Hlína a život z krve…

Tam u nás se zakusujou cesty do nepříliš úrodný půdy. Vzduch tam přesto po dešti není cítit jako sprosté bláto, nádherně voní zeminou a životem.
K té zemině by si měl člověk čas od času nejen přivonět, ale měl by ji ochutnat, aby nezapomenul odkud a kam má vlastně jít. A je fuk , jestli do ní v životě nikdy nezabořil pluh ani ji načechral, jestli nikdy v životě nekosil, nepekl chleba…. Protože i my, městské děti jsme zrozené z té hlíny…
Z generace na generace předávanému zdrojovému kódu. Z vědění kdy je čas práce, radosti, množení, hříchu, vykoupení a smrti. Jak říkávala moje babička, ruce sedřené od předávání toho poselství tiše složené do zástěry…. „Vždyť by nás Pán Bůh neměl ani kam dávat a nebylo by tu místo kdyby nikdo neumřel…“ Její vzdělání končilo u základní gramotnosti.  Ostatně pro ženy z těch ( vlastně nedávných) časů ani nebylo mezi setbou a sklizní místo na nic jiného než na zachování rodu a života kolem. Přesto byla vzdělanější než řada otitulovaných dnes.
Protože pole byl život… pokosená louka, dědečkovi výstavní koně… Móda zabíjet krajinu pro vlastní pohodlí klepala na dveře, ale u nás v chalupě se to ještě nevědelo. Nevěděl to ani nikdo z pantátů kolem a tak se žilo spokojeně s tím co člověk měl a netrápil se přespříliš pro věci nedosažitelné….
Pak přišel pokrok, Velká válka, která si vzala tři z mých pradědů. Další válka a další pokrok. Ve jménu doby a blahobytu bylo třeba znásilnit a rozorávat tu vonící matku nás všech. Bylo třeba zabít i nějaký pantáty a Boha. (Když nešlo zabít Boha, pokroku posloužila i vražda kněze. Příští týden bude výročí zatčení otce Toufara.) Bylo toho třeba tolik udělat…
A dneska se máme tak jak si naše babička ani nedokázala představit. Jen se někde stala chyba a myslíme si, že to dobré je zadarmo. Zapomínáme na pokoru předků přijímajících i bolest jako dar života. Na potoky potu a krve které nás dovedli k místům kde stojíme. Potřebujeme všechno hned, odříkání považujeme za sprosté slovo. Slovu JÁ stavíme katedrály…
Proto se tak těžko vypořádáváme s problémy když přijdou jak v rovině osobní tak společenské. Zůstávám však optimistou, že tu živitelku nás všech zažranou hluboko v srdci nakonec neztratíme.

Subscribe
Upozornit na
guest
21 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jana Melišová
Jana Melišová(@janamelisova)
3 měsíců před

„Zapomínáme na pokoru předků přijímajících i bolest jako dar života.“ Nádherne Ste myšlienky vyjadrili slovami. Krajinu zabíjame aj u nás, naše krásne voňavé lesy, vodu… výstavba v národných parkoch, plechové fabriky na poliach…Ale verím, že sa to zlepší, lebo príroda, nám to, aby sme používali zdravý rozum stále pripomína.

Vlasta Fišrová
Vlasta Fišrová
3 měsíců před

Skvěle vyjádřeno, díky. Za všechny, kteří si toto uvědomují.

Brigita
Brigita(@brigitatothova)
3 měsíců před

Děkuji Vám srdečně, za hluboké a pravdivé řádky, které mi rozbušily srdce. Byť městské dítě, stále cítím tu vůní půdy, kde se dá. Věřím, že se vše v dobré obrátí. Začínám na jaře hrabáním v hlíně. Mějte se pěkně

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

Všechno podstatná už tu v diskusi psáno je, takže já dodám jen svůj dík!
comment image

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Filipe, skvěle napsané. Také si zoufám, jak „nová výstavba“ ukrajuje z půdy, jak se z krásné louky stane šmoulov se stejnými domečky, které jsou obkoruženy na svých cca dalších 100 m2 tújemi, případně plotem, přes který není vidět. A každý den lidé z těhle satelitů jezdí do města do práce a zpět, jednou za týden posekají trávu a šmytec. Žádný strom (to by stínil).

Last edited 3 měsíců před by Tomáš Vodvářka
Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před

Zdravím. Vezmu to směrem k té půdě…omlouvám se, ale je to dost podstatná věc…Je to tři roky zpět, jsem se pres vůni kávy dala ve vlaku do řeči s tím sympaťákem, co si ji díky mé rozvoñavněné nakonec poručil. Mluvil o trestuhodných developerských projektech a zabetovávání půdy, která se n8kdy už neobnoví k úrodnosti,možná za 15 let… o skeletech betonových hal okrajů měst zkrachovalých projektú nezodpovědných floutků, o tom, jak v Číně se dodnes půda propůjčuje…sic komunistické, ale je to i jistá ochrana před zdevalvováním země rozmary bohatých…viz u nás podnikatelské baroko a podivné podplácení k vyjmutí půdy zeměď.k úcelům… Číst vice »

Adéla Vodvářková
Admin
3 měsíců před

Přesně tak, akorát s tou Čínou opatrně – je možné, že formálně se tam mluví o propůjčování půdy, ale četla jsem Etzlerovo „Novinářem v Číně“ a myslím, že o vztahu Číňanů k životnímu prostředí si nemusíme dělat žádné iluze.
Ostatně komunistům na životním prostředí přes veškeré deklarace nezáleželo nikdy.

Pane Vracovský, mám ráda Vaše články, dokážete věci jmenovat velmi přesně, aniž byste sklouzával do laciného moralizování.

Vladimír T. Gottwald
Vladimír T. Gottwald(@vladimirgottwald)
3 měsíců před

Ano, tak nějak vnímám slovo tradice i já.

Radka Kielbergerová
Radka Kielbergerová(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před

:)nikdy mě nepřestává fascinovat, jak předci, kterým se o nějakém pohledu z letadla či dronu nemohlo ani zdát,pěstovali zcela samozřejmě kult architektury krajiny, kdy vše mělo své nejlepší místo a svůj řád. Samozřejěm existuje pojem barokní krajina, ale obecně vzato, i ten nejhloupější měl cit, co nikdy v krajině neudělat protože…a co naopak udělat. Aleje kvůli označení cesty, která měla svůj cíl a kvůli stínu a kvůli ovoci a malé políčko na pozemku pro úrodu ve svahu dát tam, kam bude přirozeně stékat vláha. Obyčejná fyzika i „optika“…radost minulosti a tradice:)

Radomira Kielbergerova
Radomira Kielbergerova(@radomirakielbergerova)
3 měsíců před

🙂

Jan Šik
Jan Šik(@jansik)
3 měsíců před

Je to tak. Odříkání je sprosté slovo. Co to vlastně znamená mít se stále lépe a lépe, až jednou bude nejlépe? To vlastně chceme. Nevím, jestli z dnešní doby vzejdou také nějaká nadčasová přísloví. Jakou jsou ta stará česká: Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí nebo bez práce nejsou koláče a tak…Hezkou sobotu Vám přeji Filipe

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial