Čínu potřebuje svět jako sůl. Nebo sportovce, co do toho říznou

Samozřejmě, že je na všechno pozdě. Na bojkoty a vyjadřování, tohle pozdní probuzení je už marnost než cokoli jiného. Celý Výbor a jeho rozhodnutí věnovat Číně podruhé výsostné opratě, přestože nedodržela nic ze slibovaného z her v Pekingu v roce 2008 – ba svůj postoj k lidským právům utužila, je výsměch etice a původním myšlenkám olympiády dávno. Než teatrální deklarace – co budu, a co ne – situace u mne samé je obyčejnější. Dávno vlažnost a nezájem, sportovci všehomíra i naší kotliny nechť prominou…

Nechuť zapsaná už před deseti lety

Stačily mi totiž kdysi dokumenty popisující gymnastické školy v Číně a cestu malých Číňanů k olympijským stupňům. Potvrzení Číny o pár let dál už pak jen zanechalo smrad a rezignaci. Protože věci pro etiku her důležité neznám jistě jen zcela bezvýznamná já…Jenomže, jádříčko pudla je věru složité. To, jak v téhle zemi roste malý sportovec, je totiž odpovědí na mnohé. Touha čínských rodičů, aby to právě to jejich dítě někam dotáhlo, je zrcadlem, jak se věci vlastně mají a jak je naivní si myslet, že lze v Číně cosi zachraňovat. Nespoléhejme nikdo na masivní uvědomění místních, že je v oblasti zacházení s lidmi cosi v nepořádku. Maličkého gymnastu, vychytaný šťastně objevený talent, smějí jeho – státu vděční a jakoby základního smyslu a instinktu zbavení  rodiče navštívit jednou za půl roku. City, ty se nepěstují, důležitý je dril, pláč je něco, co nedojímá, vede tu neskutečná tvrdost v ukradení dětství, poslušnost. Tyhle dokumenty a články se na internetu stále dají najít – visí tam pro oko každé už deset let, a to i s fotografiemi, které mluví za sebe.  Uvědomíte si, že jedinec odmala pěstěný v bolesti a hlavně programově bez lásky – tu si nemůže dovolit, je jedním z potřebných koleček do soukolí režimu, kterému se daří vytvářet dojem síly, aby se jí potentáti typu Zemanů klaněli do roztrhání těla. Přesto, že jsou všechny tyto věci známé – a užasneme, že se kdokoli z MOV dokáže procházet po světě s čistým svědomím – připomenu tu ještě známé jedno.

Nedávno odvysílali malou reportáž, kde tibetský režisér Döndub Wangčhen popisuje systém uplatňovaný proti lidem, kteří se  v Číně odhodlají vyjádřit pravdu. /Po zveřejnění svého filmu Nechat strach za sebou byl v roce 2008 zadržen čínskými úřady, dne 28. prosince 2009 byl odsouzen k šesti letům vězení. Proti jeho uvěznění marně protestovala řada organizací na ochranu lidských práv/wikipedie…. Jak sám říká, v tom neštěstí a věznění na samotce v tmavé kobce, 16hodinové práci šest let, bylo jediné štěstí, že jsem velmi prozřetelně zavčasu svoji rodinu přestěhoval do Indie; rok o mě vůbec nevěděli… Ujgurští pastevci tu v dokumentu říkají – berou nám půdu, zaplatí nám ji a tohle vy nesmíte ze zákona odmítnout. Musíte se smířit s tím, že svá stáda připravíte o možnost pastvy. Jediný cíl je nás nahnat na malý prostor a kolem nás postavit plot; donutit nás všechny k převýchovné práci v továrnách, které nemají daleko k systému koncentračních táborů. Chtějte však něco po zemi, kde množství režimu odevzdaných rodičů nelituje dětí vlastních.

Na televizi se dívám spíš sporadicky, spíš ne. Když jsem ale slyšela, co všechno čínská vláda prostřednictvím pořadatelů her doporučuje, co všechno zakazuje pod jalovým průzračným pláštěm proticovidové bezpečnosti, co všechno je zmiňováno pod nějakým výhrůžným prstem kolem akreditace, nemluvit spolu, nebavit se ve výtahu, atd, nestačím se (přesto že v obraze) divit a světu, který nad nějakými svobodami jedince ohrnuje nos, tuto lekci víceméně i přeji. Je jí třeba jako soli. Pragmatičtí gaučoví ekonomové, co chápou fištrón pana prezidenta a vědí spolu s ním, že prachy nesmrdí, ba hýbou světem, nyní žoviálně přitakají; nu ano, Čínu svět zkrátka potřebuje. Na to přitakat: Potřebuje. Aby z ní někteří v gejzíru denně zjevovaných maličkostí čínských „Nedoporučuje se“ vytěžili konečně onen barvitý kýžený reál. Že bratřit se není pro právě přítomné ve středisku ZOH žádná bezbolestná láce. Inu rozevírání očí má cesty i mezikontinentální, tedy zaslouženě delší.

Co tedy s tím? Zvlášť když víme, že sport je jeden velký byznysřetězec? Že i sportovec je dávno otrokem mnoha na něj nabalených Vocilků? Že sponzorské smlouvy jsou hybatelem svobod a systémem, jak se ve sportu ve výkonu profesionálně posouvat? Tohle všechno vím… Ale.

Sportovci – možná na nich samých to příští leží

Jakkoli chápu sportovní úsilí, jakkoli chápu a vnímám jistou hrdost, když persona ve sportu se lvíčkem na prsou skloní hlavu, aby dostala zlaté ocenění, jakkoli miluju ty úžasné americké sny Jarmily Kratochvílové s pneumatikami od traktorů dřít jako kůň, aby držela čtvrtstoletí světový rekord, ač mám nad slunce ráda to děvče, co se na rychlobruslích prohání po českých blbě zamrzlých rybnících a pak to jako neuvěřitelné zjevení všem na olympiádách natře, jakkoli vnímám vadu nohou Ondřeje Moravce, který přes zákaz doktorů sportovat přerve tělo do nemožného až na olympiádu, jakkoli jsem schopná držet palce a věci skutečně intenzivně prožívat, obávám se, že věci se v propojení sportu, peněz a bohužel i politiky posunuly tak, že jediný bojkot je možný tehdy, když se strhne lavina.  A když ji strhnou ti, kterých se tohle týká. Nepojedu. Buď místo, které neodpovídá myšlence sportu a her, anebo já.

Já vím, naivní. Je to neuskutečnitelné, protože kdyby se vše odmyslelo, jsme na vlně lidské soutěživosti a touhy síly si poměřit a vyhrát – nebudu já, bude někdo jiný. A někdo mi poprávu vmete – nerozhoduj o něčí kariéře. A to bude dobře. Ptáte se proč je dobře, když někdo vidí věci takhle? No protože právě tohle je situace, kterou přece dobře známe. Totiž časy, kdy vás někdo nutil k nepříjemným volbám a vy věděli, že buď svou práci a kariéru dělat budete, nebo ne. Čína s námi všemi a se sportem zvlášť nyní ve hře jako kočka s myší nedělá nic jiného. Buď tu budeš a neztratíš kus kariéry, nebo tu nebudeš a nikoho nezajímáš. Buď budeš mlčet a budeš tady, anebo porušíš, co jsme ti nadiktovali, a nikomu obratem ve vteřině nescházíš. Jestliže právě vnímáte sportovce postavené a vešroubované do nějaké volby…potvrzujete tím nepřímo jen to, že Čína je ukázková nesvoboda a totalita. Totalita, kterou sport i svět v požehnání bafuňářů schválil…

Našim sportovcům přeji úspěch. Myslím tohle upřímně…Mnohem víc bych si ale přála v budoucnu obrat. A potřebnou lavinu. Nemožné? Uvidíme…

Něco a někoho Vám na závěr pustím. Na začátku to na žádnou lavinu nevypadalo:) Byl jeden… v úsilí se něčemu postavit ho prý už někteří další následují, i když -a vím to, je tohle trochu z jiného soudku. Inspirace semtam ale táhnou.

Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Ďakujem za blog a info. Ja nie som príliš súťaživý typ. Šport vrcholový považujem za veľký biznys a akosi sa z neho vytratila tá radosť. Ja pozerám lyžovanie, je tam u nás v sk obĺúbená športovkyňa Petra Vlhová a zimné trate pomáhali technicky robiť pracovníci od nás spod Tatier, ktorí sú špička v tomto. A Ešte pozerám Vašu Ester Ledeckú a biatlon. Fandím Vaším aj Naším, keď to už takto musím rozdeľovať.

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Přesně popsáno, Radko. Jenže….oni ti sportovci jsou opravdu jen takovými malými pěšáčky, kteří dřou do úmoru, snad je to baví, chtějí soutěžit. A olympiáda je jen jedna a co 4 roky. Stihnou tak 2-3, ti s výdrží i 4 a konec, pak nastupují další mladší a vítěznější. Svinstvo je v MOV, ryba smrdí od hlavy. Tam má kdosi najít odvahu, vstát a říct: Ani za milión jim to nedáme, protože….. Pamatujeme NDR, SSSR aj, kde vítězní sportovci byli chemicky poskládáni tak, aby ty nenachemizované porazili s lehkostí. To, že pak holkám narostly vousy a chlapům praskaly svaly a hodně z… Číst vice »

Michaela Klímová
3 měsíců před

Volba přetěžká. V mládí, z mého pohledu, snazší. Nemám ale zkušenost sportovce, který počítá čas jinak. – Asi bych za těchto okolností nemohla být sportovec.
♥ Za blog.

Michaela Klímová
3 měsíců před

Absurdistán…

Jara Rank
Jara Rank
3 měsíců před

Skvele popsana hruza.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial