Otisky
„Doprčic, po člověku přeci musí zůstat něco trvalýho…. !“ Ležel jsem na vlně v terénu, dneska už skoro neznatelné. Kolem borovice s nezaměnitelnou vůní. Jen pár minut cesty leží studánka s tou nejlepší vodou co znám. Víc než dva tisíce let zpátky tady byl val hradiště Staré Lipno. Nějaký vladyka, či náčelník se tu obtisknul tak, že si ještě dneska můžeme představovat příběhy z dob kdy Keltové svou vůli času dokázali vnutit železem, z dob kdy bronz už člověku nestačil…
O dva kilometry dál je starej, nepoužívanej lom. Z jedné strany se kodrcají lufťáci na Hracholuskou přehradu, z druhé strany se z nedaleké bažantnice ozývá její osazenstvo. Všude, kde se dá, kde dostane jen malinkou příležitost , roste divokej chmel. Někdy v dobách kdy Prokop zvaný Holý obléhal nedalekou císařskou Plzeň se tu vařilo pivo. Dávno již odtáhla husitská vojska, řinčení zbraní už přes šumění stromů není slyšet a v lehkém vánku se ztratil i pijácký zpěv… Ale chmel zůstal, obtiskl svou podobu do krajiny, dal ji vůni a vzpomínky… Někdy když jdu kolem, dotknou se tyhle málem navždy ztracený ozvěny srdce i duše. Přečíst nejdou, ale jsou tak blízko….
A támhle další kilometr chůze už je naše chalupa. Jednou tady po ní nezbude ani poslední červená cihla. My dávno smíření se svým obracením v prach… a po nás ? Docela mě láká představa, jak se na naše otisky budou dívat budoucí generace. Myslím, že ta řeka nekonečnýho času zahalí i naše bytí nánosem romantiky a všednost věcí se stane zvláštností podněcující fantazii…
To jsou starosti, co ? Skoro si je sám závidím 😊
Díky a ahoj Filip.
Pěkný den! Dnes jste mi ráno provoněl chmelem a vůní růží, které kdysi dávno rostly v zahradě mé babičky a nikdo z rodiny se jich nesměl ani dotknout. Co se s nimi asi stalo?
🙂 ano, někdy se vzpomínek skoro člověk může dotknout, díky za zastavení ,
Milé…potešilo…ja som takto pred rokom začala dávať dokopy knihu Deti z fary o osudoch nás, detí narodených na evanjelických farách a uvedomila som si, že ako mi chýba pojem „rodný dom“, keďže som bola spolu s rodičmi sťahovaná z miesta na miesto a nikde som nepriľnula a doteraz nemám pocit domova a koreňov vôbec…je pekné, keď to niekto má…beriem to tak, že po mne ostanú moje knihy…ako istý“otisk“ doby, v ktorej žijem…
Díky za milé zastavení 🙂
Když jsem dělal pořádek na dvoře a zahradě, občas jsem našel pod hlínou některé věci, které používal tchán. Doufám, že za roky rokoucí po mě někdo najde pilku nebo pítko pro slepice a ne mobil. Díky Filipe za hezký článek
To je krásný, taky doufám, že po mě najdou jinou věc než mobil…. Díky za zastavení 🙂
Bezva čtení, Filipe. Je zajímavé, proč najednou tolik lidí hledá své předky, pátrá v matrikách, zjišťují kde bydleli, případně se tam rozjedou. Nejsem výjimkou, loni jsem po dlouhém hledání našel hrob mého dědečka v Jižních Čechách a chalupu, kde žil A měl jsem stejné pocity, když jsem k ní šel, že vlastně jdu v jeho stopách. Ale to nejpodstatnější tady zanecháme v dětech a vnoučatech, bude-li nám dáno s nimi žít v době, kdy už budou vnímat vše a aspo%n trochu si to pamatovat. To je ten nejpodstatnější otisk.
Tomáši máte samozřejmě recht 🙂 U nás po tátově linii udělal rodokmen až před Bílou horu bratránek a já už jen sklízel ovoce…. 🙂
Nákuk do genealogie mě ponořil do minulosti Olomouce tak, že jsem chodila zapomenutými uličkami jak v hypnóze a dala bych cokoli, abych se mohla vrátit v čase. A kreslila si portréty duší těch, o kterých jsem vyčetla jen jak se jmenovali, kde bydleli, co dělali, koho si vzali, kdy jim umřeli blízcí a na co a kdy oni a na co. Pocit nepřenosný, když jsem jméno „benjamínka“ rodu, který už se mi ztratil, objevila na omšelém náhrobku. Je mi jasné, že bych propadla archeologii. – A baletu, a ochraně zvířat. – Tak v příštím životě. 🙂
Díky za nákuk, jasně… pokud člověk zná jména z matrik, může jim ve svých představách vrátit tvář 🙂
Výborné čítanie. Mám rada otisky, aj hmatateľné aj tie nehmatateľné. Ďakujem za tento Váš otisk a pripomenutie, že čas je len ilúzia.
Díky moc… krásná iluze… Mám rád jak knihu, tak film Atlas mraků a tak nějak si představuji fungování zdánlivě náhodných setkání a záblesků…
To je teda moc hezký čtení. Moc! Připadám si kolkrát jako pomatený závislák na …👌otiscích. Sahám na néjaké sloupy na hradé, chodím cestami a dlážděním s vědomím …tudy šel, dotýkáš se chodidlem něčeho, kudy šel…Karel IV. nebo tady jako ty se opřel. Tady učil Jan Ámos…skoro jako smyslú zbavená si šlápnu na práh. Užívám si rotundu u Plzně s celým hradištěm a vždycky…nutí se to ponořit do predstav…mě sebere i nějaká dokumentace, lituju stržených domů…Otisky …to je fakt geniální nadpis. Krásný blog!♡Filipe.:)
Díky moc Radko, tohle nastavení máme očividně stejné 🙂