Alenka z říše peněz a páv

Přísahám na nejjasnější oko pavího pera, že se vynasnažím být objektivním pozorovatelem a soudcem, který ženství uvadající chápe, uvadající ženskou soudnost též, ale že jsem i tím, kdož má maličko výtvarných škol a snad i oko. Nicméně, za oko z kašparovy krávy měl fotograf paní ministryně dostat padáka. Bez milosti!

To, co píšu v perexu, dodržím. Zdržím se nejvyšší možné možnosti rozebírat tu víc než trochu ekonomický nemrav, kdy hlídač státní zámecké kasy hlídat má. A kdy naopak pouští prachy chudobného podzámčí coby milenka mafiánova, která musí míti sedmdesát párů lodiček, neb repredreskód… která musí působit sexy, neb repredreskód…která musí působit maličko odmlouvačně a vilně, aby bylo jasno, že mafiánský boss je jedině ten, kdo jakožto býk nad zvěří neukázněnou jako ten jediný ji v posteli zklidnil a pojal do svého majetku. Nebudu tu řešit tolik promarněnost dvou melounů – přišli jsme o víc, budu tu řešit přesně to, kdy Alena Schillerová, málo platno, chytá s přídechem nevkusu nárazník jakýchsi american beauties, třeba Cadillac Eldorado ze sedmašedesátého, v němž, jen si tak tipuju – odjíždí z Casina filmová mafiánská milenka Sharon Stoneová.

Nevadilo by. Sharon Stoneová nejsem ani já, ani mnoho dalších, Sharon je jen jedna. A jestli vás u té hezké fotky Aleny Schillerové s pávem napadá, jak se u Sharon dodnes z toho Základního instinktu přestřásá, že si (v naprosto stejném posedu nohy přehozené přes nohu) bylo lze užít pohled do pánembohem stvořeného klína bez kalhotek – ví pánbů, kam až tohle chtěl dvorní fotograf naší ministryně dotáhnout. A jistě se i tady celorepublikově zkoumá. Nevadilo by.

Nevadí mi ani snad to, že se ženská 55 plus chce fotit a že chce vypadat skutečně dobře. Málokterá z nás se s roky ubývajícího ženského jiskření srovná mávnutím ruky. Málokterá z nás má nebo bude mít štěstí, že ji gen mládí provede bez výraznějších změn na figuře i ve tváři do nekonečného sátiletá. Chytáme příležitost, kdy máme pocit, že nám to sluší…cvak. A málokterá z nás to chce nebo bude chtít po padesátce takzvaně zabalit. Svět veřejných senzací nacpaný do mobilů v první linii ukazuje mládí a krásu jako středobod všeho. Politika je věc veřejná a je zkrátka  dnes lépe v ní působit maličko víc koukatelněji, než tomu ještě před dvaceti lety bylo. Ostatně sto let zpátky se ani v Hollywoodu a ani u nás v prvních filmech nechoval tým filmu při výběru jinak. Dotyčný budoucí obsazený-obsazená musel mít koukatelnost charizma a krásu tak přirozeně, jako měl dvě ruce.

Nedávno jsem s kýmsi vedla rozhovor a v tématu, jak paní ministryně zkrásněla, jsem byla ta shovívavá a uznalejší. Je v těch blond vlasech s ponechanou délkou najednou víc šik, tak se to aspoň mně zdá. Kamarádit bych s ní nechtěla, ale tohle skutečně vidím jako posun a je fér tu ženu pochválit. Koneckonců i jejího stylistu, a to za mnohem jednodušší střihy šatů lepších délek, kde nevlaje ix zbytečností kýbloidních butikových lacinůstek, jako tomu v časech minulých bývalo.

Co tedy vadí? Vadí vkus a nevkus a snaha, když už, vytvářet Sharon Stoneové z materiálu, který – a píšu to poctivě chápavě kdesi výš, už podmínky onoho snadno získaného výsledného ňam bez krve a potu daný materiál nesplňuje. Považuju to – nikterak ve zlém a škodolibém, jak by se zdálo, za jednu z vlastností dobrého fotografa do něčeho takzvaně nejít. A když jít, obejít. A vědět jak na to.

Jinými slovy – včera jsem ve stošedesátosmičce i já jako půlka národa viděla reportáž o přetřásané ministryni a jejích provařených dvou milionech. Budu věcná…tady jí to slušelo, tady ne, tohle je děs, tady to je docela hezká fotka, má hezké oči, je dobře, že to na tom fotograf postavil, ta s těmi rozkvetlými květy mandloně – tam jí to i jako té zrzce sluší dost. Z pořadu 168 či spíš z problému, kam mizí naše peníze, zůstala pachuť, nic víc, nic míň. Jak říkám, přišli jsme o víc.

Dnes ráno na mě konečně odkudsi koukla fotografie paní ministryně s pávem. Jestli jsem já sama o polovinu lehčí z něčeho nervózní? No když se mám usadit do anatomicky „vymazlených“ parkových jakoby starobylých laviček, kam vám zapadne zadek a vy zůstanete shrbení a uvěznění jako nemotorný kýbl v momentě, kdy se chcete narovnat a vypadat trochu k světu…protože to totiž podvědomě zadkem hledáte rovinu na kraji, abyste aspoň narovnali záda a dali hrudi v nádechu lákavější vyhlídky do parku. Skutečně nepochopím páně ministerské oko fotografovo, to nevidění celé kompozice, nadto jak humorně tohle celé vypadá vizuálně. Vlevo sedí pohybem vakovitý zapadlý kýbl ve zhroucení těla a nad ním šikmo o kus dál hrdé krásné zvíře, které jinak než elegance sama při pohybu každém být ani neumí.

Co mi tedy vadí? Amatérismus. Zkusit si nelhat – asi hledáte paralely, že? – a zkusit vyjít z toho, z čeho se vyjít dá…asi i tady hledáte paralely, že?… Vyznat se ve vkusu a mít takový tah na branku, že se tím omámí.

Já vím, řeknete si, to ale jedeš v jaké morálce? No, jsem jen člověk. Takže nepopřu, že i já se semtam na fešáctví chytím. Je-li doprovázeno inteligencí…To vážně nešlo tomu pávovi nijak líp sekundovat?

Já vám nevím proč, ale když si vzpomenu, jaká výtvarná esa umělecké branže se motala kdysi kolem naší vrcholné politiky…jak jsou dodnes ty fotky vkusné, smutno mi je. Nic pýchy páva na stav náš několika lety žitý v sobě nenalézám. Byť ta fotka, kde je a kde není dokonalost, říká…něco vůbec nepoměřuj. Něco je vidět hned.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články