Václav Havel nám chybí mnohem déle

Václav Havel odešel před deseti lety. Pro širší okolí v oznámení přímého vstupu Otázek Václava Moravce, kdy se grilovaný Petr Nečas za své autentické slzy tehdy nestyděl. Chyběl už tehdy, jako neprezidentovi jsme mu nenaslouchali

Ta vzpomínka na jeho odchod je a bude pořád živá. Je to znamení osobní životní a živoucí síly, která je dodnes předmětem doličným – předmětem závisti. A v níž jako v prazákladu se nalézá kolem Václava Havla veškeré všechno. Nekonečné pitvání, jak nemožným snílkem byl, jak je hejhulovitostí tvrdit cosi o lásce a nechat Jugoslávii bombardovat, jak nezatočil jako sekyrník s komunisty a jak nakonec zpanštěl a to poslední volební období je jeho ostudou.

Jen krátce zmiňme prostý fakt, že jeho nástupce Václav Klaus vždycky vědět bude, že jemu ovace ve stoje v samé Americe navždy odňaty. Jakož i to – že svět odlišný západní, co posléze přiznal, že muž s pohyby váhavého střelce se pro ně zjevil coby lék proti dávno zdevalvovanému přístupu k věcem. Že je Václav Havel učil, je – demokraty – jak věci mají vypadat. A že tohle všechno věčného kritika Klause navždy mine. Nepomohlo tedy ani to, že jako britský předseda vlády chodívá za královnou a sděluje postupy, Klaus chodíval kdysi za Havlem, ovšem v kárání až k nesnesení. Nepomohlo. Ač se před deseti lety Václav Klaus zhostil role státníka, který umí zařídit předchůdci důstojný státní pohřeb – právě i díky jeho názorům  na svého předchůdce se mu daří udržovat v nemalém počtu obraz Václava Havla jako všelijak neschopného, jako levičáka, který nám neměl moc co dát. Miloš Zeman stejně jako Václav Klaus sebereflexí rovněž netrpí, dlužno dodat, že v součtu invektiv je vůči Havlovi v úctě zdvořilejší a o něco větší.

Václav Havel byl snílkem a jakož ten, co tohle přijal za svůj program, věděl i to, že je třeba tento idealismus podepřít pragmaticky ekonomikou a dělnými věcmi vzdálenými od intelektuálského prostředí. V každém jeho novoročním projevu právě dělníkům jako prvním věnoval své uctivé pasáže, bez nich by nic nešlo – Havlíček v něm obsažený. Podpora ekonomiky a budování věcí v jakési kalokaghátii. Když chcete věci uskutečnit – na začátku je však vždycky sen.

Bombardování Jugoslávie bylo sic tahem problematickým, ale z hlediska následujícího posouzení válečných, nebo chceme-li mírových strategií – se dnes hodnotí jako čin, který zabránil dalším krveprolitím. Na toto rozhodnutí hlavně skutečně nebyl jen on sám a to se patří důrazně připomenout.

Jako smírný s komunisty po revoluci nahrává jeho persona mnoha teoriím, ale nejdůležitější je oprostit se od něj a vidět nás očima Západu tehdy a to v světle plném. Neznámém, nevyzpytatelném, znetvořeném totalitou a s všelijakou morálkou.  A též jako území, které doposud skrytě ovládá někdo, kdo nám dával dvacet let noty. Václav Havel dobře věděl, že potřebujeme být co nejdřív právě pro stálou účast vojenských ruských jednotek zaštítěni Západem a jeho mocnou silou. A pokud nás má Západ přijmout, musíme se ukázat jako ti, co starozákonně navracejí oko za oko a zub za zub, ale že jsou hotoví produkovat Demokracii ve znalosti lidských práv. Té, která lidi nestřílí a nedělá nechutné čistky. Bylo to strategické gesto s podtextem celé znalosti úloh socialistických pěšáků z donucení, prošpikovaností rodinami, kde se tímto zátahem bez pardonu všichni pouze pro myšlenku ztratí, nikoliv že se jim dá možnost očisty a nádechu a oni půjdou s ním.

Jeho poslední období bylo o tom, že ztratil politický vliv. Jeho lidé ho zrazovali, ale dodnes mnozí říkají, je dobře, že to nakonec vzal. Pro mnohé, ač bez jeho původní politické síly, to byl pořád morální vzor a zastřešení jejich pocitu – že pokud on kdesi vysoko pořád je, věci se dají snést a je ještě nějak dobře.

Václav Havel chybí. Západní tisk občas vydal podiv nad tím, že když Václav Havel doprezidentoval, zatímco oni ho mají pořád plnou hlavu, my Češi na něj trestuhodně zapomínáme.

Nebudu zřejmě jediná, kdo se cítí opuštěná. Komu se stýská po někom, kdo se uměl jako kluk radovat, kdo na koncertech světových hvězd poposedával jako děcko v kině, kdo se uměl pro tu srandu sám ze sebe a své důležitosti ponořit do bazénu a s véčkem se z vody jako vodník vynořit. Kdo uměl vážit slova před novináři, aby nepředjímal, ač věděl, že má co do činění s lotrem. Kdo o sobě neustále pochyboval a koho opravdu lidi zajímali. I když jsou věci paradoxní a dávno asi jinak – písnička Jaromíra Nohavici – Pane prezidente, vy mě zachráníte… by nevznikla nikdy, kdyby jistou důvěru těch nejobyčejnějších tehdy Václav Havel nevzbuzoval. Kdyby mu nevěřili…

Václav Havel dobře věděl, že demokracie dá jedněm namistrovaná křídla a druhým je smutně sváže. A to, že se tak děje dodnes, je vizitkou toho, že věci nejsou nikdy zadarmo a kdy musí člověk pořád a pořád bojovat. Snílci ale vědí, že jsou v životě přeci jen okamžiky, kdy láska a pravda vítězí.

Jsem doslovně šťastná, že i v dobách temnějších v sobě můžu nosit odkaz někoho, kdo mi jako snílek dává naději. Hlavně však, že jsem tuto slavnou a novostí a nadechnutím navoněnou dobu mohla jako vzácný historický kus životní etapy, který se nikdy nebude opakovat , že jsem tohle mohla zažít. Václava Havla vídat, slýchat a užívat si, jak nás přes něj svět přijal a my se stali jeho součástí. Protože tohle se nikdy už nepovede a já měla to štěstí při tom být.

Děkuji za všechno a není toho vůbec málo. Scházejí mi  Vaše srdíčka, pane prezidente…ale vím, že kdesi jsou.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články