovska
Lenka Vacovska
3 měsíců před

Věci mezi nebem a zemí… krásné.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial