Hlína a život z krve…
Tam u nás se zakusujou cesty do nepříliš úrodný půdy. Vzduch tam přesto po dešti není cítit jako sprosté bláto, nádherně voní zeminou a životem.
K té zemině by si měl člověk čas od času nejen přivonět, ale měl by ji ochutnat, aby nezapomenul odkud a kam má vlastně jít. A je fuk , jestli do ní v životě nikdy nezabořil pluh ani ji načechral, jestli nikdy v životě nekosil, nepekl chleba…. Protože i my, městské děti jsme zrozené z té hlíny…
Z generace na generace předávanému zdrojovému kódu. Z vědění kdy je čas práce, radosti, množení, hříchu, vykoupení a smrti. Jak říkávala moje babička, ruce sedřené od předávání toho poselství tiše složené do zástěry…. „Vždyť by nás Pán Bůh neměl ani kam dávat a nebylo by tu místo kdyby nikdo neumřel…“ Její vzdělání končilo u základní gramotnosti. Ostatně pro ženy z těch ( vlastně nedávných) časů ani nebylo mezi setbou a sklizní místo na nic jiného než na zachování rodu a života kolem. Přesto byla vzdělanější než řada otitulovaných dnes.
Protože pole byl život… pokosená louka, dědečkovi výstavní koně… Móda zabíjet krajinu pro vlastní pohodlí klepala na dveře, ale u nás v chalupě se to ještě nevědelo. Nevěděl to ani nikdo z pantátů kolem a tak se žilo spokojeně s tím co člověk měl a netrápil se přespříliš pro věci nedosažitelné….
Pak přišel pokrok, Velká válka, která si vzala tři z mých pradědů. Další válka a další pokrok. Ve jménu doby a blahobytu bylo třeba znásilnit a rozorávat tu vonící matku nás všech. Bylo třeba zabít i nějaký pantáty a Boha. (Když nešlo zabít Boha, pokroku posloužila i vražda kněze. Příští týden bude výročí zatčení otce Toufara.) Bylo toho třeba tolik udělat…
A dneska se máme tak jak si naše babička ani nedokázala představit. Jen se někde stala chyba a myslíme si, že to dobré je zadarmo. Zapomínáme na pokoru předků přijímajících i bolest jako dar života. Na potoky potu a krve které nás dovedli k místům kde stojíme. Potřebujeme všechno hned, odříkání považujeme za sprosté slovo. Slovu JÁ stavíme katedrály…
Proto se tak těžko vypořádáváme s problémy když přijdou jak v rovině osobní tak společenské. Zůstávám však optimistou, že tu živitelku nás všech zažranou hluboko v srdci nakonec neztratíme.
„Zapomínáme na pokoru předků přijímajících i bolest jako dar života.“ Nádherne Ste myšlienky vyjadrili slovami. Krajinu zabíjame aj u nás, naše krásne voňavé lesy, vodu… výstavba v národných parkoch, plechové fabriky na poliach…Ale verím, že sa to zlepší, lebo príroda, nám to, aby sme používali zdravý rozum stále pripomína.
Ano, také jsem optimista…. Díky za zastavení….
Skvěle vyjádřeno, díky. Za všechny, kteří si toto uvědomují.
Já děkuji za zastavení 🙂
Děkuji Vám srdečně, za hluboké a pravdivé řádky, které mi rozbušily srdce. Byť městské dítě, stále cítím tu vůní půdy, kde se dá. Věřím, že se vše v dobré obrátí. Začínám na jaře hrabáním v hlíně. Mějte se pěkně
Díky za zastavení a milá slova, přání rád opětuji, také se mějte fajn 🙂
Všechno podstatná už tu v diskusi psáno je, takže já dodám jen svůj dík!
Mě nezbývá než poděkovat 🙂
Filipe, skvěle napsané. Také si zoufám, jak „nová výstavba“ ukrajuje z půdy, jak se z krásné louky stane šmoulov se stejnými domečky, které jsou obkoruženy na svých cca dalších 100 m2 tújemi, případně plotem, přes který není vidět. A každý den lidé z těhle satelitů jezdí do města do práce a zpět, jednou za týden posekají trávu a šmytec. Žádný strom (to by stínil).
Díky… kdo nezažil vůni pokosené louky ( ne siláž ze sekačky) o hodně přichází. I když jsem městským dítěm selský rod až před Bílou horu se ve mě nezapře….
Zdravím. Vezmu to směrem k té půdě…omlouvám se, ale je to dost podstatná věc…Je to tři roky zpět, jsem se pres vůni kávy dala ve vlaku do řeči s tím sympaťákem, co si ji díky mé rozvoñavněné nakonec poručil. Mluvil o trestuhodných developerských projektech a zabetovávání půdy, která se n8kdy už neobnoví k úrodnosti,možná za 15 let… o skeletech betonových hal okrajů měst zkrachovalých projektú nezodpovědných floutků, o tom, jak v Číně se dodnes půda propůjčuje…sic komunistické, ale je to i jistá ochrana před zdevalvováním země rozmary bohatých…viz u nás podnikatelské baroko a podivné podplácení k vyjmutí půdy zeměď.k úcelům… Číst vice »
Přesně tak, akorát s tou Čínou opatrně – je možné, že formálně se tam mluví o propůjčování půdy, ale četla jsem Etzlerovo „Novinářem v Číně“ a myslím, že o vztahu Číňanů k životnímu prostředí si nemusíme dělat žádné iluze.
Ostatně komunistům na životním prostředí přes veškeré deklarace nezáleželo nikdy.
Pane Vracovský, mám ráda Vaše články, dokážete věci jmenovat velmi přesně, aniž byste sklouzával do laciného moralizování.
Děkuji, moc mě to těší 🙂
Díky za návštěvu… víte jak mám někdy odpor k zneužívání slova tradiční…. ale tradiční člověčina a lidskost, ve vztahu ke kraajině i sobě samotným je echt krásná.
Ano, tak nějak vnímám slovo tradice i já.
to nejlepší bývá často i nejprostší 🙂
:)nikdy mě nepřestává fascinovat, jak předci, kterým se o nějakém pohledu z letadla či dronu nemohlo ani zdát,pěstovali zcela samozřejmě kult architektury krajiny, kdy vše mělo své nejlepší místo a svůj řád. Samozřejěm existuje pojem barokní krajina, ale obecně vzato, i ten nejhloupější měl cit, co nikdy v krajině neudělat protože…a co naopak udělat. Aleje kvůli označení cesty, která měla svůj cíl a kvůli stínu a kvůli ovoci a malé políčko na pozemku pro úrodu ve svahu dát tam, kam bude přirozeně stékat vláha. Obyčejná fyzika i „optika“…radost minulosti a tradice:)
No jasně, spousta na první pohled přirozených zásahů do krajiny jde dávno před formování barokní krajiny… byť to čemu dnes říkáme barokní krajina nejvíc naplňuje i pojem domovina (alespoň podle mě). A když tak rád používám popis jak to vypadalo „u nás“… Když jsem vyšel příkrý úvoz za chalupou, rozsvítila se v dálce střecha Líšťanského kostelíka….miloval jsem to dávno předtím, než jsem se přiklonil k církvi jako takové. To byl zkrátka vždycky domov, A bude pořád, ať jsem fyzicky kdekoli.
🙂
Je to tak. Odříkání je sprosté slovo. Co to vlastně znamená mít se stále lépe a lépe, až jednou bude nejlépe? To vlastně chceme. Nevím, jestli z dnešní doby vzejdou také nějaká nadčasová přísloví. Jakou jsou ta stará česká: Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí nebo bez práce nejsou koláče a tak…Hezkou sobotu Vám přeji Filipe
Díky a fajn víkend i Vám 🙂