Kamínek štěstí pro dědečka

Někdy naše životy prochází nekonečnou šedí a blíží se pomalu ke konci cesty. Cítíme se osamělí a zbyteční. Potom na nás odněkud nečekaně vyskočí štěstí.

„Dědo, dědo, co děláš dědo?“ Z polospánku mě vytrhla malá, asi pětiletá, holčička. Běhala kolem a mávala rukama, jako splašený motýl. Načesané černé vlasy měla sepnuté sponkou, červenou beruškou s černými tečkami. Bílé tenisky jí klouzaly po trávě, kterou několik minut před jejím pokřikem pokropily šikovně schované zavlažovače.

Nacházel jsem se v městském parku a podřimoval na lavičce. Zdál se mi sen o rodinné oslavě. Stále jsem na ni vzpomínal, i když se odehrála před pěti lety. Krátce potom žena odešla vysoko na obláček, z kterého se dá shlížet na celý svět a nechala mě trápit se dole na zemi samotného. Syn a dcera přijeli na pohřeb a potom se vrátili do zahraničí, kde oba pracovali. Od té doby ani jeden nezavolal.

Cítil jsem se osamělý. Žádní přátelé, kamarádi, příbuzní. Odchod do důchodu provázely neshody v práci, takže bývalí kolegové se mnou nebyli v kontaktu. Zůstal jsem úplně sám a skoro zapomněl mluvit s lidmi. Pokud nepočítám doktory. Nemoci byly jediní přátelé, kteří mi zůstali a přibývali.

Přiběhla holčička a postavila se před lavičku. Dívala se mi zblízka do obličeje. Jak byla krásná! Oči černé, které všem ukazovaly dobrou náladou. Na drobné tváři úsměv a v koutcích dva malé dolíčky. Uprostřed té nádhery nosík, malý jako knoflík. Zvedla ručky a dlaně si dala před tvář. Schovávala se za ně, protože se styděla.

„Alice, nech pána být!“ Ozvalo se z lavičky, vzdálené asi deset metrů. Seděla na ní mladá žena se dvěma dalšími matkami, jejichž děti dováděly na pískovišti, průlezkách a klouzačce. Vybíral jsem si tento kout parku záměrně, přes někdy hlučné děti. Do výšky se tady tyčil velký kaštan. V létě poskytoval stín a chládek, v září se už pod ním sedět nedalo. Každou chvíli člověka trefil padající kaštan. Byl sice červenec, ale v v kapse kalhot jsem nosil jeden. Když se prý pevně svírá v dlani, z kaštanu do člověka proudí uzdravující energie.

„Alice! Tak Alice!“ zavolala žena znova na holčičku. Ta konečně poslechla a rozběhla se k mamince. Žena Alici chytila za ruku a dávala kázání. Měla na sobě letní šaty lehce zbarvené do žluta. Vlasy stejné barvy jí splývaly v dlouhých pramíncích na záda, až někam pod lopatky. Byla taky krásná, ale holčička se mamince vůbec nepodobala, dolíčky na tváři a černé oči měla možná po tatínkovi.

Další den pálilo slunce od brzkého rána. Ve vyhřátém bytě se nedalo vydržet. Po snídani jsem hned vyrazil do parku s knihou Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Do stovky ještě něco chybělo, ale byl jsem zvědavý, jak se v takovém věku senior vyškrábe ven z bytu jinak než přes dveře nebo na vozíku. Já bych toho schopen nebyl. Degenerativní změny páteře z důvodu věku, konstatovala suše lékařka na základě rentgenového snímku. Rehabilitace prý už nemají smysl.

V parku foukal mírný větřík. Pohrával si s listy a větvičkami stromů, pod kterými bylo velmi příjemně. Z jedné kapsy saka jsem vytáhl knihu a z druhé brýle. Potom jsem ho přeložil, přehodil přes opěradlo lavičky a zůstal v tričku s krátkým rukávem. Čistém tričku. Praní a žehlení byla moje zábava, dokázal jsem s ní strávit celý jeden den.

Větřík otočil dvě stránky knihy, když se ozvalo: „Ahoj. Co čteš, dědo?“

Přede mnou stála stejná holčička, jako předešlý den. Ručkama už si obličej nezakrývala. Byla zvědavá.

„Ahoj, Aličko,“ řekl jsem.

Vyprskla smíchy: „Aličko.“

Po předlouhé době se úsměv objevil i na mé tváři. „To zní jako, paličko!“

Zachichotala se. „Alička, palička, Alička, palička,“ pokřikovala a hopsala z jedné nohy na druhou, až dohopsala k mamince, která usedala na stejnou lavičku jako včera. Sledovala mě s nedůvěrou.

Ponořil jsem se do knihy. Po deseti minutách někdo knihu zničehonic zaklapl. Alice si sedla vedle a smála se na celé kolo. Napadlo mě, jestli tohle dítě někdy brečí. Vyzařovala zvláštní auru, jako filmový reflektor.

„Proč máš tak bílé vlasy?“ zeptala se.

Zarazil jsem se. „Nevím. Staří lidé mívají bílé vlasy.“

Najednou prudce změnila téma. „Nemáš bonbón nebo čokoládu?“

„Nemám. Ale mám v kapse kaštan.“

Rozšířily se jí oči. „Kaštan? Dáš mi ho?“

„Proč ne,“ pokrčil jsem rameny a vytáhl hnědý kaštan z kapsy. Z neustálého svírání v dlani byl zašmouraný. Podal jsem ho holčičce.

„Už toho mám dost!“ Vystartovala z vedlejší lavičky matka. Měla na sobě stejně žluté šaty, jako předešlého dne.

Vystrčila dopředu útočně bradu. „Co jste jí to dal?“

Roztřásl jsem se a zčervenal.

„Kaštan, kaštan, kaštan,“ vykřikovala Alice a odskákala na pískoviště.

Žena si sedla vedle mě. „Promiňte.“

„Nemáte se za co omlouvat,“ klepal se mi hlas.

Chvíli se na mě dívala a potom řekla:“ Víte, manželovi i moji rodiče zemřeli dříve, než se Alice narodila, takže je nepoznala. Když nejsou prázdniny, chodí do školky, kde pro děti chodí dědečkové a babičky. Malá pořád mluví o dědečkovi. Tak si vás tady asi vyhlédla a teď vám nedá pokoj. To já bych se měla omluvit.“

Jak pravila, tak se stalo.

Alice mi opravdu pokoj nedala. Do parku chodila s jedním z rodičů skoro každý den. Byla opravdu podobná otci, jenom ty dolíčky neměl. Taky na rozdíl od ní byl rozvážný a neusmíval se často. Mnohokrát jsme spolu na lavičce rozmlouvali o jeho práci, knihách, filmech, fotbale, hokeji a ženách. Alice si mezitím hrála s ostatními dětmi. Když přiběhla k nám, naše rozhovory nemilosrdně utnula. Vylezla tatínkovi na klín, smolila se po něm, tahala za vlasy, za uši a pusinkovala mu tváře, dokud jí neměl dost. Tehdy ji postavil na nohy, poplácal něžně po zadečku a poslal na průlezky.

Někdy si sedla vedle mě. Nebála se, jen měla respekt. Pořád se vyptávala, občas se mě nesměle dotkla a potom hned odběhla pryč. Z domácí knihovny jsem občas brával do parku Broučky a četl ji. V takové dny za dětmi vůbec nešla. Celou dobu zaujatě poslouchala bez sebemenšího pohnutí. Bylo to tak ojedinělý jev, že holčičce maminka pořád sahala na čelo, jestli není nemocná.

Na konci srpna odjela celá rodina na dovolenou. V parku bylo i tak plno, jako obvykle. Seděl jsem smutný sám a neslyšel zpěv ptáků, jásot dětí, ani rozhovory dospělých. Cítil jsem, že mi něco chybí. Jako kdybych před pár okamžiky držel v ruce ptáčka a ten najednou uletěl.

Čím víc je člověk starší, tím rychleji ubíhá čas. Jednoho dne, kdy jsem zase klimbal na lavičce v parku, se odněkud z dálky ozvalo: „Dědo, dědo, jsem tady dědo!“

Běžela za mnou, vypadala, že se nemůže dočkat. Přiběhla k lavičce a vydrápala se nahoru. Něco mi dala do dlaně.

„To je kamínek z pláže, dědo.“ Důležitě a vážně pokývala hlavou. „Je pro štěstí!“

Potom se postavila, obejmula mě kolem krku a do ucha zašeptala: „Mám tě ráda, dědo.“ A dala mi pusu na tvář.

V tu chvíli k nám dorazili její rodiče. Oba byli opálení a drželi se za ruce. Matka holčičky se usmála:

„Dobrý den. Těšili jsme se na vás všichni. Nepůjdete k nám dnes na kafe?“

Potlačil jsem slzy a beze slova kývl.

Štěstí je jako malý ptáček. Když přiletí, musíme ho chytit pevně do dlaně a nepouštět.

Psáno pro Blogosféru

Richard Müller a Marek Eben zpívají a hrají Štěstí je krásná věc. YouTube.cz

Úvodní náhledová fotografie, Pixabay.com:

https://pixabay.com/cs/photos/batole-mal%c3%a1-hol%c4%8di%c4%8dka-fajn-882577/

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Hana Rybnická
Hana Rybnická
3 měsíců před

Moc pékné povídání, věřim že přátelství potrvá

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

wow!

Michaela Klímová
3 měsíců před

🙂 „Vím, že srdce rukou nechytím“, zpívá Jarek Nohavica. Já se k němu přikláním, i když jsem byla v životě svědkem, že to jde. Sama to spíš cítím „neplašit, užívat, být vděčná…“ 🙂

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před

Moc pěkné♡, hezky ty věci vždycky popíšete:) Jane👌…takzvaně dokonale:)

Sona Bulbeck
Sona Bulbeck(@sonabulbeck)
3 měsíců před

Jj…a dakujem aj za tie slzy…

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Pekný príbeh, ďakujem. Áno, ako sa u nás hovorí, šťastie treba chytiť za pačesy a držať sa ho.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial