Kult mládí

Ani tetovaní dědečci, co honí kilometry na kolech, ani babičky ve fitku a jejich vrstevnice s o dvacet let mladším zajdou. Nic takového tu v slovech přehazovat nebudu. Toho, včetně nových poprsí a automatického  „vypadá skvěle“  je v prostoru slov dost, v kritice i velebení. Kult mládí umí na jednoho houknout nečekaně. Od pravého a kritikou trochu zabarveného významu v podobě vzdálené. Je otázka, jak k němu přistoupíme. A vědět u toho, že nebudem lepší. Nezodpovědnostem vstříc!

Kluzké námrazou, děravé věkem a propadající se tíhou auťáků v nerovnosti vlnobití měly na sobě kočičí hlavy v balancu stařečka na kole. Starý favorit silnička, s přehazovačkou umístěnou sebevražedně kdesi na konstrukci dole, a její silně věkovitý řidič vzbuzovaly dílem veselí, dílem obavy. Jednotně však protočené oči a v množství nemalém sepjté ruce – bože ten se zbláznil! Nezbláznil. Na řidiče v troubení nereagoval, anebo možná v nějakém nojó, polib mi prdel, sem tak zvyklej, protože něco jeho ústa vypustila, či vypouštěla. Na hlavě kulicha, na sobě vaťák přes pyžamo, tepláky, teplé, domácky pletené fusekle a jako cyklistickou obuv páskové pantofle socialistické Obuny. Na řídítkách vlevo čerstvě vyzvednutý balík z pošty na rohu, dvě igelitky a na pravo zavěšenou plátěnku plnou rohlíků. S výrazem vraha měsíc neholené tváře, co si chce odpočinout: dejte mně všichni pokoj a nechte mě bejt, se frekventovanou strýt zasypávanou vločkami po úzkých galuskách posouval neohroženě v dál až do svého úplného zmizení. Je zkrátka jasné, že kolo, sex a nevím, co to je to třetí, že to prý z mládí nezapomenete. Nezapomenete hlavně, že když jste tohle přece, lidi, vždycky dali… no tak?

Stejného kultu věčného mládí jsem okusila jako jeřáb v dobách, kdy budovali železniční tunel století. Na příměstském nádraží protilehlých nástupišť v tu dobu nikdy neplatila úplně festovně strana příjezdu vlaku, a ač je to myslím na hraně zákona, semtam se opravdu stalo, že vyhlížený vlak přijel mimořádně na kolej v protisměru. Vysvětlujte babičkám s taškami RVHP na kolech, že máme podchody. Jestliže jistou svéhlavost potkáte tváří v záda sestupující vesele do kolejiště a vlekoucí za sebou jezdící tašku, stáváte se bezbřeze mladými nedobrovolně spontánně. S touhou dostat tu umíněnou bábu přes linii kolejí, než ji napadrť rozjede Franz Kafka nebo Einstein – a to nepočítáte sebe ani onen vzácný nákup na kolech. V adrenalinu Kafkova zpoždění pak z kolejiště – o poznání v úrovni níž než z nástupiště, zvedáte jako jeřáb 60 kilo živé váhy na první schod, dlaněmi pod zadkem vyzdvihujete nerozumného tvora na schod nad ním a modlíte se, aby přispěchaly nějaké paže shora, co nerozvážnou mladici, co se tudy přece něco nachodila!!! když ještě nebyly podchody!!! – tyto paže uchopily. A případně – až bude vtažena i pojízdná taška – i vás, zcela hotového, před blížícím se expresním Einsteinem vysvobodily tyto nějaké pomocné paže vytažením do vagonu též. Dodnes nevím, jestli je spravedlivé, aby pěstební činnosti kultu svého mládí vrcholily tím, že při tom okolí strachy málem zešediví. Jako přírodní zrzku mě to podle rodinných vypozorování čeká dýl, než o to nějaký kult mládí zausiluje, leč nabíhat si na dřív nechci.

Třetím kultem mládí budiž paní krásných modrých očí. Je to už dávno, děti byly maličké a právě vyvezené lanovkou nad zasněžené svahy Orlických hor. Po roce zase na lyžích! Ony na ty sjezdy nadržené a rychlé, hlavně že to jede, já za nimi i za tatínkem zpožděná, ty přeskáče si víc utáhnout. Mlha za námi a před námi nevýslovná, no snad se to do poledne zvedne. Dojedu vás… Dojedu je. Vydáváme se po té středně obtížné. Nasadím tempo, vypadá, že jsme tu sami, je velice brzy, manžel ten manžestr rozjet jako první miluje. Rodinu nevidím, stále nevidím, vidím jen nějakou paní. Obyčejné lyže, žádné pro carvingové oblouky, hůlky dob mých rodičů, na hlavě ne helma, ale pletená debilka, šusťáková bundička a pletené kamaše a bílá šála. Z tváře plné vrásek se na mě koukají dvě modré oči, usmějeme se a pozdravíme se. Paní se pak rozjede, nestačím zírat na ty vyvedené obloučky, ale hlavně na ten záhul kopce; sakra po roce je na mě prudká i ta modrá? Držím se téhle paní a jedu asi tak vzdálené úseky jako ona, ta mlha je strašná a ten kopec, co má snad úhel devadesát, se mi nelíbí vůbec, když nad hlavou zaslechnu podivné hučení… Cože? Cože? Prosímvás, to je lanovka? My sjíždíme černou? …Paní se na mě krásně usměje a povídá: Děvenko, samozřejmě, že jedeme černou. Podívejte, mně je pětaosmdesát a já už chci mít klid. Já si chci zajezdit a nebojovat s nějakým mládím na prkýnkách, víte, na tyhle nervy já už věk nemám, tak já jedu…Dole se třeba ještě potkáme, mě najdete jenom tady.

A já se ještě dneska ve vzpomínkách dívám jako za zjevením za babičkou, která se pomaličku přetočí po svahu, odpíchne a odsviští pomalu kolmo dolů …A krásně jako Lindsay Vonnová, co to nehrne na vítězství, ale na pohodu a brilantně. A vlaje za ní bílá šála trochu jako Maxipsu Fíkovi a vy i z té dálky cítíte ten krásný kult mládí… Který je k závisti. A ne že ne…

 

Subscribe
Upozornit na
guest
17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

Ďakujem za super čítanie. Mňa to vždy povzbudí, keď stretnem takých ľudí, ako je tá babička na svahu. Sú to odchovanci Sokola a Skautu. Z generácie na generáciu sme myslím akosi menej aktívni. Všetko začína a končí v hlave. Tam je pre mnohých asi najväčšie bojisko na svete.

Filip Vracovský
Filip Vracovský(@filipvracovsky)
3 měsíců před

Dobrý den Radko, vidím ty scénky před sebou 🙂 Hrůzou je pak pravý opak… třicetiletí starci…

Michaela Klímová
3 měsíců před

🙂 Říčky? Jedna taková mě tam naučila lyžovat…

Michaela Klímová
3 měsíců před

… „Helma? Nepotřebuješ. Já jsem ji nikdy nepotřebovala. Soustřeď se na jízdu!“ 😉

Michaela Klímová
3 měsíců před

🙂 Radko, hrdinstvím sněhulí, tepláků a mokrých punčocháčů v bořícím se ledu bych řekla, že má naše generace splněno. Za obranu proti ostatním si dnes ráda připlatím :).

Michaela
3 měsíců před

Jako součást oděvu je helma super, zejména větrací. Ale podvědomě oslabuje pud sebezáchovy – vnímám to na ostatních i na sobě. Nedejbože kdyby mě u toho ještě hladil králíček… Všichni z cesty 😉

Hana
Hana
3 měsíců před

Díky. Ne vždy mladý věkem jiskří energií a silou ducha a těla. Kult mládí s věkem nemusí souviset vůbec.Hezky jste to vystihla.👍 Jdu se sebou něco dělat.😀

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Potěšilo. Kdysi v dobách více než dřevních jsem si bláhově myslel, že pověstnou beskydskou padesátku dám tak nějak mimochodem. U registrace jsem byl v řadě za pantátou věku 70+, který si ve vyšmaťchaných polobotkách t barexu vyžádal kartičku na razítka z vrcholů. Já frajer kypící 20 lety v perfektních botaskách jsem se uškleboval a vyběhl na trasu. Na cca 30 kilometru jsem cestou na horu Smrk prostě chcípnul, nohy nešly, bylo jasné, že to nedám a potupně slezu doů na vlak. A ten pantáta mě předešel, klidným krokem a ještě se zeptal, jestli něco nepotřebuji. Poučení na celý život.

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
3 měsíců před

Tak to já šlapal naplno a hrdě na svém novém sportovnim kole značky Favorit asi v sedmnácti a předjel mě děda tak kolem sedmdesátky na přetěžkém kole značky Ukrajina 😁

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial