Narozeniny

Venku byla ještě tma, když se probudila. Mžourala do tmy a líně se protahovala v posteli. Dneska mě nic nebolí, to je skvělé, pomyslela si. Nahmatala hodinky pohozené na nočním stolku. Na displeji zasvítilo 4:30. Anežka zakroutila nevěřícně hlavou a zavrtala se zpátky pod peřinu. To fakt ne! Ještě je moc brzy a mám narozeniny. Nebudu, jak praštěná vylízat z postele pořád za tmy! Spílala si. Trucovitě zavřela oči v naději, že ještě zabere. Chvíli se převalovala sem a tam. Pak to vzdala.

Světla nechala zhasnutá, jen rozhrnula tlustý závěs. Pouliční lampy neomaleně a přesto nevtíravě malovaly na zdech pokoje, ranní stínohru. Sedla si zpátky na postel a pozorovala obrazce před sebou. Dneska mám narozeniny. Jsem na světě 55 let. Nemám muže, který by mi přinesl snídani do postele, ani děti, které by mě teď potřebovaly a řešily se mnou svoje problémy po telefonu, nebo u oběda, řekla nahlas Anežka, jakoby ji někdo poslouchal. Jakoby to někoho mělo zajímat. Kolik takových lidí se právě probudilo, prosím tě?! Nemysli si o sobě, že jsi nějak výjimečná a hlavně se nelituj! Okřikla hlasitě samu sebe a na chvíli se ponořila do ticha. Žádná ozvěna, nebo odpověď, či slovo odněkud. Ticho.

Anežce se v mysli vybavil včerejší den. Procházela kolem popelnic před domem a míjela se s nedbale upraveným mužem. Klasická pouliční elegance. Ano, tak tomu sama pro sebe říkávala. Ten muž byl něčím zvláštní. Téměř na první pohled bylo patrné, že je bezdomovec. Potkala ho už několikrát, když se přehraboval u nich v odpadcích. Vůbec netušila kolik je mu let. Něco mezi 45 a 60. Delší prošedivělé vlasy stažené gumičkou, na hlavě děravý klobouk. A fousy. To jeho bílé strniště ji neskutečně provokovalo. Vyvolávalo v ní vzpomínky na jednu vášnivou studentskou lásku. Nesmrděl, oblečení měl vcelku čisté a nezvykle sladěné. Pod ošoupaným dlouhým černým kabátem, který doplňovaly otrhané vybledlé džíny, měl pruhovaný svetr a kolem krku ležérně pohozenou modrou tlustou šálu. Pokaždé, když se potkali, velmi srdečně pozdravil a pohlédl jí přímo do očí. Většinou sklopila zrak a jen tak něco odfrkla. Včera to ale bylo jiné. Vůbec si to neuměla vysvětlit. Pozdravil ji a ona neucukla. Naopak. Usmála se a popřála mu pěkný den. Vrásky kolem jeho očí se příjemně zkrabatily a překvapeně se na ni usmál. „Krásný den i Vám, krásná dámo“, odvětil a začal prozkoumávat odpadky v nejbližším kontejneru.

A proč na něho jako myslíš. Na takového bezďáka, co se přes den někde povaluje, anebo vymetá popelnice?! Co má s tebou jako společného?! Překvapená svými myšlenkami, vylezla neochotně ze své postele v naději, že je nějakou činností zaplaší.

Pustila si tichou, klidnou hudbu, aby nevzbudila sousedy a rozsvítila malé světlo v koupelně. Od určitého věku se plnému světlu vyhýbala. Intimní osvětlení lichotilo jejím povadlým křivkám, které tak dlouho nikdo nepohladil a ani je koutkem oka nezahlédl. Mírné světlo malé lampičky schovalo také vějířky kolem očí a vadnoucí kůže nebyla tak jasně viditelná. Svlékla se před velkým zrcadlem do naha a chvíli na sebe koukala. Čekala, co to s ní udělá. Pozorovala, jestli je na ní patrný další rok jejího života. Po chvíli překvapivě usoudila, že to ještě není tak strašné. Ano prsa jsou trochu povislejší a zadek rozhodně není pevný jako kámen, ale ještě pořád se na sebe dokázala koukat bez nadměrné kritiky. Trénovala tenhle způsob sebe lásky mnoho let. I dnešní zkouškou prošla. Cítila uvnitř klid a dokonce se i trochu usmívala při pomyšlení, že by ji teď někdo sledoval. Co by si asi pomyslel? Viděl by ji jako opuštěnou, zoufalou, bláznivou ženskou, která se z posledních sil snaží přesvědčit samu sebe, že ještě stojí za to? Nebo by svému tajnému pozorovateli připadala stále krásná a vyzrále žádoucí? Asi by záleželo na věku muže, který by ji sledoval. Také na jeho zkušenostech a touhách. Ach tyhle tvoje příběhy v hlavě holka! Usmála se sama sobě. Pořád měla hezký úsměv a jiskry v očích, když byla veselá. Opláchla si tvář vlažnou vodou a jemně se při tom pohladila. Jen tak lehce. Letmo. Jako to dělával její zesnulý manžel Václav. Každý den, několikrát jenom tak. Milovala to. Milovala jeho. Ale už tu není a ona má dnes narozeniny. Žádné smutky krásko. To by si Vašek nepřál, tak toho okamžitě nech! Natřela si obličej nádherně vonícím krémem z bulharské růže a vklouzla do saténového župánku, visícího opodál. Příjemně chladil a hladil její nahou kůži. Další příjemný dotyk, pomyslela si.

Ponořila se do tmy na chodbičce a rozsvítila až v kuchyni. Bublající rychlovarná konvice jí trochu rozproudila krev v žilách. Těšila se na ranní kávu. Z pokoje tiše ševelila taneční hudba a ona se konečně začala trochu těšit na svůj narozeninový den. Když nemůže spát, připraví aspoň pohoštění pro své kolegy, napadlo ji. Původně všechny suroviny na chlebíčky, které včera nakoupila, chtěla vzít do práce a tam to všechno o pauze splácat dohromady, jako každý rok. Jen tak, aby se neřeklo, že nic nepřinesla, bez ladu a skladu poházet šunku a okurky na salát, hlavně, ať už to má za sebou. Dneska to bylo jiné. Těšila se a chtěla to mít hezké. Začalo jí na jejích narozeninách záležet. Nepřemýšlela kdo, nebo co, za tak náhlou změnu nálady může.

Anežka se houpala v bocích, lehce tančící po kuchyni, v rytmu samby, která k ní doléhala z ložnice. Na saténový župan si oblékla pruhovanou zástěru a všechno, co potřebovala na chlebíčky si připravila na kuchyňskou linku. Ještě vajíčka. Na ty nesmím zapomenout. Polohlasem upozorňovala samu sebe. Vytáhla malý červený hrnec a nechala v něm povařit 4 vejce, která následně propláchla ledovou vodou a na chvíli strčila do mrazáku. Vždycky to tak dělávala, ať rychleji vychladnou a dobře se krájí. Nespěchala, ale chtěla mít všechno perfektní. Bylo to pro ni nové. Od manželovy smrti jí téměř na ničem nezáleželo. Samotnou ji to překvapilo, když se jí před očima začaly vynořovat obličeje jejích kolegů, kterým teď připravovala narozeninové pohoštění. Co na to asi řeknou? Budou rádi? Překvapí je to aspoň? Udělá jim hezký den? Hlavně sobě uděláš hezký den! Povzbuzovala se v myšlenkách, zatímco natírala veku vlašským salátem. A jak ty chlebíčky povezeš, ha? Na to si nepomyslela! Začala trochu panikařit. Hrabala mezi hrnci a poklicemi, až objevila větší ozdobný tác, na který se pohodlně všechno vešlo. Naskládala natřenou veku vedle sebe a pokračovala ve zdobení. Šunka, salám, okurky najemno a konečně vajíčko. Jak to ještě ozvláštnit? Chvíli hledala v lednici a potom ji napadlo chlebíčky dozdobit kapkou kečupu a jemně nastrouhaného sýru.

Vypadalo to úžasně. Anežka měla radost. Usmívala se. Pečlivě a opatrně zabalila svůj výtvor do alobalu a vložila do široké tašky, která byla na převoz jako dělaná. Konečně si mohla sednout ke své ranní kávě. Byla už trochu studená, ale dnes jí to nevadilo. Usrkávala pomalu vlažnou, sladkou tekutinu a ležérně si dala nohy na stůl. Dneska můžu. Výjimečně, když mám ten velký den. S nohama nahoře se rozhlédla po kuchyni. Na lince zůstalo ještě jedno vajíčko, trocha šunky, půlka vlašáku, taky nějaké rohlíky a pár koleček veky. Věděla, že tohle rozhodně jíst nebude. V tom dostala nápad. Všechny zbylé potraviny pečlivě zabalila do sáčků, aby byl vidět jejich obsah, přidala malou skleničku s okurkami a vložila do menší dárkové tašky, na kterou napsala černým fixem:

Dnes mám narozeniny. To je pro Tebe. Přeji ti dobrou chuť. Samozřejmě opět myslela na svého známého od popelnic. Doufala, že to bude právě on, kdo objeví její překvapení, jako první, při své pravidelné ranní obchůzce. Ruce se jí jemně chvěly vzrušením a nedočkavostí. Při oblékání se potutelně usmívala. Představovala si, že se ve stejnou chvíli, každý na jiném místě, ona a on, zakousnou do chlebíčku, čímž oslaví její den zrození a zároveň zpečetí jejich tajné a společensky nepřijatelné přátelství. Při téhle představě se Anežka začala smát. Hlasitě úlevně a bez skrupulí se řehtala a válela se při tom na posteli. Moc se jí ulevilo. Až se dostatečně vysmála, zůstala ležet na lůžku, poslouchala tlukot svého srdce a nechala stékat slzy z očí. Po chvíli prudce otevřela víčka a pohledem na hodinky na okamžik vyděsila samu sebe. Rychle se zvedla, naházela na sebe pár kousků oblečení, na hlavě uvázala ležérní drdol, trochu řasenky a zcela nezvykle si dnes natřela rty rtěnkou. Popadla kabelku a obě tašky.

Venku se pomalu rozednívalo. Anežka obešla popelnice. Na jednu z nich, z boku, pověsila dárkovou kabelku se svým malým překvapením. Viděla ho přicházet už ve chvíli, kdy nastupovala do autobusu. Opatrně se s tácem plným chlebíčků, nesoucím v tašce usadila u okna. Se zatajeným dechem pozorovala, jak se pomalu blíží k jejímu překvapení, ale ve chvíli, kdy byl téměř u něj, ho na chodníku zastavil jiný muž a povídali si. Autobus s Anežkou se rozjel. Ještě se po něm ohlédla. Neviděl ji. Nevadilo jí to. Dívala se dopředu, usmívala se a byla šťastná.

Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

krásne a liečivé, ďakujem Ti Brigitka…

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před

Vy jste tak hyperdokonalá v popisech, že pryč od Vás;))😅 Hezké, přesné, opravdové….Brigito♡

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Moc hezký, obdarovat na své narozeniny kohokoliv. To jediné má nějaký smysl….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial