Šarlatán – aneb zpráva o osobní připravenosti vnímat podstatu díla

Nepředkládám žádnou fundovanou recenzi. Předkládám svůj povzdech, hněv, jestli chcete, který mnou cloumá, když vidím smršť povětšinou hloupých rozborů filmu Šarlatán. Připadám si jako chvíli po pádu komunismu, kdy se ukazovalo, kdo má v sobě zakódovanou kultivovanost ve smyslu chápat, v čem leží přesah věcí, umění. A koho sejmuli. Vyprodukován namistrovaný pokrytec bez širšího rozhledu s řevem na rtech, jak má právo být bezpečně voděn za ruku.

Přece se nepotřebuju dívat na bukvice v akci, sděluje v diskuzi svého článku Líbil se vám Šarlatán? recenzent na slovo vzatý, kterému kdyby se slovo recenzenta vzalo, zbavil by se pověsti neznalého ňoumy v školácké touze si kopnout

Film Šarlatán, vysílaný v neděli 2. ledna je prubířským kamenem tvrdé reality, kam se naše vnímání a konzumace umění není schopné posunout, natož chtít po něm se vůbec posunovat. Ani po třiatřiceti letech nejsme mnozí s to doučit se, proč umění je uměním a že ho nikdy nesrovnáte do komínu, má-li pravým uměním zůstat.

Na sítích probíhající diskuze potvrzují, že nejsme dodnes odrostlí vyžadovanému jasnému uzavření děje příběhů, jde přece o začátek a konec, pokud možno, aby to dobře dopadlo, pak jsme spokojení. Umění nás musí napozitivněle bavit, musí co nejlépe kopírovat realitu a slovo inspirace – ten největší pojem v umění, nás jako vidláky, co si právě toto slovo nikdy nepotřebovali vysvětlit, zhusta míjí. Není pro nás ničím.

Marek Epstein je jedním z nejlepších scénáristů, jakého vůbec máme, a vážit si toho…a známá polská režisérka  Agnieszka Holland je doslovně světová v své schopnosti jemných chytrých přepisů faktografie, které lichotí divákovi jako inteligentnímu bez pro něj nutných kšand polopatismu.

Oba měli evidentně vyšší ambice než jen ukoptěně přednést pro ty, kteří na víc nemají, překreslení života kohosi, kdo o sobě i svůj život sám zapsal. Netřeba dublovat. Režisérka se scénáristou činí přesně to, co je odjakživa metou těch nejlepších literárních a filmových děl – totiž na základě inspirace životem osobnosti v nějaké své osobnější poctě dopomoci této slavné osobnosti věci jejího nitra takzvaně Doříct. Zcela upřímně, kdo tuto službu sám sobě udělá?

Pro jednodušší  – málokterá osobnost se vyjeví zcela naturalisticky sama, aby se odhalila, jak o svých třináctých komnatách přemýšlí. Nikdy se v autobiografiích nejedná o vyjádření pregnantní, pud sebezáchovy nezakopnete pod stůl zcela dobrovolně a Maldororem z nás lidí málokdo. To, s čím opravdu bojujete, co vás ale také konečně zcela dotváří a mnohé vysvětluje, nebo dokonce i říká – nejsi v tom, člověče, sám, pral jsem se s věcmi stejně jako ty …Tohle! musí udělat někdo až za vámi pár let, kdo vás pochopí, zajímáte ho a vidí ve vás možnost otevřít otázku, která byla doposud tabu.

Agniezska Hollandová a Marek Epstein dokonale otevírají téma géniů, lidí nadaných, kteří životem proletí jako zázračná mocná síla,  která by nikdy nebyla silou, kdyby nebojovala s vlastním vnitřkem. Lidí, kteří mají zoufalou potřebu pracovat, v tom je smysl jejich žití a jejich nezkrotná síla génia – Jan se ve vězení  pokoutně dívá na pacienta, který močí, potřebuju pracovat, říká… Rozdírá si kolena pod Kristem – vím, že je ve mně démon, že se ti protivím, padám na kolena a prosím… Bojuji s předsudky, s právem a zákonem a se svojí přirozeností být svobodný …a s cestami křivými, které mě vedou z cesty, která je mi svatá. Mladý Jan ubíjí koťata o skálu. Je v tom zoufalství a orgasmus zároveň. Je to systém námořníků a kluků a mužů  lapených do sítě války, kteří v rámci frustrace osouloží kamaráda, i když jsou doma ženatí, je to útěk frontových vojáků k prostitutkám dostat ze sebe nahromaděnou bolest, je to potřeba to konečně nějak udělat – se nezbláznit… a v rámci toho i třeba znásilnit.

Film není a nemůže být polopatickou životopisnou vyprávěnkou o léčiteli Mikoláškovi. Film Šarlatán se chápe příležitosti a  odtajňuje duši silných a schopných, kteří si jsou velmi dobře vědomi sebe sama a největší boj kolikrát svádějí se svým Nepomůžu si a Musím. Tak jako génius Michelangelo věděl, že nepovolí ani před papežem z cesty, jak věci vidí on, nikdy se nedozvíme, jak to měl s muži a se ženami opravdu, byl svůj, na dřeň svůj a svéhlavý, i když věděl, co neposlušnost s sebou nese. V životech jsou ti nejsilnější nepoddajní a mnohem více než jejich okolí znají sami sebe na to, aby z nich byla pouhá srovnaná bytost a veskrze nezajímavá žoužel, vidí.li svůj cíl.

Jakkoliv se homosexuální scény filmu Šarlatán nemusely komukoli líbit, do filmu patří. Už je pro ten políček všem pokrytcům, kteří budou bez mrknutí oka vstřebávat hovory o análním sexu muže a ženy, přihlížet v kdekterém – když ne prvním, tak druhém filmu zcela dnes běžným filmovým souložím a tady, jako by byl nějaký mantinel dob Oscara Wildea či fašistických trojúhelníků – jsou náhle pohoršeni.

Šarlatán je skutečný umělecký počin, který dál a – o tom je odjakživa umění především – otevírá velmi důležité další dveře; čeho všeho je člověk schopný v tom nejlepším, a zároveň ale i v tom nejhorším a co ho utváří pravou osobností. Tedy to, když si je své síly vědom a ví velmi dobře, kdy není použita správně.

Český film se Šarlatánem výrazně posunuje. Kdo se neposunuje, je zřejmě český zastydlý divák a ještě zastydlejší většinový dikutér. A blogger, kterému sociální inteligence zavřela dveře před nosem, širší vzdělání ponechalo vstrčit jednu ruku a umění si smutně odneslo šrámy na těle, sotva otevřel ústa.

(psáno jako reakce na diskuzi i článek iDnes blog)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články