Teta byla o den dřív aneb jak jsem kreslila Gottwaldy, sex a Pláničku

Včera jsem rozsvítila svíčku tetě, měla by 85. Teprv po deseti letech mám ten její odchod zpracovaný. Naučila mě jako malou kreslit, mít zálibu v historii a knížkách a hlavně jezdit na kole. A vždycky říkala – ne, Raduško. Mám to na Cecílii. To si pleteš, 23 je Gottwald. Ale to nevadí … a potáhla z cigarety a doplnila slovo na pět do křížovky.

začnu maličko zeširoka…

Bylo to vůbec zajímavý. Teta o komunistech nikdy nemluvila, nikdy politiku nerozebírala, utíkala tak trochu před realitou. A tou byla její maminka a můj děda. Děda dávno nežil, jako komunista typu Julius Fučík – takové dítě na obtíž, co se producíruje a provokuje, se ocitl nejdříve na Pankráci a pak v jednom malém koncentračním táboře v Německu. Konec války ve znamení velitelů všech těchto zařízení, kteří někde vězně nepostříleli a nechali ladem a zdrhali, se promítnul do toho, že děda se nějakým způsobem dostal velmi rychle domů do Rokycan a rovnou do akce. Údajně je to on, který jako garda doprovází K. H. Franka, aby podal ke své zrychlené cestě Američanům vysvětlení. Přestože pak, než děda na následky koncentráku zemřel, měli doma několik měsíců amíky a tohle přátelství trvalo i v dopisech přes oceán celá léta, babička komunistka si nenechala vzít mýtus, že kydyby nebylo komunistů, se dvěma děckama by nepřežila. Pravdou bude spíš to, že ji prodporoval Svaz protifašistických bojovníků… pánbů ví. Teta si myslela své, vždycky jen potáhla z cigára, řekla nojo a dál lítala v obstarávání slepic a zahrady. Po vzoru své matky do strany nikdy nevstoupila – milovala knížky a časopis 100plus jedna, milovala operu a maliřství, znala historii země naší a zemí světa doslova jako nikdo, knihovna nemocnice kmitala jí po týdnu dodat dalších pět knížek, aby to bylo ono. V životě jsem nenarazila na uzávislenějšího čtenáře. Pořád. S Bojárkem u nohou, s cigaretou a knížkou na klíně, s knížkou pořád. Jejím největším kamarádem byl svého času kolega z práce, zubní laborant Tonda, co uměl v době Husákově brilantně anglicky, znal prvotřídně literaturu světovku, a i když byl od tety o takových bratru 15 let mladší, notovali si, zásobovali se a tohle všechno mělo ke komunistické straně vážně dosti daleko. Datum jejího narození jsem si jako malá pletla – bylo dvaadvacátého listopadu. A proč jsem si tohle pletla nevím. Víte, dětství jsem i já měla zajímavé.

Pokud skousnete i tuhle další kapitolu, je tam cosi o tom, co slibuji v nadpisu. A zase ještě maličko něco o mé milované tetě. Tetě Vlastě, co sama nebyla vdaná a neměla děti, ale já pro ní byla dítě v lásce bezpodmínečné a ona pro mě byla něco jako Velká žena Anna z posledního vlaku do Frývaldova.

Je to starší text z idnesblogu, a k tomu jen podotknu, že mě tehdy moc potěšilo, že se ozval nějaký pan Mls, který tuhle atmosféru a dobu tam u nás na západě všem nevěřícím potvrdil. Vzpomínám na tetu, která mě naučila kreslit…

Za to moje kreslení někde na úplném začátku může moje teta. Moje teta Vlasta totiž krásně kreslila. Taky jako stroj na čtení pořád četla a jako stroj na kouření kouřila a kouřila. Mezi kapitolami, potáhnutím a sprdnutím Bojara mi na objednávku nakreslila princeznu tak, že Irena Kačírková s Marií Drahokoupilovou, co se furt tahaly s tím Francouzem – jestli si vzpomínáte, vypadaly rázem jako dvě šmudly. No, nevypadaly tak tyhle šaramantnice ani omylem, ale ta princezna by jako živá byla ta krásná nejvíc.

 

Zkrátka tam u tety to právě tímhle začalo. Éra kreslených a vystřihovaných princezen, jakož princů Jindřichů – jiné jméno princům fakt nenáleží, se nezlobte, patřila létu. A já kreslila a školila se, protože tyhle papírové bytosti šly každé ráno bydlet na kožeňákovou jabloň. A výhoda v nevýhodě byla – hádejte jaká? Že když kreslícímu fanatikovi jednoho až dva Jindřichy vezme vítr, pocvičí se v balonových kraťasech císaře Rudolfa dokonale. Protože ty odlítnutý kreslí furt znova a je nutné je do zamilované dvojice dodat. Princezny taky. A tam si zas školíte nahoněná prsa ve výstřihu, taky dobrý – žiju z toho dodnes.

 

Jenže tahle parketa pohádek patřila létu. A pak se odjelo domů – v soumraku srpna a směr západ a školní rok. Odjelo se rozbitými silnicemi přes bilbordový prales: Se Sovětským svazem na věčné časy, Svět míru nikomu nedáme, Buduj vlast – posílíš mír a Okres Cheb a Tachovsko – pevná hráz socialismu.

Byla zas škola a družina a družina byla konec. Družinářkami byly dvě přes od hlavy až k patě a všechny dutiny nejprověřenější soudržky vychovatelky. Neboť byly obě manželkami okresních tajemníků a náměstků a soudruhů s prsama v opancéřování hvězd a řádů. Denně nám četly životopisy těch, co na nás koukali ze stěn. A to všechno proto, abychom si toho mnoho my děti uvědomily: Z jakých nuzných rodinných poměrů pocházel Vladimír Iiljič Lenin, jaké dětství měl skromný Klement Gottwald, co ústrků zažil Antonín Zápotocký! A jak byl přerušený svěží mladý vítr popravením nadějného komunisty Julia Fučíka. Vzpomínám si, že za největší dědky na zdi mi byli stoprocentně Marx a Engels. Lenin působil rozevlátě a jako nějaký mladší předdědek, co ho tyhle dva vzali mezi sebe. Husák s brejlema ráže dvou popelníků mi vždycky přišel jako mlaďas s koutama, ale mlaďas. Visel tam ještě Gottwald, což dneska takhle trochu satisfakčně ráda napíšu, a visel tam podivín s očima v bouři – Majakovský. A pak někdo, koho jsem, přiznávám, i měla ráda. Nevím proč, ale dívala jsem se na něj nejradši. Ludvík Svoboda. A to poslouchání a naléhavé otázky družinářek, co si o těch chudých dětstvích myslíme, měly za následek, že jsme se styděli jako zpovykaná verbež, že máme v penálu z prasečí kůže sadu šesti fixů. A měly taky následek, že já u toho poslouchání a výčitek kreslila. Do pámátníků. Nakreslila jsem nejobletovanější spolužačce a dceři největšího místního lampasáka Ludvíka Svobodu. Přidala k tomu růži, a myslim, že se mi ten antropomorfněfloristický kousek poved’. A asi jo, protože na základě posudku Romanina otce s virtuálně poslaným poplácáním maladěc – jsem měla do konce týdne památníků celý komín.

A taky objednávky vskutku různé. Marx jen jednou. Husáka nikdo nechtěl, asi ty brejle holt, Gottwalda třikrát. Blbě se mi kreslil, protože měl takový divný tváře a připadal mi jako brambora. Ale ve třídě v přízemí byl v tý beranici, jak se v ní vrátil z Hradu – a pohlavní pokrývky, jak řikávala moje teta čepicím, ty já pro kreslení ráda moc. Navíc Gottwald tam je ze tří čtvrtin a to je víc šik než ten jeho odulý uhuhňaný ánfas. Lenin byl šílenej, řeknu vám. Vymodelovat tu jeho lebku, gumovala jsem to kolikrát až do cucků. V přízemí ve třídě bylo asi čepicové království, protože s tou jeho dělnickou kšiltovkou už mi nakreslit i nějak šel. Připadal mi rázem jako zajímavý fešák, a taky se mi, myslim, tenkrát docela dost zadařil v těch lehce přihmouřených sexuálních očích, na které pak dojel.

Nevím proč, ale klučinu Fučíka nikdo nechtěl. Mně to tolik nevadilo, protože na fotce z profilu měl sice zajímavý ohryzek, kštici jako leningradský kovboj a takový hezký vlhký oči… Ale když my ho měli zase v jiné místnosti víc zepředu a já ty rty afrického bubeníka nechtěla kreslit. Najednou se mi nějak znelíbil. Ale i přesto – byla jsem zkrátka už na Gotwaldech a Ludvících rozkreslená .

A pak se jednou stalo, že když můj tatínek viděl, co doma došmudlávám s vylepšením nakreslených růží a zápisů – na věčnou památku věnuje své nejmilejší spolužačce Radka, zneužil mne i on. Do našeho města měl přijet sám velký František Plánička. Vzpomínám si, jak to můj táta prožíval, jaká to pro něj byla událost. A jako redaktor místních podnikových novin mi prostě dal i on úkol. Vykreslená, z potentátů na zdi tříd družiny i z Jindřichů, jsem se s vervou pustila do portrétu Františka Pláničky. Otec to protekčně dal do novin, svou dcerou se pochlubil a já měla na kontě někoho, koho jsem moc neznala, ale o kom jsem si to pak ráda přečetla.

Hezké na tom je, že jak dítě roste, už nemusí do družiny. Už je doma hned po škole a je v něm plno fantazie a rajcovatého chtění objevovat tajemství. A tak se mi náhle začal otevírat svět zpoza futer v pyžamu natajno špehovaných filmů s hvězdičkou a dech se mi začal tajit v mrazu po těle, když po těle v televizi rejdily filmové ruce. A hlavně když pak byla vidět scéna, jak vedle sebe celí spokojení leží ti dva v posteli. U tety na stromě v létě se sice semtam položil Jindřich vedle princezny, ale nic se nedělo, sic tušilo – a děti se do večera prostě nakreslily. Ale tady?.. to byla už jiná. Panečku, tak jiná, že stačila jedna ukázaná kresba spolužačce Janě a kdeže byli Ludvíci a Klementi? Požadavkem bylo vedle sebe dvou milenců prken ležení a jedno vykouknuté prso. Byla jsem z toho na nervy, co bude, jestli se to někdo dozví, ale moc se to líbilo.

Tak, že Jana chtěla víc. Začala mě vydírat. A tak jsem jeden den nakreslila, jak se prkna změnila v obličeje v líbání a ňadra v objemu hezky akorát do ruky se rozhoupala nad peřinou. A pak jsem, jak bylo v dětství mým každonočním dobrým zvykem – v klamavém rodičovském pocitu mého dávno usnutí pozorovala noční oblohu a rozmlouvala s pásem Orionu nebo se souhvězdím Kuřátek. Totiž – jestli se mám jít rodičům a pionýrské vedoucí radši sama udat, než po mně Jana bude chtít ještě víc. Ale ten strach, jak stojím někde před pionýrskou radou a ukazuju tam dvě nahatý vystínovaný prsa, ten byl strašný. A já byla vlastně tak nezištná, že mi ani nenapadlo, jaké trumfy mám za svou kariéru v rukávu… stačilo by na stůl hodit pár památníků…

Jana ale už nic víc nechtěla. A mně spadl kámen ze srdce. Protože začala chodit se spolužákem Vlastou z béčka a zřejmě zjistila, že kreslený věci jsou sice hezký, ale naživo je to sakra jiný vítr. I když nevím. Protože jsme byli na ty věci jako v televizi ještě nějak moc všichni malí, nebo se to mně aspoň tak tehdy zdálo.

 

 

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články