Nejen o Céline. O Romech, Sněhurce a Bohu, co byl a nebyl v Osvětimi. O těch, co malovali

 Recyklovat staré články ve zvyku spíš nemám. Zvlášť  ty drsné. Jenže já to udělám. Ti, kteří chápou vzpomínky, pro ty tohle až na místě druhém. Strpení. Recykluji pro cílené vysvětlení těm, kteří loni konečně našli svůj symbol útlaku a nebo se snažili hledat nějaké ty jasné paralely a nasazením hvězdy se cítili jako ti, na které se právě dneska vzpomíná. No třeba to někomu pomůže…27. ledna 1945 sobota, tři odpoledne.

Ticho, bezejmenný okamžik. Jurij lIjinskij – Osvětim v rozkazech RA byla jen prý obranný německý bod. Pro mé vojáky nejhorší zážitek, co našli. Já – 12. září 2019 – už vím, kde Bůh rezignoval…Na rovinu tu říkám, nečekejte článek. Už vůbec ne učesaný. Bude rozházený jako já. Já, co hledala způsob, jak do placaté virtuální podoby přetavit knížku, abych v obrázcích ukázala všechny ty, co kreslili v Osvětimi své spoluvězně.

Co si ji já tuhle knihu jako poklad na prsou místo všech těch beletrií a fotosvědectví z Bookshopu Birkenau odnášela, pro nezájem slevněnou. Knížku Cierpienie i nadzieija – plnou portrétů těch zplynovaných – od těch, co díky talentu třeba i přežili.

A pak tu mám v ruce knížku Akvarely pro Mengeleho Lidie Ostalovské z roku 2014… A všechno je v konceptu jinak. Ale v obou těch knížkách je ta krásná Romka Céline paní Diny Gottliebové, malířky, co měla za úkol vyzrát nad fotkou a dodat Mengelemu, jenž vedl s „láskou“ svou přesnou dokumentaci o Romech – dodat mu přesný odstín romské pleti. Pracovala pro Mengeleho, co pro romské děti v úseku Březinky – Osvětimi zařídil dětskou barevnou zahrádku a dával jim dokonce čokoládu, aby mu říkaly strýčku a věřily mu, než je vykastruje a k sobě je sešije a zabije a pošle z nich orgány do koutů Německa a jeho laboratoří. Dina byla jeho dvorní akvarelistka. Pak po válce pracovala pro Walta Disneye. Židovka z Brna, Američanka, která svou Céline nikdy nevybojovala zpátky.

Osvětim

Jet jsem tam jednou někdy chtěla. Chuť vystřídal strach, co mě, rozmazlenou bezpečím jednadvacátého století nemá právo dostat. Nemá tak, abych tam nejela. Jak říká moje kamarádka – tyhle hysterie si nech, tobě se tam už nic nestane. Má pravdu.

Když tam jedete, máte pocit, že víte přece dost. Odjíždíte s tím, že jste předtím nevěděli skoro nic. Když je to daleko za vámi, věci se vám samy pod nos pletou. Dojde vám, jak i vy jste se tam stali na chvíli (a v nesrovnání) aktéry s podobným systémem, který psychiatři popisují v souvislosti s Osvětimí: Pokud to chtěl člověk přežít, musel si najít způsob. Byli jste tam, ale ne na sto procent. Museli jste se odstřihnout…prostě to vytěsníte.

Někdo tam dnes chodí mezi těmi domy a vnitřky domů a rozhodne se všechno nafotit. Někdo chodí a jen kouká nepřítomně před sebe, někde jde špalír lidí, jsou tiší jak divný hrob. Někdo vypne uši a chodí a jen brečí. Jedno, že to nejde zastavit. Nohy jdou, ztratili jste nějak já…Spoustu věcí vás rozdrtí a spoustu vám jich v hukotu hlavy unikne. Na plno z nich už nemáte sílu, plno z nich se nikdy nikdo už stejně nedozví. Hrůza neprozkoumaného oceánu. Příběhy se totiž vynořují pořád. Jste dávno doma a při každém novém zjištění jste zase tam. V opravdových ranách. Už ale víc poučení. Nejen Osvětimí, dost Březinkou…

Vlasy se nefotí, ostatní může, aneb obrazy, hromady bot, pánských holení a berlí

Pocit hrabání se v prádle mívám často. Nepřekonatelná touha vyfotit si aspoň ty rychlé živé kresby na stěnách osvětimských baráků – bože, říkám tu živé – kresby tady skoro nejpopulárnějšího Mieczyslawa Kościelniaka, touha obtěžkaná strašným balvanem šla za hranu mého nastavení. Každé cvaknutí blbý pocit. Musíte.

Vzpomínám si, jak jsem se zastavila u vitríny s hromadou bot. Zastavila se a jako nevkusný vykradač hrobů s povrchní duší  jsem zkoumala ty střevíce mrtvých. Jako u vytržení byla z těch překrásných střevíčků židovských žen, co se krásně strojily a které se šňořily jako z knížky Móda protektorátu, co ji mám asi jako poslední výtisk v republice. Díváte se…Pověstná ženská láska k botám. Před vitrínou ta moje, ve vitríně těch mrtvých. Móda je věc jedna, okolnosti těch bot věc druhá. Přece to znáte: Budeme tam mít možná dům, říká se nový život, jeďme do něj krásní, čistí, upravení, hezcí v tom nejlepším…maminko, sice do transportu nemusím, ale chtěla bych jet s tebou…Maminky (malé nadechnutí). Z vagóńu často rovnou do plynu. A já se stydím…ty boty ve vitríně jsou tak krásné.

Kolik lidí možná zahlédlo boty, nebo cedulky na kufrech s písmem otce, maminky…a je to setkání. Rodinné setkání. Nevyslovitelná bolest. Muzeum Osvětim vám ty věci ale nevydá, patří prý sem. Jako akvarelová romská v tváři porcelánová panenka Céline, která měla ten modrý šátek původně kolem krku a mladá malířka Dina jí ho naranžovala na hlavu a poprosila o úsměv. Nevěděla, že téhle romské modelce právě umřela dcerka hladem. Na tom portrétu tohle nehledáte. Ale teď už věřím – vrátíte se k jejím očím…

Vyfotila jsem si jen hromadu zdravotních pomůcek, berlí, protéz. Protože to je memento paralely…plynových komor v Německu. Pro Němce postižené.

Kremační pec, kam Bůh nešel

Plynové komory. Příběh prostoru, kudy vás vedou, tady dávno doma zas knížkou ožije. Vypadalo to asi takto: Dole na zemi udupaní kojenci, co si je mladé Romky, Židovky těsně po porodu nesly nahé u prsu, na nich ležely starší děti, na nich ženy a ti staří…a uplně navrchu dravci. Nejsilnější muži, co měli sílu se přes všechny vyškrabat a co si bláhově mysleli, že se uplně nahoře před cyklonem B spasí – zapisuje podle svědků v knize Akvarely pro Mengeleho autorka, jak vypadalo odspoda vršení hromady zplynovaných těl.

Ke kremační peci v objektu na dohled vily Richarda Hösse vedou v tom temném těžkém prostoru koleje pro nákladní vozík obtěžkávaný kdysi bezvládnými těly… Před kremační pecí ty koleje končí.

Ticho. Přiznám se prvně v životě k jednomu pocitu. Nadáváte, nechce se vám to a tohle, nakonec – ono je vám strašně i tady, ale čtete dobře, nohy pořád jdou. Jako na povel. A to je ono… jako by i vám, ateistům, přeci jenom seděl někdo za krkem a do ucha vám i v tom největším marasmu diktoval: Musíš. Ohni koleno a udělej krok.

U kremační pece jsem si uvědomila, že se mnou najednou nikdo takový za tím mým zátylkem není. Neumím ten pocit popsat, ale vím, že na něj nikdy nezapomenu. Mrtvolné ticho násobené milonem tich. Co na tom, že ty nejvytíženější pece esesáci jako důkazy zbourali a tahle je rekonstruovaná. Ten pocit prostě máte. Bůh svěsil těžce ruce, člověk ho v systému tvorby: Život a smrt – převálcoval gigantickou silou.

Březinka – dům v systému starokřesťanských bazilik

Domy, domy, cesty. Cesty zpevněné popelem z těl…šlapete tu po nich i Vy. Popel je smíchaný dávno s hlínou, ale je tam…a kdo je citlivý, nemá daleko k zbláznění, když se tohle dozví. Dneska kolem domů tráva, bývala lidmi až na hlínu vyjedená. Ostatně všude byly vši a všude bylo bláto. Dina Gottliebová říká, Mengele mi s úšklebkem posvětil vyšmelené vysoké šněrovací boty, v úseku BIIe mezi Osvětimí a Březinkou, kde vznikl Zigeunelager – cikánský tábor, bylo tam furt strašně bláta.

Vstoupíte do jednoho z domů, pod vrcholem střechy – hlavní lodi, uprostřed pás latrín. Prohlížíte si tu dřevěnou stavbu. Sejme vás krutý pardox. Systém bazilik, svatostánek. Hlavní loď nejvyšší, dvě boční lodi s palandami a dekami, co bývaly plné vší, jako u baziliky jsou tyhle boční lodi nižší. Rozdíl mezi výškou znamená šikmé osvícení celého prostoru. Domy všechny stejné, jen některé s funkcemi. Vpravo porodnice. Pod porodním lůžkem tu býval nezbytný kýbl plný vody… Rodička musela za pár hodin po zbytečném porodu nastoupit do práce. Práce osvobozuje…A o právě narozeném dítěti jsem už před chvílí psala…

Josef Mengele chtěl dokumentaristiku, Richard Höss umění aneb muzeum kvůli koňským zadkům

Malíři, co Osvětim přežili, často zmiňovali svoji roli v systému svědomí. Sloužím zlu, nebo to je jinak? Halina Olomucká se svěřila – namaluj nás, prosily mne – než nás zplynují. Vězni se na sebe v tazích kříd spásně dívali, schovávali ty kresby a vytahovali je – dívám se na sebe, ještě žiju. I ten nepovedený portét měl cenu pro někoho, kdo věděl, že už brzy nebude. V KT Osvětim se portréty dělaly denně. Jozef Siwek udělal na dva tisíce portrétů svých kolegů. Důmyslně ukryté se po válce staly jedinou zbylou věcí pro rodiny těch, co skončili v kremačních pecích. Namaluj mne, až se ti na nose usadí zítra saze… budu to já… ,,Kdybych nekreslil, nepřežil bych Osvětim…“ Práce na bílém papíře dávala člověku prostor pro jiný povznášející řád…soustředili jste se, byl to únik. Franciszek Targosz byl jednou přistižen, jak kreslí koňské zadky. Aby se zachránil, navrhnul Hössovi vytvořit v KT Osvětim muzeum. Vystaví se sbírka mincí, šperky, tisky, všechno umění a důstojníci budou vzděláváni… Poklady, které sem přinesla celá Evropa, musí někdo odborně roztřídit. Muzeum se stalo útočištěm pro skupinku polských umělců. Třídily se sbírky a všichni malovali myslivecké scény, germánské legendy, vyráběli portréty německých nacistů. Posádka navíc už znuděná genocidou chtěla portréty svých žen a milenek. Malovali fresky do esesáckých pracoven. Potají tihle muži vytvářeli výtvarnou kroniku. Fronta na polévku, Musulmani, Před zplynováním, Návrat z práce… svědectví v ohrožení svého života, posílali věci, kresby, pohlednice, co šlo, posílali ven.

Někteří malovali ilustrace všech možných nemocí. Barvička…Leon Turalski. Malovaly se orgány, končetiny, Dina Gottliebová vzpomíná, jak jí dal Mengele kreslit rozpůlené srdce…

Portéty. A jich plná kniha Cierpienie i nadzieja – tworość plastyczna wieźniów obozu ošwiecimskiego – dokládá, že malé portréty kreslené tužkou, pastelem, křídou, na karton, plátno někdy, že se tohle nějak trpělo, oleje ne moc, schly dlouho. Esesáci tohle portrétování někdy tolerovali a někdo někdy někoho za kreslení zabil. Záleželo na náladě, ale řada malířů se ze smrti vykreslila. Když se věc líbila, vyhrál se život.

Jakož se sem vozila divadla, a jako tu byla nedílnou součástí mnoha oslav cikánská kapela, velice dobrá. Jerzy Kijowski vzpomíná, jak hráli krásně, a vždycky hráli, když nějaký Rom zemřel. Přikryli ho a aspoň ho posypali květy udělanými z papíru.

Romové

Autorka knížky Akvarely pro Mengeleho věnuje velkou část mapování romského holokaustu. Vypisuje celou historii s přesnostmi všech vztahů a příslušností ke kmenům. Zmiňuje, že osvětimským lágrem prošlo dvacet tři tisíc lidí. Pochytaní v Rakousku, Belgii, Československu, Francii, Španělsku, Holandsku, Jugoslávii, Německu, Norsku, z Polska a Maďarska a SSSR. Z různých skupin a různých klanů a rodů…Byli mezi nimi i ti, kteří vedli po Evropě módní domy, varieté. A také ti, pro něž byl lágr domovem. Byli vznětliví, horcí v krvi, ale jako celek širší rodiny drželi při sobě velmi pevně. Stali se nejlépe evidovanými, pro Mengeleho nejvíce pokusnými a paradoxně vůbec nezmiňovanými v poválečných procesech. Autorka líčí jejich boj o uznání odškodnění, boj ponižující a nesnadný. Teprve rok 1982 uzná pronásledování Sinti a Romů za holokaust. A konečně nárok na odškodnění.

Sněhurka

Dina Gottliebová si kdysi strhla židovskou hvězdu, aby na Sněhurku mohla jít do kina. Viděla ji v Praze sedmkrát. Než ji deportovali. Zajímala ji technika animace, akvarel před osvětimskými pracemi pro Mengeleho nikdy nedělala. Sněhurka prošla výrobami, aby byla árijská. Filmy, které se dokonce Vůdci nějak věnovaly, se pak ocitly na oficiální černé listině, protože Walt Disney natočil sérii antifašistických filmů a do boje proti Němcům nasadil Psa Pluta, Kačera Donalda, Mickey Mouse – myš? myš je nečistá rasa, myš je Žid. Ale Goebbles Hitlerovi filmy přivážel a ten se se zalíbením díval na to, co jiným zakazoval. Sněhurku prý Hitler viděl sedmkrát, pod kartony svých obrazů tajně schovával své kresby trpaslíků.

Po válce se Dina Gottliebová v Paříži zapisuje na akademii a setkává se konečně se svým budoucím manželem… Artem Babbitem. Pracuje pro Walta Disneye, vytvořil pro jeho filmy několik postav. Nakreslil i Sněhurku, kterou před deportací Dina viděla fascinovaně sedmkrát. Osud…

Céline

Moje kamarádka tenhle portrét miluje. Já taky, v knize z Birkenau mám těch zamilovaných portrétů ještě víc. Navzdory naší společné a i v knize potvrzené řeči o tom, že Romové si nezaslouží jinou interpretaci, než že jejich genocida nemá s žádnými kriminálními činy nic společného a na romský holokaust se přistoupilo trestuhodně pozdě, navzdory k jisté přimknutosti k malířce, která Romy zpodobňovala, aby zachytila správný odstín pleti – bolestí a v pokrčení ramen zůstává tu jeden problém. Komu akvarely náleží?

Téhle krásné francouzské Romce Celin Mengele odhrnul šátek. Dokumentace pro tvar ucha. Další malý důkaz o tom, proč portrét vznikal. Přestože podle Diny samé se prý kompozice s odhrnutým uchem nepovedla tolik, portrét je to krásný a komu nakonec tenhle akvarel patří, je těžko rozsouditelným břemenem. A Dina Gottliebová už nežije.

Němečtí Sinti a polští Romové prosí v roce 2001 americký Kongres, aby nevyzývali Polsko k vydání akvarelů. Originál je pro Roma něco jako talisman, svátost, co by se neměla ocitnout v rukou nikoho, kdo není Rom. Američtí Romové tomu nerozumějí, vždyť hromadění posmrtných památek je proti romským zvykům…

Akvarely Romů patřily kdysi patologovi Josefu Mengelemu. Při útěku z tábora je v Osvětimi nechal.

Akvarely z Osvětimi, na nichž pózují nedobrovolně Romové, donucení k tomu stejně jako k nim byla donucená autorka Dina Gottliebová, jsou smutným mementem. Autorka, kterou zachránila Sněhurka, co ji nakreslila v Osvětimi na zeď a Mengele si jejího talentu všimnul – když budeš kreslit, přežiješ – v hrůze, kterou si dneska neumíme představit do portrétů vtělila celou svou duši a život, co jí ho svým způsobem i jako přeživší ukradli. Pro Romy jsou tyhle portréty důležitým svědectvím jejich utrpení, kterému Evropa liknavě uvěřila a odškodnila s průtahy nedůstojného rozměru.

Historie žije pamětí…A umírá, když s ní přestává vést dialog

Tuhle větu si z knížky Akvarely pro Mengeleho půčuji. Vzpomínám tu taky probolená, rozhozená a vyšťavená na Arnošta Lustiga a na to, co jednou někde před smrtí řekl. ,,Nemůžu bejt pyšnej, i když mi ty moje úspěchy těší. Co já vím, kolik jich tam v Osvětimi vyletělo komínem a byli by stokrát lepší než já..“

O kolik z člověka pro svět toho nejlepšího člověk sám hrůzně připravil…

—————————————————————————————————————————–

Článek nečlánek končí. Je gulášem všeho se vším. Vím to. V Osvětimi jsem byla v září 2019. Snad mi to zvláštní vaření ze všeho lze prominout. V článku se smíchal doteď nevypovězený bolestivý a zatlučený prožitek, kdy Bůh zůstal venku, zůstal před kremačními pecemi, tam odmítal jít…a já vím, co to je…a kdy vím, že kresba, kterou šidím, může mít cenu života. Smíchala se tu lítost nad tím, jak ani skrz oči nevidíme bolest druhého, Célin pózuje, když právě přišla o dceru, a taky nad tím, že at už z jakýchkoliv důvodů – Romové nemají nic, kde by byl jejich holokaust zaznamenán… Knížka o akvarelech to nějak napravuje. Semlela mne hrůza, kterou prošli Židé, Romové a homosexuálové a jiní věznění přišlí odevšad, postižení a všichni tímhle zasažení…

A je den, kdy se se svým prožitkem snažím vyrovnat.

27. leden- sedmdesát pět let poté – Mezinárodní den památky obětí holocaustu

Všem obětem holocaustu s úctou. Ke světu, co si nevšímal …s výčitkou.

…zmiňovanou Dinu Babbit Gottliebovou s kopií portrétu Céline najdete v prvním odkazu. Případně portrét najdete v odkazu třetím.

Zapsáno v lednu 2020

https://plzenoviny.cz/kresby-mrtvych-dodnes-visi-v-osvetimi-jejich-autorka-o-jejich-vlastnictvi-bojovala-po-vetsinu-zivota/

https://www.google.com/search?q=cierpienie+i+nadzieja&client=firefox-b-d&tbm=isch&source=iu&ictx=1&fir=kyJYTcD76cLjVM%253A%252CqhZFiQV46E4DqM%252C_&vet=1&usg=AI4_-kSDKVAGVXQIHR8uLHfZmHx1h9-emQ&sa=X&ved=2ahUKEwiXq5KSoaLnAhXDa1AKHbv4AdkQ9QEwAXoECAoQBQ%23imgrc=kyJYTcD76cLjVM:

https://www.google.com/search?q=mieczys%C5%82aw+ko%C5%9Bcielniak+obrazy&tbm=isch&source=univ&client=firefox-b-d&sa=X&ved=2ahUKEwiJ-5-_qqLnAhVuAGMBHX09CssQ7Al6BAgKEB8&biw=860&bih=482#imgrc=EwH9vW02CJCKGM:

Kresby Mieczyslawa Kościelniaka ofocené v Osvětimi

 

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita
Brigita(@brigitatothova)
3 měsíců před

Radko 💗děkuji.. Velmi silné. Nemám slov… Bůh svěsil ruce…. Děkuji… Myslím na to dnes a denně, jak dobře se máme..

Michaela
3 měsíců před

„Cokoli se lidem stává, může se stát i vám,“ vštěpovali nám ve škole.
A tohle vůbec není dávno.
Výborný blog.
Kéž by nemusel vzniknout.

Filip Vracovský
Filip Vracovský(@filipvracovsky)
3 měsíců před

Radko k tomu hroznému tématu měřítkem vlastních žitých zkušeností zcela nepochopitelnému jsem již četl spoustu…. Máloco mělo sílu Vašeho článku.

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Marek Vácha říká, že kresby pana Koscielniaka jsou v podstatě mnohem horší, než prohlídka tábora samotná. A dodává, že při prohlídce člověk ztratí víru. Ale ne v B-ha, ale člověka. Na obou stranách stála tehdy stejná lidská bytost, zrozená z ženy, muže a lásky. Co víc by B-h mohl dělat? Nechává svobodu vůle a konání a je jen na nás, jak s ní naložíme.
Tvůj článek, Radko, byl měl být více šířen. Je v něm koncetrováno vše, co by tam být mělo.

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Včera išiel u nás na RTVS film Správa-slovensko-česko-nemecký historický dramatický film režiséra P.Bebjaka z roku 2021. Film sa venuje príbehu Rudolfa Vrbu a Alfréda Wetzlera, slovenských židov, ktorí utiekli z  Auschwitzu, aby podali správu o zverstvách čo sa tam diali. Už z prvého obrazu filmu ma zachvátila taká tá beznádej, prítomná vo väčšine filmov čo zobrazujú holokaust. Ale záverečný pocit bol o tom aká dôležitá je odvaha postaviť sa zlu aj v tých najťažších chvíľach.  Vďaka svedectvu, ktoré podali, sa podarilo zabrániť deportácii tisícov maďarských židov do Osvienčimu. Potom som našla váš článok, pani Radko, a tiež na mňa svojou autentickosťou vášho pohlaďu a výpovede… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Film jsem viděl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Měl jsem stejný pocit zoufalství, jak těm dvěma nikdo nevěřil. Ono nebylo skutečně asi možné hned uvěřit, co se tam dělo, v dějinách humanity neměl Auschwitz a spol obdoby……

Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Áno, že by toto vôbec bol schopný urobiť človek človeku…

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
3 měsíců před

Takto vidím Váš článek: „Velmi procítěný článek s duší“. Děkuji Vám, Radko. Při dopravních nehodách někdy vidíme uprostřed silnice botu. Po silném nárazu vylétla z člověka nebo člověk z ní. Pro mě osobně je to jeden z nejhorších pohledů. Hromada bot to musí být…Chystám se už dlouho do Osvětimi s neteří, snad to letos vyjde. Chci tam jet, ale netěším se. Jenom nějak uvnitř cítím, že musím. Krásný den

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial